Od malička hraju na kytaru. No, tak od třinácti, dejme tomu. Koupil jsem si ji tehdy za čtyři stovky v bazaru hudebních nástrojů ve Francouzské ulici a mám ji dosud. Nikdy jsem si lepší nepořídil, i když bych na to už v dospělosti měl.
Naučil jsem se, jako samouk, na ni hrát, naučil jsem se transponovat, modulovat, vymýšlet akordy podle harmonických pravidel atd., byl jsem takový matfyzácký typ, tohle mě bavilo.
V tom věku se kdekdo učil na kytaru, patřilo to k dobrému vychování puberťáka.
Někdo hrál bigbít, mně se ale líbila akustická hudba, že je taková ryzí, přírodní, ne umělá.
Měl jsem nejbližšího kamaráda, obdivoval jsem ho, on uměl ne třicet písniček jako já, ale tři sta, nebo snad všechny. I když ve škole moc nevynikal, v country hudbě byl neuvěřitelný dříč a bezchybně střídal akordy.
Hrál i na pětistrunné bendžo, dokonce jsem mu jedno vyrobil a daroval. On ho ale obratem prodal a ještě mi vynadal, že mělo mouchy, musel ubrat na ceně. Scházela mu pátá struna. No, to jen taková drobná křivda na okraj, aby čtenář pochopil, že nemám problém kamaráda pomluvit.
Na pětistrunné bendžo se hraje prstýnky, to jsou taková kovová trsátka, pro každý prst jedno. Ale on hrál s prstýnky i na kytaru, aby to bylo víc slyšet. Zastával názor, že hudba musí být co nejhlasitější, jinak se publikum baví mezi sebou a ruší. Ono to k country patří, je to taková zemitá, řvavá hudba.
Mně se country brzy zajedlo a nemoh jsem ho poslouchat. Ale říct jsem to kamarádovi nemohl, byl hudbou úplně posedlý, na celý život do ní zamilovaný, smrtelně bych ho ranil. Tak jsem poslouchal dál...
Mě ale taky nechtěl nikdo poslouchat, no co se dá dělat. I když jsem do strun řezal, jak jsem jen dokázal. Nejsem holt muzikální, byl jsem jen takový primitivní robot, zkrátka jsem nacvičil akordy a beglajt nahoru dolů.
I když… pokud jsem se někdy zamiloval do krásné dívky a ona byla přítomna, linula se ze mě božská hudba a všichni jásali: To je lepší než samotní Beatles. Když jsem tedy hrál Let It Be nebo Girl. Zajímavé. Někteří to tak mají furt, jsou zkrátka přirozeně muzikální, já to měl tak dvakrát, třikrát za život, když mě posedla múza…
Tuhle mi jedna distingovaná kamarádka na abiturientském večírku vyprávěla, že u nich v hudební síni staroslavného kláštera, vzhlédla na okamžik uctivě k nebi, kde ona vede smíšený sbor, hrál jakýsi klaun, jak z commedia dell'arte. Barevně strakatý zpíval s rozladěnou kytarou oplzlé písně. Prý to byl nepěkný zážitek, neznělo to, ale lidi řvali nadšením. To jsou dneska lidi, prý…
Zavětřil jsem: Takže není kytara jako kytara? A musí být naladěná? Ta moje stará naladit nejde. A když jsem hrál těm dívkám, měl jsem vypůjčenu cizí kytaru. Je fakt, že zněla krásně…
Hudba asi není jen předávání informací o životě honáků krav, došlo mi. A kytara není jen rytmický nástroj.
No, kytaru jsem už dávno pověsil na hřebík, nikam mezi lidi už po večerech nevycházím, nechci je tejrat.
Ale neodolal jsem nabídce toho svého kamaráda, který prý mezitím přešel od country přes ragtime k Ježkovi. Ah, pianino na ragtime musí být povinně rozladěné, ty struny pro vyšší tóny jsou ztrojeny a aspoň jedna musí být o osminu tónu výš, nebo níž, nevím už přesně.
Ale Ježkův džez, to je jiný level. Kamaráda jsem naposled slyšel někdy v devatenácti letech, jistě mezitím hudebně vyspěl.
Koncert se odehrával v hudební síni Werichovy vily na Kampě, na magickém místě. Kde jinde by Ježkovy a VW písničky měly znít… Je to pro hudebníky zavazující, oni musí být kongeniální.
Uf, kamarád hrál na kytaru, bezchybně střídal akordy. Ale pořád ještě měl na prstech ty kovové bendžové prstýnky, aby zněla kytara co nejvíc nahlas.
A poznal jsem to dnes už i já: jeho kytara byla úplně rozladěná. Nedalo se to poslouchat. Slyšel jsem hrát Ježka mnohokrát skutečně muzikálními hudebníky…
Byl jsem sám rozladěný a na konci jsem pochválil nejistého baskytaristu, který hořekoval, že necítí basovou linku.
„Já jsem ji necítil nikdy,“ uklidňuju ho. „Ale u tebe je to proto, že má kapelník rozladěnou kytaru, ty jsi hrál nejlíp."
Kamarád kapelník nás tajně poslouchal.
Koukám na jeho rozladěný výraz a říkám: „No co mám dělat, když to zkrátka neznělo?“
„Prostě odejít!“
A tak jsem šel. Viděl jsem se v něm…