Pátek 2. ledna 2026
Panychida
ÚRYVEK Z ROMÁNU OLEGA HOMOLY
SLUNCE V ASPIKU
z prostředí koncentračního tábora Sachsenhausen, kde hlavní hrdina Kosťa, alter ego autora, dostal tehdy ještě předčasnou zprávu o popravě svého otce Bedřicha:
Kosťu šoupli do svěrací kazajky, kterou navíc pořád někdo utahoval. Takové pocity mají snad maliny, když je někdo pasíruje přes plachetku na šťávu. Byl to strašný tlak. Nemohl se z něho vymanit. Přišel s tím generál Zmek. Kosťův taťka byl popraven. Ta zpráva mu rvala hruď od těla. Někdo ji chtěl zahodit, někam až za ten naládovaný plot.
Taťka už není! Jeho dobrý, odvážný, obětavý, pružný a tak lidový taťka už nežije. Gestapácké kurvy si na něho políčily, dostaly ho. Jen ať se třesou před Kosťovou pomstou. Projána, co mamka, chuděra. Ta je teď skutečně sama. Už nemá nic, kromě mých dopisů. A to jsou přece šidítka. I mně se může stát, že mně nějaký esesák nastaví nohu. A budu hotov. Navíc mohou jít po mně ještě kvůli taťkovi. Syn nesmiřitelného nepřítele říše by přece neměl existovat. Ale toho se Kosťa nebál. Stát taťkovi po boku ve smrti, to by považoval dokonce za čest. Ne, obava o vlastní život to není, co Kosťu tíží. Nemůže se vyrovnat s něčím jiným, s tím, že tak nádherný a přímý člověk, jako byl jeho taťka, už nežije. Nežije JEHO taťka. Už ho nikdy neuvidí.
Kosťa se stal posledním mužem rodu. A ani neví, kde taťku zabili. Kde je jeho hrob? Hrob! Ach, až se vrátí, už se nebude ptát po taťkovi, ale po jeho hrobu. Hrůza!
Jak si se mnou hrával, když jsem byl maličký. A takhle jedou huláni, ti co seděj na báni, a takhle zase sokolíci, rici pici po zadnici. Taťka, který chodil z Lelče kilometry do borotínské školy pěšky a vytáhl se ze zednického přidavače na průmyslováka, nedal se semlít rakouskou válkou, ale povstal za svobodu, taťka, ten nikdy nepokořený voják.
Posadil mne na skutečného koně a vodil ho jako na lonži, brr, jak jsem se tenkrát bál, když Flora sklonila hlavu a přede mnou se protáhla skluzavka koňského krku až na zem, jímala mne hrůza. Flora kráčela a pode mnou se všechno hýbalo a houpalo. Posed na ní byl živý, nestálý, nejistý, nevyzpytatelný, tolik jsem toho přece slyšel o koních shazujících své jezdce. Co kdybych spadl pod kopyta? Ale taťka Floru stále chlácholil a chlácholil tím i mne, hé, mladá, hé, hé, a ty se drž pořádně za uzdu, za sedlo se nechytej, to by ses nikdy jezdit nenaučil.
Pstruzi! Vášnivě mne učil lovit pstruhy. Navázal mně vždycky nejmenší a nejšedivější mušku. Člověk by si jí ani nevšiml a pstruzi po nich taťkovi skákali jako zjednaní. Mně to ale moc nešlo. Místo, abych měl radost, byl jsem většinou otrávený. Tam, na Bílé a Černé, to nebyl veřejný revír. Patřil lesům Černých myslivců. Bývali jsme tam na letním bytě, na Baraní. U známého hajného. Tak toho chlapce pořád netrapte a chytněte mu koníka, snažil se mně pomoci hajný. Ale taťka nechtěl. Musí se to naučit podle řádů. Nakonec mně strýc hajný chytil koníka sám. Ale pstruzi snad byli na mne s taťkou smluveni. Taťka jich někdy nosil hrozny. Ale já ne. Jen podle řádů, smáli se na mne pstruzi a na koníčka neskákali. Seděl jsem s hajným na můstku sloužícím za záporu tyčí zahrazujících potok, aby se zde hromadila splavovaná polena. Pod námi zurčel malý roubený splávek a pod ním, v okysličené vodě, desítky černých hřbetů, seřazených jako koně v Chuchli na startu. Tolik pstruhů jsem už potom v životě nikdy neviděl. Ale ať jsem jim házel toho koníka sebelíp, pstruzi si ho nevšímali! Nakonec jsem jim ho kladl opatrně přímo na čumáček. Pstruh se jenom líně otočil, objel svého druha a zařadil se do té nehybné rybí řady o kousek vedle. Totéž udělal každý další, kterého jsem šimral.
Kazíte mi kluka, ozval se taťkův hlas. Ale to nic, podívejte, kolik jich tady je. Tam doleji je kluci stejně chytají do ruky. Takovýhle vodní pyšek si ještě dovolit můžeme. A taťka byl především lovec. To měl ze své rodové vesničky: divocí králíci, zajíci, křepelky, koroptve, bažanti, pstruzi. A houby. Houbařem byl také. Ach taťko.
