Pondělí 22. září 2025
Koňská podkova
Tak ještě je tady místečko pro pár zážitků a postřehů z cesty po západě USA před patnácti lety, třeba jste tam všichni nebyli. Než se mi všechno vykouří z hlavy.
Občas použiju v textu slova lidové písně, občas českou lidovou anekdotu.
To přijela, asi to znáte…, na jednání do Bílého domu indiánská delegace, ubytovali se v hotelu a mladého poslali pro vodu. Vrátil se s prázdnou: „Bledá tvář sedí na prameni.“ Je to starý vtip, vždycky jsem si to představoval po česku – že chtěl mladý „Dobrá voda“ nabrat vodu z té tmavé, zpravidla špinavé šachtičky na dně mísy.
Až když jsme se před deseti lety v amerických hotelích opravdu ubytovali, pochopil jsem pointu v plné míře: v hotelích, alespoň v Kalifornii, Utahu, Nevadě či Arizoně, je před použitím ta mísa plná vody, skoro po okraj. Pak tam tedy vklouzne enóno, jak tomu říkala moje babička, a statečně plave. Po spláchnutí stoupne poznenáhlu nová voda zase až skoro po ten okraj. Krásná to studánka…
Pak jsme tedy jeli do Univerzálních studií. Já tedy na americké velkofilmy nikdy moc nebyl, líbila se mi evropská a československá Nová vlna a podobně, a protože jsem se vlastně přifařil ke skupině gynekologů, kteří tam jeli na praxi, předpokládal jsem automaticky, že univerzální studia budou nějaký vysokoškolský projekt pro studenty ciziny.
Ale odvezli nás na místní Matějskou pouť v bývalých filmových studiích, „Universal Studios“, za vraty nás vítala Marilyn Monroe z korby přepychového kabrioletu a pak nás nasměrovali do Zámku hrůzy.
Tam jsem tedy udělal faux paux, průšvih. V úplné tmě na mne vyskočila jakási hejkající potvora, leknul jsem se a vší silou jsem jí dal pěstí do břicha, až zaskučela a odletěla. Tedy břicho jsem poznal až v okamžiku akce, byla opravdu tma. Jak ten figurant dopadl, nevím, snad tam mají ošetřovnu. Já byl hrdý na svůj postřeh.
Pak jsme se museli dívat na 4D film o nějaké honičce ve vlaku, ten čtvrtý rozměr spočíval v tom, že se naše sedadla v zatáčkách kymácela. A následovala další honička na motorových člunech, to už jsme ale seděli na tribuně vodního rodea, podobné to bývalo kdysi ve starém Římě v Koloseu.
Jak jsem říkal, čekal jsem že budu sedět v posluchárně a studovat, zaskočilo mě, že pro lékaře připravila cestovka takto infantilní zábavu.
V jiné části Los Angeles jsme zastavili u moderní stavby, která byla celá z nerez plechu, a vylezli jsme na vyhlídkový balkon. Ale málem nás zastřelili – hlídači nás nekompromisně vyhnali, že prý chceme fotit nějakou celebritu, která procházela kilometr od nás. Když pochopili, že nás to skutečně vůbec nezajímá, vysvětlili, že jsou placeni za džob bránit lidem ve výhledu. Tak jsme jim to odpustili.
Ale Chodník slávy v Hollywoodu, ten jsem ocenil, jeden z mála amerických herců, kterého miluji, tam měl terčík ve dlažbě – Harold Lloyd, ten zázračný student. Spolu s dvěma a půl tisíci dalšími filmaři.
Las Vegas, to je opravdu dětinské město. Malá pyramida, malá eifelovka, malé Benátky. A stovky a stovky obřích hotelů, které mnají v přízemí herny. Neměl jsem představu jak ty herny vypadají, myslel jsem, že jsou to rulety a jiné hrací stoly, ale ne. Těch tam sice taky pár bylo, ale jinak elektronické forbesy jeden vedle druhého a jeden za druhým jak hroby na vojenském hřbitově, před každým sedí magor, hází do něj mince a mačká knoflíky. Každý ví, že se dá stroj nastavit, jak moc bude vyhrávat, člověk nemá šanci.
Joshua trees, tedy kaktusy, které vypadají jak tříramenné svícny. Big trees s opravdu obrovskými sekvojemi ve výšce přes dva tisíce metrů, mezi námi pobíhali medvědi a některé stromy doutnaly. Dozvěděl jsem se, že sekvoje musí hořet, aby uvolnily semena a mohly se množit.
Národní park Zion, pojmenovaný podle stejného jeruzalémského návrší jako hrádek Sion u Kutné Hory. S obří skálou Angels Landing. Po které jsem se se zaťatými zuby vyšplhal po řetězech, ale nemohl už dolů.
Zapomněl jsem tu předeslat, že těsně před odletem do Ameriky jsem si nalomil kost v hleznu, když jsem uklouzl z lehce vyvýšeného odpaliště na golfu, takový je to nebezpečný sport. Nešel jsem na úrazovku, protože by mi dali sádru a tak jsem celou cestu pajdal o berli. Ani už nevím, jak jsem se z toho andělského heliportu dostal.
Nebo Bryce Canyon, takový americký Adršpach, ovšem pískovcové skály má červené, oranžové až růžové, fakt nádhera, hlavně když svítí slunce.
A samozřejmě Yosemity, to je skalní údolí se slavnou vysokou obtížnou horolezeckou stěnou El Capitan z hrubozrnné žuly.
Tam se mi stala zvláštní příhoda – v indiánském skanzenu jsem fotil svým oblíbeným Sony F-717 wigwam šamana a najednou foťák selhal. Taže šamanovu chýši vyfotografovanou nemám a pak už nic dalšího na naší cestě. Mobily tehdy ještě neměly kvalitní kamery.
Po návratu jsem dal foťák do značkové opravny Sony, ale vrátili mi jej jako neopravitelný pro neidentifikovatelnou závadu.
Uf, magické místo, ta indiánská vesnice. Je známo, že indiáni se nechtějí fotit, protože věří, že se jejich duše dostanou do těch negativů. A šamani zřejmě dnes vidí i do elektronické fotooptiky.
V Glen Canyonu pod městem Page se točí pozoruhodný meandr řeky Colorado, zvaný Horseshoe Bend, tedy podkovový ohyb. S rampou pro turisty nahoře.
Vypadá jako vyhlídka Máj nad Svatojánskými proudy, má ale převýšení 1000 stop, tedy 300 metrů, zatímco Máj jen 220.
Tady jsem zažil opravdu okamžik nastávající smrti. Asi metr a půl pod okrajem vyhlídky vede po svislé stěně úzká vodorovná římsa. Slezl jsem na ni, nebylo to snadné, musel jsem překročit stehna lidí, kteří na římse seděli, a vykoukl jsem nahoru přes okraj. Jako že jsem vylez celou tu obří stěnu. Manželka mě měla vyfotit, sehnal jsem jí od kamarádů náhradní aparát.
Ale nevěděla, jak se nezvyklý přístroj zapíná, nedovedl jsem jí to zaboha vysvětlit, asi jsem to sám pořádně nevěděl. V takových případech, kdy ženské něco nejde, jsem hroznej rapl. Naštval jsem se, křičel na ni a řítil se po římse zpět ke stupňům nahoru.
Ale ti sedící lidé se mě lekli a odstrčili mě reflexivně od sebe směrem do propasti. Vzápětí se jim vrátil rozum a zachytli mě, když jsem se už už kácel dolů do řeky Colorado.
Tak mě tady zase máte.