Úterý 4. listopadu 2025
Svatý prst
Oj! raduj se, katolická chaso,
máme Boží krev a Boží maso:
ještě Boží střeva — potom na letnice
bude dělat papež Boží jitrnice.
Moje maminka byla naše přední havlíčkoložka, v 18 letech vystoupila z církve, a krom toho se panicky štítila všeho, co souvisí s mrtvolami. Tak jí tento Havlíčkův epigram šel k duhu.
Jednou v Julděfuldě vystavovali zdechlou velrybu, opravdu obrovskou, vešlo by se do ní na padesát Jonášů. Do pavilonu s mrtvolou mě sice máma vzala, shlédnutí velryby tehdy patřilo k pražskému bontónu, ale teprve až po odchodu mě informovala o tom hnusu, že totiž vedle velrybina těla ležely její obrovské velrybí oči.
Já si jich bohužel nevšiml a dodnes mám nebožce mamince za zlé, že mi bránila ve vzdělávání. Nejspíš už nikdy nic takového neuvidím, myslel jsem si.
Týden poté jsme si však šli prohlédnout katedrálu, měli jsme to z Dejvic ani ne kilometr. A zase: teprve když jsme vyšli ven, prozradila mi maminka, že u oltáře stál nebo visel, už nevím, jazyk svatého Jana Nepomuckého, takový eklhaft prý. Tedy ve skleněné schránce, relikviáři. Maminka prý div nevrhla. No, ona vlastně byla do dne plnoletosti, tedy do osmnácti, evangelička a u nich se relikvie nepěstovaly.
Až celkem nedávno se zjistilo, že jazyk, o jehož svatosti prý svědčí, že v lebce neshnil, je vlastně scvrklý Janův mozek.
„Jazyk“ už nad oltářem není, je ukryt kdesi v depozitáři Svatovítského pokladu, tuším, a tak ani ten už nikdy neuvidím, myslím se nevystavuje ani spolu s korunovačními klenoty.
Mám to fakt mamince za zlé, mohl jsem vám o jeho podobě vyprávět. Cosi mi v mysli schází, jako bych měl kusy mozku amputované.
Jak jsem nedávno říkal, neuměle teď překládám svoji knihu o Pražském hradu do angličtiny. Nebo spíš kontroluju automatický překlad po arteficiální inteligenci.
A čtu, že v hrobce svatého Václava je schrána s posvátným prstem, sacred finger.
To by bylo něco pro Havlíčka a mou maminku! Ještě rameno svatého Víta, pár dalších údů, hlava svatého Václava, a nakonec bude v katedrále celý nový člověk, jen ho polít živou vodou.
Ovšem bohužel jsem byl moc pečlivý a tak jsem zjistil, že automat přeložil sousloví POSVÁTNÁ PRSŤ jako POSVÁTNÝ PRST.
Ale nevzdal jsem se: v chrámovém pokladu je skutečně i relikviář s prstem svatého Mikuláše.
Inu, mám maminčinu výchovu a ona zase Havlíčkovu, tak ty posvátné věci beru s rezervou. Mí přátelé, katolická chasa, mi snad odpustí ten nevážný tón... Jestli jsem s někoho dotkl, tak se omlouvám. Snad mě neupálí ani neutopí.