Zdeněk Homola: Mimochodem

Občas se někdo z mých čtenářů, a že jich mám pěkných pár tuctů, zeptá, proč zase nenapíšu něco o golfu. Já prý hraju furt, ale ostatní lidé o té hře nic nevědí.

Tohle se komunistům opravdu povedlo dokonale, ten nevinný gentlemanský sport, ve kterém nikdo nikomu neubližuje, prohlásili za buržoazní, hřiště rozorali, a jejich averze přetrvává ve valné většině našich lidí dodnes, jen tak to z duší nevyprchá. 

Přestože ve světě dnes patří golf mezi vůbec nejmasovější sporty.

Já sám jsem předpojatý nikdy nebyl, představoval jsem si pasáčky ovcí ve Skotsku před pěti sty lety, jak po skotské Vysočině nebo pobřežních linksech honí holemi, zvanými goufy, improvizované míčky z peří napěchovaného do kůže, jsou v transu a domů chodí až za tmy, kdy už byly ovečky dávno zahnané pasteveckými psy do chlívků.

A tak, když mě kamarád před dvaceti lety pozval na dovolenou “kola, tenis, golf”, těšil jsem se, že se naučím nový sport.

Nevěděl jsem o něm skoro nic, asi jako většina našinců. Co je to drajving rejndž, co fíčko, co sendveč. To prý není sexuální poloha trojice milenců, ale druh golfové hole, sand wedge, vysvětlil mi ten kamarád, známý sprosťák.

Musel jsem si zaplatit dvě lekce u místního trenéra, sám by mě to kamarád prý naučit neuměl. Ani se to prý nesmí, aby se zachovala nějaká úroveň hry. Začínal patnáct let předtím v Coloradu, kde sice přednášel na fakultě, ale tamější street angličtině, kterou mluvil jeho trenér, nerozuměl ani slovo.

Pak mi teda řek, že musím mít fíčko, čuměl jsem jak vrána, no nakonec jsem to slovo podle svých zlomků angličtiny zrekonstruoval, zaplatil, a vyrazili jsme na hřiště v Podkrkonoší, v Prosečném.

 
Hra tam stála tři stovky na celý den. Ačkoliv se tehdy psalo, že vybudování jedné jamky, tedy dráhy, z osmnácti stojí milion, tady to tak rozhodně nebylo. Prostě tam jen častěji děda důchodce s traktůrkem stříhal víc nakrátko louky mezi lesy a na náhorní planině. Bavilo ho to. A greeny, tedy jamkoviště, holil jen na pár milimetrů.

Odpaly mi šly, technika je hodně podobná tenisu, a brzo jsem do jejich party zapadl. 

Na deváté jamce, která se hraje z takové skály nad hřištěm, jsem dal dokonce par. Tak jak to má být, tedy odpal, přihrávka na green a dva putty. Vypadá to jednoduše, ale i pro pokročilé amatéry není par úplně obvyklý, je to něco jako birdie, jedna rána pod par, tedy 3 rány místo čtyř, u mistrů.

Tím jsem načas skončil, když se povede poslední rána, člověk z toho dlouho žije…

***

A zašel jsem za rok dva jako divák na golfový turnaj Senior Tour, kde hrají nejlepší světoví golfisté, kteří překročili magický věk 50 let. Ti nejmladší tam byli cca stejně staří jako já, který jsem právě začínal…

Na předních místech figurovali hráči jménem Peter Senior, Domingo Hospital či Bernhard Langer.

Všichni vypadali tak na pětasedmdesát, osmdesát, utrápení, vrásčití, sotva pajdali. Inu, Senior a Hospital, co může člověk čekat.

Hráli ovšem výborně, jen jsem se divil. Teda se sebou jsem je pochopitelně nesrovnával, ale s několika českými hráči, kteří tam soutěžili na divokou kartu.

Pak jsem se podíval na jejich data narození, tý brďo, všichni byli mladší než já, tehdy mi bylo těch dvaapadesát.

Že by se utrápili celoživotní hrou golfu? Toho nenáročného sportu, kde se hráči jen procházejí po trávníku a občas švihnou hůlkou, jak si lidé myslí?

Tak ano, poznal jsem to sám. 

Člověk se vydá na golf, nesmí zapomenout žádnou z propriet, pak řídí zpravidla pár desítek kilometrů přes metropoli, přes recepci se s vyplazeným jazykem doplazí na první jamku, recepce bývají s oblibou na kopečku.

A tam to začne: Co když zkazím odpal? Pak tedy, pokud ho nezkazím, se strachem pozoruju, kam míč zapadl, zpravidla ne na hladce střiženou fairway, ale do lesa, v případě nás amatérů. No, špičkoví světoví profíci se taky často na fariwaye netrefují, ale to proto, že mají rány o sto metrů delší.

Pak se tedy hledá míček, a po jeho nalezení vše začíná znovu: nezkazím tu ránu? Atd atd. Není vteřina, kdy by člověk nebyl v napětí.

Takhle to máme my chlapi a ty soutěživé z golfistek. 

Ale mám spolužačku, ta hraje jen růžovými míčky, prý se jí ještě nepodařilo míč zvednout nad zem, tak ho válí po zemi, dvacet metrů po dvaceti metrech, ale má ze hry radost, ta opravdu jen chodí po trávě a občas švihá hůlkou, nějaký výkon ji nezajímá. Ptá se, jestli moje žena taky hraje.

„Ne,“ odpovídám, „zkoušela to, ale nešlo jí to, na hřišti by si prý připadala trapně.“

„Tak to já si trapně nepřipadám, co je komu do toho?“

Na osmnáctijamkovém hřišti strávím třeba pět hodin, pokud flajty, tedy skupinky hráčů před námi, nezdržují, ach, to by se člověk vztekl, když stepuje deset minut nebo čtvrt hodiny před každým odpalem... A nachodím třeba jedenáct kilometrů.

 
Já jsem vznětlivý, netrpělivý, v míčových sportech jsem vždycky hrál v útoku.

Ale můj golfový spoluhráč/protihráč je vzorem klidného muže. Hrál na špičkové úrovni hokej, první ligu. Jako obránce.

Jak známo, útočníci jsou raplové, ale obránci a brankáři naopak vyhlášení kliďasové. 

Je to podobné jako v hudbě, sóloví kytaristé versus basáci a bubeníci.

Ale tak jednou dvakrát za hru u ten můj kámoš Jindra vzteky vybuchne. To vždycky nevěřícně koukám, nečekal bych to od něj.

„Zlatej hokej, himl hergot,“ kleje, „tam když se naštvu, zmasím nějakého soupeře u mantinelu a jsem zas v klidu. A tady se musím přetvařovat, že jakoby nic… Hrát si na gentlemana.“

Než začal s golfem, vypadal jako mladík s jemnou tváří, hokej nehokej, a to je starší než já. A teď je z něj vrásčitý utrápený děda…

Golf je nebezpečná návyková droga.

Nebezpečná... Občas někomu míček uletí a sviští nám kolem hlavy. Zažil jsem hráčky, které na to reagovaly hystericky, hned volaly na recepci, aby pachatele vyloučili ze hry, nejlépe i z golfové asociace. 

Ale hokejista Jindra, ten se jen šťastně pochchtává, když kolem něj ty šlehy lítají. Cítí se jak zamladana stadionu.