Čtvrtek 4. září 2025
Snění
Cosi se šustlo na břehu řeky, ano, to drobná užovka vklouzla z rákosí do vody. Všude kolem jen louky, na druhé straně v dálce pár bílých domečků pod lesem. Krajina bez civilizace, jaká vzácnost.
Jen z druhého břehu připlouvá prám, spíš pramice, s naloženým džípkem, nevěřil bych, že se na tu loď vůbec nějaké auto vejde. Když přistáli, ptám se kluka s bidlem, jestli i nás převeze na druhou stranu. S fábií. Zaváhal, ale kývnul.
Opatrně, centimetr po centimetru, jsem sjel z břehu na dno pramice. Dveře otevřít nešlo, až tak to bylo tip ťop. Kdyby něco, musel bych vylézt oknem. Loď se zanořila skoro po okraj, ale vydržela.
Prám byl zavěšen na dvou rezavých lanech, přivázaných kdesi nad námi proti proudu. To znám, jedno lano se zkrátí, druhé prodlouží a přívoz jede šikmo napříč proudem jak plachetnice ve větru. Tady ale žádný proud není, málo vody, asi i vodácký olej nad vzdáleným splavem.
A tak musel kluk bidlovat, byl hubený, nadřel se jako kůň, auto je těžké, i s námi váží tunu a půl. Když jsem ještě jezdil na vodu, i pouhý stan a spacáky daly na kánoi zabrat.
Loď jela chvíli proti proudu, chvíli po, ale lana ji vždycky narovnala. Chlapec se potí, sundává košili.
Okénkem vidím něco nečekaného: z druhého břehu se řekou blíží dívka v živůtku, sukni a slaměném klobouku na paddleboardu. Zářivě se na mě usmívá. Popravdě nevím, jestli je krásná, pálí slunce a krempa klobouku stíní tváře. Ale tělo má souměrné, tak doufám i v obličej. Zdá se mi, jako by plavila koně, to by se do zdejší idyly lépe hodilo.
Furiantsky volám na svou ženu, která zůstala venku, aby mi tu scenérii vyfotila. Podávám jí okénkem mobil.
"Vyfoť si ji sám," odvětila se smíchem, ale telefon s foťákem převzala.
Dívce se roztáhly koutky úst k úsměvu, tolik jsem pod tím kloboučkem viděl. Ženy se rády fotí.
Manželka však místo dívky pilně snímala naše modré auto na prámu, to pravda není k vidění každý den.
Dojeli jsme k druhému břehu a loď přirazila na výjezd z brodu, ten sloužívá i pro nákladní vozy, kdyby tudy jely.
Opět s velkou opatrností jsem vyjel z hloubi lodě na břeh a zaparkoval na prašné cestě opodál.
Prohlížím si manželčiny fotky.
Ach, teď vidím celý příběh z jiné perspektivy. Sličný mladík si uprostřed řeky sundal košili a polonahý vrhal pohledy na krásnou dívku. A ta opětovala. Na fotce je přesně vidět, jak se jejich zraky kříží nad střechou auta jako dva kordy. A já uvnitř vozu vůbec vidět nejsem. Na karosérii se jako na mýdlové bublině odráží jen slunce, nebe a krásná krajina i s těmi dvěma do sebe zahleděnými.
Takže na paddleboardu koketovala s chlapcem a ne se mnou? Jsem zklamaný, jakby ne.
Ale slyšela přece moji roztouženou pobídku k focení. Musela o mně vědět. Že bych měl přece naději? Ženy rády koketují se dvěma zároveň, dodává jim to sebevědomí a moc, jak kvůli nim muži navzájem žárlí.
Vynesla prkno k nám na loučku, mladík s prámem byl již zase na opačném břehu, otočila se zády ke mně a začala si rozvazovat živůtek. Jak to jen ty ženy dokážou, takové sofistikované hmaty vzadu mezi lopatkami…
Koukám, jestli mé pohledy nevidí moje žena, ne, ta nyvě hledí na vzdálený prám s polonahým hochem.
Čekám, kdy se konečně podaří tkanici uvolnit, dívka se pak mimoděk otočí, naoko se lekne, ale v tom zlomku vteřiny potěší oko starého muže.
Ne, ani to ne. Rozvázala, ale jen aby si tu tkanici víc utáhla.
Pobaveně se na mě usmála. Neznatelně pohnula hlavou, jako by říkala: „Za jistých jiných okolností možná. Ale teď se musím věnovat vrabci v hrsti…“
Prám s mladíkem již opět přistál na našem břehu.
Nastoupili jsme se ženou do auta a za námi zůstal jen prach nad cestou a dozvuky snění.