Pondělí 25. srpna 2025
Polyglot
Takový minicestopis, jistě jste tam všichni byli…
Ale nevím, jestli jste všichni narazili na místního polyglota.
Slavná metropole Katalánska Barcelona… Říkali nám, abychom tam hlavně nemluvili španělsky, že jsou na to Katalánci citliví. No, ani nás to nenapadlo, španělsky umím jen pár slov, katalánsky snad jen Nadal, což jsou myslím Vánoce. A on byl zrovna konec léta...
Ale jsou i horší turisté, na našich dřívějších cestách po španělsky mluvících zemích naši spolucestující gynekologové zásadně nazývali pivo „červéza“, přestože malé děti vědí, že se to vyslovuje servéza. Co už by se ti Češi měli dobře naučit…
Prošli jsme všechny úžasné Gaudího stavby a zahrady včetně Sagrada Familia, tedy chrámu Svaté rodiny. Ten neobvyklý svazek věží jsem vždycky obdivoval, až na místě jsem zjistil, že uprostřed nich má vyrůst obří centrální věž, taková tlustá, to se mi nelíbilo. Ale sotva se jí dožiju, stavba roste pomalu, už od roku 1882, a hned tak hotová nebude, dle Gaudího nesmí být financovaná jinak než z milodarů.
Nejvíc mě zaujalo středověké jádro města, to jsem celý já. Bazilika Panny Marie Milosrdné a katedrála sv. Kříže a Eulálie, gotické a románské paláce, ba i starořímské.
Přesunuli jsme se na městskou pláž, jé, to se tam mají, že jim jezdí metro k moři, a v místní restauračce si k cervéze dali roztomilé panáčky. S černou rýží, jak jsme s překvapením zjistili. Na jídelním lístku jsme nerozuměli lautr ničemu, a tak jsme před číšníkem zapíchli prst kamsi do prostředního řádku.
Na chuť to snad špatné nebylo, stojící panáčci s ručičkama byli vtipně upravené sépijky. Ale ta černá rýže nebudila důvěru, nikdy jsem to neviděl. Bál jsem se, že se sépie pokadily.
Už když jsme odcházeli, musel jsem se vrátit na toaletu a pak jsme křižovali mořské předměstí od WC k WC. Byl jsem jak tumpachový, napůl v bezvědomí.
Jeli jsme metrem na druhou stranu Barcelony a tam jsem na náměstí zjistil, že nemám doklady. Někdo mi je ukradl, zřejmě na eskalátoru při cestě z metra nahoru. Měl jsem je, hlupák, v postranní kapse na stehně, jen ledabyle zapnuté na suchý zip.
V rozjaření z výletu a v omámení z jídla jsem se nechoval racionálně. Co teď, měl jsem tam pas, veškeré peníze naší manželské dvojice. Už je má někdo jiný.
Začínal jsem se probírat z mátoh a přepadly mě paranoidní úvahy: naschvál mě někdo otrávil na pláži a pak mě sledoval do metra, organizovaný gang. No, možné to je…
Ptáme se, na tom náměstí, kde je tady policejní stanice.
Zrovna se konaly největší mariánské slavnosti v Barceloně La Mare de Déu de la Mercè, tedy Matky Boží Milosrdné, neboli Festa major (Velký svátek). Všude mraky lidí.
Prý je o svátcích otevřena jen jedna policejní stanice, musíme krosnout celé město, ale projít proslulou ulicí Rambla, byla už tma, nám nedoporučili, byli bychom tam okradeni. Máme prý jet taxíkem.
Chachá, už nám nebylo co vzít. Ani čím zaplatit taxi.
Prošli jsme Ramblou až na tu policii.
Zařadili jsme se do sedmdesátihlavé fronty. Tu tvořili ti, co byli okradeni před námi.
Za nějaké tři čtyři hodiny, už po půlnoci, jsme přišli na řadu.
Mladík s brýlemi, který sám vyřizoval všechny ty případy, se zeptal, odkud jsme.
„Jsme Češi, z Prahy.“
„Můžu s vámi mluvit anglicky, slovensky, polsky nebo maďarsky, vyberte si. Nebo rusky. Česky zatím ne, to až příští rok.“
Řekl to ale česky, zřejmě však měl naučenou jen tuto formulku.
Vybral jazyky na východ od někdejší železné opony, slyšeli jsme však před tím i holandštinu, francouzštinu, norštinu a galštinu. Jen tak namátkou, co k mým uším dolehlo.
Tehdy jsem teprve získal ke Španělům úctu: blbý policajt a umí tolik jazyků. Což teprv ti chytří…
Inu, Španělsko bývala kdysi obrovská námořní říše, mají to v genech.