Možná máte pocit, že s tím furt votravuju, ale zrovna dnešní doba se podezřele podobá té před 90 lety, a kdo nezná historii, musí si ji prý zopakovat v reálu. A spousta lidí historii 20. století nezná a skáče na jednoduché návnady bohapustých populistů, tedy politiků, kteří se nestydí napovídat lidem cokoli, co jim samým pomůže k získání moci a peněz, a ještě se cynicky ohánějí demokracií.
Dneska jsem zrovna dva takové slyšel v rádiu a televizi, to bych blil. Nebudu jmenovat, že, Tomio a Andreji...
O zahraničí ani nemluvím, zdá se, že jsme zas jediná demokracie ve střední Evropě, jako před těmi 90 lety, krom paradoxně Německa. Zatím. Ještě půl roku... Nebo dýl?
Německý velvyslanec Andreas Künne s žlutomodrým odznakem na klopě měl opravdý vynikající projev. Kde?
V Goethe Institutu, který je za Národním divadlem proti lávce k Žofínu, proběhla dnes vernisáž výstavy České oběti Plötzensee, tedy ústřední věznice nacistického Německa, kde bylo popraveno přes 600 Čechů, vesměs gilotinou až na období Krvavých nocí, jak byly paradoxně nazvány popravy oběšením, když byla část věznice i s gilotinou vybombardovaná Spojenci.
Výstava je otevřena do konce dubna, je volně přístupná v 2. patře institutu.
Najdete tam panely s medailony význačných obětí Plötzensee, např. Jiřího Sedmíka – tajemníka Edvarda Beneše, nesmírně vzdělaného člověka, který má pomník na kopečku nad pražskou ZOO, či taktéž význačného intelektuála prof. Jana Uhra, pochopitelně i generála Homoly, mého dědy, paní Inky Bernáškové, sakra, ženy by pod gilotinu chodit neměly, zase mi vyhrkly slzy, když jsem si tam o ní četl... A řady dalších z těch šesti set.
Na jiných panelech jsou uvedeny i historické souvislosti.