Kosťa byl vyřazený. Vůbec nemohl číst, stále jen přemýšlel o té hrůze. Jsou to pro něho strašné dny. Zachraňují ho teď jedině vzpomínky. Když byl na němčině ve Frývaldově ve Slezsku, v Rakousku, nebo na franštině na La Manchi, pravidelně psal Kosťovi dopisy, ve kterých mu sděloval své životní zkušenosti a jistoty. Snažil se tak Kosťu vést, rozvíjet s ním dialog, který však Kosťa nebyl schopen udržovat na stejné úrovni.
Taťka o mne pečoval skutečně všestranně, jako o to pověstné oko v hlavě. Kvůli mně si dokonce koupil lyže a lyžařský oblek. Bylo mu skoro padesát. Chtěl vidět, jak mně to jde a sám to chtěl také zkusit Ach, kam se poděla svěží a čistá nádhera bílých strání Velké Fatry! Prašany mezi Smrekovicí a Križnou. Nedotčené stráně, nevyježděné houpačky a sešupy. My jsme byli jako hadimrštky. Taťkovi to tolik nešlo. Ale jako tělocvikář, veslař a nářaďovec předpokládal, že to tak nesnadné nebude. Leč v tom věku se už tělo nevrhá do sportu jako v mládí. Nicméně na lyžích pojížděl. Ach taťka a jeho veletoče na hrazdě, v pětačtyřiceti ještě vytáhl na plovárně stojku. Ze stoje spatného. Vytáhl! Já to neumím dodnes.
A tak řadil Kosťa jednu vzpomínku za druhou a postupně se z něho vytrácela vnitřní ztrnulost, a před jeho vnitřním zrakem vyvstávala stále zřetelněji krásná taťkova osobnost, jeho nezničitelná láska k vlasti, k lidem.
Ale teprve po několika dnech byl Kosťa jakž takž v pořádku. jeho vzpomínky byly vlastně panychidou za otce. Jenom někde, uprostřed srdce, zůstalo místo, které bolelo. Bolelo vždycky, když si na taťku vzpomenul. Ale tu bolest stále více překrývala velikost otcovy oběti. Vědomě dal život za svou zem.
***
Kosťovi vyšlo slunce. Taťka žije. Panika byla nepravdivá, Zmekův informační zdroj se mýlil. Kosťa má nevyvratitelný důkaz. Taťkův dopis! Vlastně jenom jeho řádky ve společném dopise. Ovšem ty jeho převažují nad ostatní nejen obsahem, ale především významem. Písmo dosvědčuje, že je taťka zdravý. Jeho ostrost a přesnost je stejná jako kdykoliv předtím. Ruka, která text psala, je v naprostém pořádku. Je dokonce jakási mladistvá. Taťka je na Kosťu hrdý, že snáší s takovým nadhledem nepřízeň života i nedobré pracovní podmínky, které jistě nejsou takové jako venku. Doufá, že se Kosťova sportovní odolnost i výchova k samostatnosti prosadily.
Byly to takové ty nabádavé věty, tvořené taťkovou láskou ke Kosťovi. Jejich tón i obsah se už dřív zdával Kosťovi poněkud zastaralým, zvláště, pomyslel-li si, že je píše dospělý dospělému. Ovšem pokaždé si uvědomil, že ve stejném tónu psával taťka svému bratru Frantíkovi a své sestře Andě. V rodině byl zřejmě uznávaným kmetem. Nikoliv pro přezrálé stáří, ale pro právo vyslovovat životní názory a být odvolací instancí v počínání jednotlivých členů rodinného klanu.
Když dleli v Lelči na zabíjačce či na posvícení, které se topilo v horách koláčů a vypečených kousků husí, sedával taťka v čele stolu a teta ho vybízela k jídlu prvního. Přestože bylo u stolu dost žen. Taťka tuhle poctu nikdy neodmítl a ženy se při ní nikdy netvářily dotčeně. Bylo to naprosto přirozené. Poněkud výchovný rys taťkových dopisů byl proto Kosťovi zcela přijatelný, i když je četl někdy s úsměvem, protože šlo často o věci Kosťovi dávno známé. Ale nebylo tomu tak vždycky.
Když jel Kosťa na franštinu, napřed do Paříže a pak teprve na sever, upozorňoval ho na rozličné penězchtivé ženy, od kterých by mohl chytit nemravnou nemoc. To už mluvil muž s mužem. Až to Kosťu překvapilo. Ani ve snu mu tenkrát nenapadlo spojovat Francii s midinetkami, nebo dokonce s nájemnými ženami. Byl mladý, nic takového nepotřeboval. Věřil v lásku, byl zamilován. Pobyt na západě Evropy mu otevře oči do světa a přiučí ho řeč, jejíž melodičnost se mu líbila. Ale funkce kmeta taková varování předpokládala a taťka je poctivě vykonal. I teď mu psal současně klanový kmet skrytý v taťkově kůži. Kosťa byl rád. Svědčilo to o taťkově celkovém stavu víc než nějaké krásné slovo. Byl rád. Byl nesmírně rád, že taťka žije. Zřejmě bude žít dlouho. To je přece lidová pravda. Koho lidé jednou pohřbili a nezemřel, žije dlouho, velice dlouho.