Zdeněk Homola: Mimochodem

Tak cca jednou za rok si dám s Alenkou spicha, protože se chci dozvědět, co je v našem odborném světě nového. Alenka ví všechno, je hyperactive child a neustále komunikuje s desítkami či stovkami kolegů, přímo nebo telefonicky.

No, už překročila magický věk semicenturia, půlstoletí, kdy žena zpravidla ztrácí pro muže přitažlivost, tak jsem do jejího nového římského atria domku na okraji jednoho českého městečka jel s čistou hlavou. Pozvala mě tam místo do obligátní hospody. Prý mi něco přichystá, co přivezla z ostrova Ischie. Tak jsem neobědval.

Byl nejhorčejší den v roce, slunce pralo. Šedivá ulice na periférii města, prach, bodláky. Na Alenku jsem se nedozvonil.

Tak jí volám telefonem. Prý mám obejít dům a šup rovnou na zahradu.

Otevřela mi ocelově lesklé dveře v hrubé betonové zdi. 

Jako bych se octnul uvnitř módního retro časopisu. Do hněda opálená, v zářivě bílých bikinách. Hleděla na mě poměnkovitýma očima. 

Byl jsem trochu zklamaný, Alenka bývala vždy nudistka, nikdy plavky nevlastnila. V těch devadesátkách, nulkách, desítkách. Nechtěla utrácet za zbytečnosti, tehdy neměla moc peněz. Alenka je zvyklá šetřit.

Ale co můžu v tomhle věku čekat, že… S léty se zazobala, asi.

Jestli jsem prý už obědval. Říkám ne, přece. Trochu jí spadly koutky, ale za chvíli přinesla polévku.

„To je písmenková, z půlky sáčku,“ oznámila hrdě. „Pro intelektuály. Ale kdyby ti to nestačilo, udělám i z druhé půlky, to je hračka. Jinak ji večer sním sama.“

Já jsem známý tím, že polévky nejím, zůstávají mi pak nudle ve vousech a je to nechutné. Ale přemoh jsem se, písmenka nejsou nudle. A ten hlad...

Že jsem chtěl k polívce rohlík, Alenku trochu rozhodilo, ten nemá. Ale nakonec se našel kousek chleba. Takže vše OK, pochutnal jsem si.

Seděl jsem na luxusní židli a pozoroval Alenčino římské atrium. Uprostřed impluvia noblesní bazén – piscina, za ním pojízdná střecha s průhledným plexi kompluviem, která ho na noc zakrývala. Bezchybně modrá voda, bílé obruby, zelený bezchybný trávník, bezchybně modré nebe. To jsem ještě neviděl. A divil jsem se, Alenka říká, že není moc pořádkumilovná.

„To vybudoval můj nový přítel, však se poznáte, má přijít za dvě hodiny. Kdepak já, já tady jen sedím a on kmitá,“ pohlédla na mě jaksi vyzývavě. To jsem se vyděsil, no ale vše bylo tak dokonalé, že pro mé kutilské vlohy tady není prostor. Co bych tu ještě mohl zlepšovat?

Se stále vybízivým pohledem shodila ty bílé plavky a předvedla, co pro mne měla z Ischie připravené. Bezchybně hnědé bezchybné tělo. Jak to sakra ve svém věku dokáže? A vklouzla do vody. Krásný dárek!

No, nemoh jsem jí konkurovat, mé tělo rozhodně bezchybné není a nikdy nebylo. 
Tak jsem zůstal sedět v křesílku, popíjel brčkem bezinkovou limonádu a kochal se tou pastelkovou scenérií.

Postranní myšlenky, jak si možná myslíte, mě ani nenapadaly. Alenka na tyhle věci nikdy nebyla, aspoň to vždycky říkala. 

No, jednou, kdysi, když jsme stáli proti sobě, na mě vyštěkla: 
„Proč mě sakra konečně nechytneš za tu prdel?“

No tak jsem chytnul.

„Ne, ne, ne a NE!“ Alenka má hlas jak generál. Alenka JE generál! Tak jsem ji zas pustil, zřejmě se poprvé zmýlila. Nebo mám nešikovné dlaně.

Dodatečně jsem přemýšlel o povinných nene-tanečcích. Ale když má chlap strach, tak je to stejně k ničemu, leda by byl masochista. Ano, Alenka je typická dómina. A já masochistou nejsem, jsem i v tomhle demokrat. A hlavně se nedovedu rozplynout do něžností. V případě Alenky. Ta to zřejmě očekává, ať je, jaká je. Třeba by i ona potom zjihla, kdo ví, ale já to prostě nedokážu.

Zvedl jsem se z křesílka a jako správný fotograf jsem si udělal fotku Alenky v bazénu, to se jí líbilo, je pořád marnivá nudistka. Co nejvíc zblízka. Sice byl na fotce jen obličej, ale s tím krásným kontrastem: modrá, hnědá a ocelové oči s poměnkami. 

Pak Alenka vylezla z bazénu, krásná, opálená do posledního místečka. Namířil jsem foťák.

V tu chvíli dorazil její přítel, o dvě hodiny dřív, než avizoval. 

Teda fakt kus chlapa, 192 centimetrů, udělané tělo, snad bývalý kulturista. Alenka si umí vybrat.

Vyděsil jsem se, na toho nemám. Alenka mi špitla: „To nevadí, poslouchá mě na slovo. Jak koník. Když se mu to nebude líbit, tak zkrátka odejde. Najdu si jnýho, to je hračka. Co tady dělá o dvě hodiny dřív?” Alenka byla zjevně dopálená. Vždycky se mi líbilo, že říká, co si právě myslí, nikdy se nepřetvařuje. Myslí nahlas a já mám důvěru.

Ale on přišel k nám, usmíval se, zálibně hleděl na svou neoděnou přítelkyni, jako by ji tak viděl poprvé. No pravda, vrátila se z „Ískie“, jak název ostrova správně po italsku vyslovila, teprv včera. Muž mě požádal o snímek, sám prý fotografovat neumí.

Pak odešel dovnitř a udělal mi skvělý dlouhý drink, long drink.

Nahé vestálky a muži v bílých tógách s číšemi v ruce, o tom jsem vždycky snil. Obrázky z Pompejí a Herculanea. A z Neapolského zálivu.

Rozpačitě, s psíma očima, jako všichni jeho předchůdci, na mě ten atlet hleděl v naději, že jako dušezpytec Alenku oddóminizuji. Tohle taky nebyl masochista, jen zamilovaný gentleman.

Rozpačitě jsem krčil rameny: „Sorry, milý příteli, já mám dnes už padla,“ pomyslel jsem si. S Alenkou nic nenadělám, mám ji rád takovou, jaká je. Naštěstí ji vidím jen jednou za rok.

Otevřel jsem dveře zpět do betonové ulice a zamával. Alenka byla již zachumlaná do bílé osušky. Řecké sochy bývaly z bronzu, římské z mramoru.

Zbyla mi jen nuda vzpomínka na jedno letní odpoledne.