Sobota 15. listopadu 2025
Nymfa
Jel jsem vám takhle jednou za rodinkou do chaty, švihal jsem to, protože jsem měl hlad. To bylo ještě v minulém století.
Když jsem byl dítě, trávil jsem na chatě všechny víkendy a celé prázdniny. Babička neustále vyvářela na pravé hliněné kachlíkové peci s dvířky v čele a s rozpálenými tály nahoře. Byl jsem hubený a ona měla za úkol mě přes prázdniny vykrmit.
Kolikrát jsem ležel v rohu kuchyňky na palandě a pozoroval, jak jazýčky ohně či jejich odlesky poskakují dírou v peci po odchlípnuté tapetě nalepené na prkenné zdi. Pec kdysi vyrobil můj táta z jílu vykopaného na naší parcele.
Babička byla skvělá kuchařka, však podle toho vypadala – mohutné paže, mohutná prsa sedmičky, nekecám, podprsenku si musela nechávat šít na zakázku. A obrovská, jak malému klukovi připadala, zadnice. Jednou jsem sjel od chaty z kopečka na kole a zastihl jsem ji zezadu, když čůrala na mýtině. Rychle vstala. Překvapilo mě, jak se té situaci řehtala: „Tys mi koukal přímo do tváře!“
Prostě chata pro mě dodnes znamená klid, pokoj, staré časy. A to výborné jídlo. Proto tam dnes jezdím nedočkavě sto třicítkou, někdy i rychleji, i když je babička tolik let po smrti.
***
Z dálnice jsem tehdy odbočil u Naháče a vyjel na kopeček. To už jsem byl muž v nejlepším věku.
Nahoře u Komorního Hrádku mě zastavila taková štíhlá cácorka, stopařka. Zřejmě ji někdo vyložil u odbočky na dálnici a dál šlapala sama. Mířila do Plužin, to je dobře deset kilometrů.
Plužiny znám, je to taková malá enkláva mezi řekou a prudkým kopcem, chatová osada, kam se dá jet jen vlakem nebo překročit Sázavu prastarým brodem ze silnice.
Dívka vyndala z uší sluchátka s bílými kablíky.
„Máme tam večer mecheche,“ usmála se.
„A to se nebojíte stopovat? Takové nádherné mladičké děvče, kolik vám je?“
Teda, fakt to bylo jedno z nejhezčích stvoření, co jsem v životě potkal. Přesně můj typ.
„Dneska je mi patnáct! Jedu slavit narozeniny.“
Projeli jsme Chocerady, Vlkovec, Růženín a na kopečku před Samechovem slyším:
„Hrozně se mi líbí ty tvoje fousy a vůbec celej ty, nikdy by mě nenapadlo, že zrovna tebe poznám na svoje patnáctiny.“
Mlčím. Vždyť pospíchám na oběd.
„Ty jsi takový morous…,“ pohlédla na mě. „Jestli ses někdy jen tak z radosti vyspal s nějakou dívkou, kterou jsi potkal třeba na výletě? Jako že jste se neznali, ani jména jste si nevyměnili, jen čirý akt lásky, jako zvířata nebo přírodní lidé? Prostě živočišná přitažlivost.“
„To ne, to přece není správné! A vy?“
„Já taky ne. Ještě jsem nepotkala toho pravýho. Ani jsem nesměla, před patnáctinami. Dodržuju přece zákony. Pro certifikát si jdu až v pondělí – pro občanku.
Strašně jsem se těšila, až překročím tu magickou hranici. Nechci to prošvihnout! A po dálnici mě vezly nějaký ženský...“
Začalo mě polévat horko. Co se to chystá? Co když kecá a bude jí patnáct až pozítří nebo kdy? Zná moji espézetku. Ježíš, abych neskončil v base...
Chlap přece nemůže utéct z boje. Jsem z toho celý tumpachový. Byl jsem zvyklý, že dívky svádím já, ne ony mne...
„Tý jo, támhle je taková pěkná rozkvetlá louka,“ ukázala na kraj lesa.
***
Čtenář promine, že na chvíli příběh přeruším, jsem příliš nabit emocemi, že ani psát nejsem schopný.
A vlastně ani nemůžu prozradit, co se na té louce dělo – mezi mnou a tou čerstvou nymfománičkou, slíbili jsme si to navzájem. Ale nic neočekávatelného.
***
„Můžu tě zavézt k tomu brodu přes řeku proti Plužinám,“ nabízím pak. „Ale na konci je to docela hluboký!“
Zatvářila se zklamaně a vyděšeně. Třeba neumí plavat…
Nakonec jsem ji vysadil na železniční zastávce dole u řeky, kde naše silnička kříží trať.
Zrovna ujel vlak mířící do Plužin. Další tu bude bůhví kdy, jezdí párkrát za den. Ani protější dlouho nepojede, soupravy se na jednokolejce míjejí na opačné straně, v Samechově.
„Můžeš jít po kolejích, všichni to tak dělají. Pro mě by to bylo utrpení, mám příliš dlouhé kroky, ale tobě budou pražce tak akorát. Jsou to jen dva tři kilometry.“
Tvářila se nechápavě.
Nakonec ale nasadila ta svá sluchátka a vydala se statečně po pražcích serpentinami do Plužin.
Nostalgicky pozoruji, jak mizí za první zatáčkou. Nikdy už ji neuvidím, přála si to tak.
Byla to snad ona bájná ephemerae virgo, jepičí panna, napadlo mě... Aby se stala z nymfy dospělcem, musela se svléknout. Kolik času jí ještě zbývá?
Slyším neobvykle silné dunění. Země se třese. To jsem tady ještě nikdy nezažil. Přijela obrovská lokomotiva zadkem dopředu a připřáhla na odstavné koleji tři vagony plné kameniva z protějšího čedičového lomu.
Předpokládal jsem, že se vrátí zpátky do Samechova, odkud přijela, tentokrát normálně čumákem dopředu a s vagony za sebou.
Ale ne, vydala se překvapivě směrem za dívkou. Vagony kupodivu svým obrovským zadkem tlačila.
Křičím zoufale ze všech sil, ale marně. Těžký vlak nabírá rychlost.
Ta její sluchátka…
Slyším houkání, ale šutrák zajel za další zatáčku a pak už nebylo slyšet vůbec nic.