Zdeněk Homola: Mimochodem

Tak jsem se rozhodl, že pro oslavu svých kulatin a zároveň křest posledních knížek natočím film. Místo autorského čtení. Protože číst neumím. Leda doma, ale i tak každou druhou větu musím opakovat a pak to pracně vystříhávat a znova sesazvat.

A do filmu jsem potřeboval mramorovou sochu ženy, pochopitelně krásné. 

Kdysi jsem docela obstojně maloval, ale člověk v mém věku zapomíná a dědovi se ruka třese, nádobí už všechno rozbito, jak mi říkal vnuk, který čte povinnou literaturu.

Tak jsem se snažil skamarádit s arteficiální inteligencí. 

Žasnul jsem, co dovede.

Vrazil jsem do ní starší fotku zamlada své nejhezčí kamarádky a AI z ní opravdu udělala bílou hladkou sochu k sežrání. Ale byla kamarádce příliš podobná, to se mi nehodí.

Tak píšu: „Ať má prosím zevnějšek ve stylu Venuše Mélské.“ 

Možná píšu zbytečně to „prosím“, ale bojím se, abych AI neprudil a ta netrucovala.

Ovšem byla do půl těla nahá, to jsem se vyděsil. Kůň je jednou hříbětem, člověk dvakrát dítětem, prostě se stydím, když vidím nahá ženská prsa, ta se přeci před dětmi po období kojení skrývají. A starcům to taky nechce žádná ukázat

Ale copak prsa, měla amputovanou ruku v půlce nadloktí. A druhou nad ramenem. Jako ta pravá Venuše z Louvre.

A tak píšu: „Ať má prosím halenku a obě ruce!“ 

Ta potvora „inteligentní“ mi odpověděla doslova: „Je nám líto, ale prompt může porušovat naše pravidla týkající se nahoty, sexuality nebo erotického obsahu.“

Píšu: „Kurva, dyť jsi mi tu nahotinu poslala sama, já naopak řek, ať ji oblečeš.“

Odpověď: „Je nám líto, ale prompt může porušovat naše pravidla týkající se nahoty, sexuality nebo erotického obsahu.“

Nic jsem s tím nenadělal.

Pak mám v původní povídce takovou scénku, kdy se dívka svými ohebnými zády položí na ruku vypravěče a vznáší se na dlani jak děcko. A nastaví ústa k polibku.

Ovšem nejen mé čtenářky z masa a kostí, ale ani automat nevěděly, jak si to mají představit.

Z obrazovky kouřilo, ale furt to nebylo ono, až jsem zahltil celé AI, takž jsem si musel dát 8 minut oddech. Nakonec mě napadla spásná myšlenka a píšu:

„Ať se dívka na té ruce vznáší, jak tác na ruce číšníka.“

Šup a ležela na mramorovém tácu, ale bez nohou, které se na podnos nevešly.

Píšu: „To samé bez tácu, s nohama, a ať se dívka vznáší jako děcko na dlani!“

Odpověď:  „Je nám líto, ale prompt může porušovat naše pravidla týkající se dětské sexuality.“

A basta. 

Koupil jsem si kladívkový papír, tuš, a lavíruju… Jako zamlada.