Pondělí 23. února 2026
Duet
Bohužel jsem byl odjakživa hudebně zaostalý. Na výuku klavíru mě rodiče neposlali, ač jsme jeden měli doma. Když jsem se pak v dospělosti zhrzeně ptal proč, řekla mi maminka, že učitelka, která docházela k nám domů, utekla, že nebude učit chlapečky, kteří ji vůbec nerespektují. Ta příhoda se myslím stala ještě před mým narozením. A tak se rodiče neodvážili zkoušet to ani se mnou. Je fakt, že jsem asi muzikálním dítětem nebyl, ale myslím, že aspoň za pokus to stálo... Aspoň to čtení not a prstoklady naučí i hluchého. A ruce jsem měl vždycky šikovné.
V obrovském generálském bytě v Dejvicích, ve čtvrti postavené pro Masarykovu armádu, jsme měli křídlo střední velikosti. Tedy klavír s vídeňskou mechanikou, skvělý kus od firmy Lauberger & Gloss. Dostal jej k narozeninám v roce 1935 můj táta, tehdy rodina bydlela v Karmelitské ulici naproti Tržišti. Děda byl velitelem Velké Prahy, generálové měli v té době vysoké příjmy, a tak bylo piano špičkové.
Táta prý hrál Beethovena z listu, já to tedy již nezažil, ale měli jsme tlustou bichli se všemi Beethovenovými klavírními sonátami. Jednu jsem se amatérsky naučil, tu první, tedy nejjednodušší, jakýsi menuet. A pokoušel jsem se i o Měsíční sonátu. Ta první stránka dvě je totiž víc jak jednoduchá, tadada tadada tadada, však ji znáte. Ale čím dál víc přituhuje, až třetí věta je jedním z nejtěžších klavírních partů, co existují. „Presto agitato.“ Nevěřil jsem, že by to někdo mohl zahrát.
Co nedal pámbu mě, nadělil mé manželce. V její rodině se to hemžilo muzikanty, asi je to nadání dědičné. A tak moji dceru naverbovali talent-scouti ZUŠ už ve školce do houslí.
Učitel byl ale zoufalý, s dcerou tam chodil ještě chlapeček, který měl šikovné prstíčky, ale ne hudební sluch. S dcerkou to bylo přesně opačné. A tak vždycky v zoufalství řekl, aby tu melodii raději zazpívala. A to se vždycky dojetím rozbrečel, jaké božské tóny vyluzovala. Já taky.
Ovšem strkal jí prsty do hmatníku a tahal za smyčec, a tak to dopadlo stejně, jak jsem psal na začátku. Dcera ho vzteky poslala doslova do prdele. A říkala, že ji housle nebaví, že touží po polyfonní hudbě. Ona už tehdy měla vytříbený slovník. Peněz jsme tehdy moc neměli, a tak jsme, věřte nevěřte, přestěhovali to křídlo z generálského bytu do našeho bytečku ve čtvrtém patře paneláku.
Já, když jsem zjistil, že mají mé dcery talent, jsem se jal studovat hudební teorii, abych jim pomohl. A taky se naučil Elišku a Turecký pochod. Inu, učitelka klavíru byla taková potřeštěná starší dáma a vyrazila k nám do bytu, aby poznala, v jakých podmínkách její žákyně doma hrají. A nutila mě, abych předvedl, co umím já. Dlouho jsem se zdráhal, věděl jsem, že jsem absolutní antitalent, ale nakonec jsem tedy kapituloval a zahrál Elišku.
Učitelka nadskakovala nevolí a pak řekla: „Ono to ale není rubáto!“
Já věděl, že neuspěju... Protože sousedi už měsíce během mého cvičení bušili koštětem do stropu a do podlahy.
Turecký pochod jsem tvrdě odmítl, a tak jej zahrála sama učitelka.
Měl jsem aspoň nějakou satisfakci: Sousedka mě potkala na ulici a řekla: „Teda... vy jste se ale zdokonalil, pane doktore!“
Dcera se pak odstěhovala a zůstala bez klavíru. Zajeli jsme tedy kamsi do Počernic koupit kvalitní pianino, na křídlo dost místa u dcery nebylo. Ten kupec měl v místnosti asi dvacet klavírů, použité kusy ze Švýcarska, musel slyšet už stovky či tisíce zájemců. Ale když dcera zahrála obligátní Elišku, rozbrečel se dojetím, stejně jako kdysi ten houslista při jejím zpěvu. No, klavírní virtuos z dcery není, je drobná, má moc malé ruce a prsty... Ale ten hudební cit...
Před čtrnácti dny jsem slavil sedmdesátiny. A nebudete věřit, jaké štěstí mě potkalo. Poznal jsem nedávno svého vzdáleného synovce, o kterém jsem neměl tušení, a spřátelili jsme se. Je to náš přední, možná nejlepší, varhaník. Byl před pár měsíci první, kdo hrál veřejně na nové epochální varhany v katedrále svatého Víta. Měly prvně zaznít až 15. června 2026 na světcův svátek, ale část rejstříků již byla seřízena a naladěna, a tak Vladimír zahrál na slavném pohřbu kardinála Vlka. S Vladimírem jsme sedali ve strahovské klášterní restauraci po jeho proslulých improvizacích, které hraje každou neděli v poledne, a kardinála s půllitrem v ruce jsme tam vídali. V posledních letech života měl kontroverzní názory, ale to už byl stařec a věřil bůhvíjakým dezinformacím, nicméně zamlada to býval kanón.
Ale ono štěstí: Vladimír Roubal původně studoval hru na akordeon, a tak na mých narozeninách obstaral hudební složku – staropražské písně na akordeon, Beatles na klávesy, no a co všechny uhranulo: zazpíval úseky z Pivní mše, která se tajně hraje v sále klášterní hospody. Je to upravená Rybovka, ale na oslavu piva. Vladimír má hlas jako nikdo jiný, a tak hřímal nádherným basem i tenorem, že se zdi třásly a okenní tabulky málem sypaly, všechny na mé oslavě tím ohromil.
A aby se kruh uzavřel, zazněly i improvizované duety s tou mojí dcerou, jejich hlasy se božsky proplétaly, nikdy jsem nic takového neslyšel. Jak jinak – rozbrečel jsem se dojetím.
Pak si Vladimír preludoval a najednou slyším známé tadada tadada. Říkám: a hraješ i Presto agitato? A Vladimír to bez přípravy vystřih. Tak nádherně, plynule a bez námahy, jak jsem to ještě nikdy neslyšel. Ani od druhé z dcer, která to kdysi nacvičila, má dost dlouhé prsty, ani od nejlepších pianistů.
To teda byly narozky...