Neděle 22. června 2025
Říkal mi bývalý kamarád Pepa:
„V létě 1989 nás, světe div se, pustili na rekreaci v Jugoslávii, koupil nám ji tchán. Získali jsme výjezdní doložku, ani závodní organizace KSČ v psychiatrické léčebně, kde jsem tehdy pracoval, nám ji nezatrhla, ano, i tam jsem musel žádat, ač nekomunista.
Vyrazili jsme naším dvacet let starým červeným embéčkem, které jsem koupil za 3 600,- Kč na černém bazaru na Dejvické ulici, abych mohl odvézt dceru z porodnice. Prodejce mi pak prozradil, že původně ho nabízel za 12 600, ale nedostal jedinou nabídku. Dodatečně zjistil, že prý měl chybně napsané telefonní číslo. Ale nepohnul mě. Dvanáct tisíc jsem si z lékařského platu 1 950,- Kč měsíčně nemohl dovolit.
Po cestě na jih jsme dost zdržovali, v Maďarsku i v Jugoslávii, auto bylo co chvíli rozbité. Ale já byl na opravy škodovky expert, jednou jem si sám udělal i generálku motoru. Motor, ze kterého jsem vymontoval patřičné díly, jsem našel ve zrezavělém vraku v lese u bohnickho ústavního hřbitova, jen frézky na ventily jsem musel koupit v Mototechně.
Na místě, v kempu, nám pak v noci propíchali všechny pneumatiky, podezírám sousedy s velkým bavorákem. Kemp byl nudistický, to jsme ani netušili, no mně to nevadilo, a dcerkám, kterým bylo 5 a 3 roky, taky ne. Manželka byla zvyklá z NDR. To jen na okraj, měl jsem pocit, že jsme tam jedna rodina, a tak mě ty zničené gumy překvapily. Pro ty sousedy jsme asi byli podlidi.
Ve stáncích u pláže měli i erotické časopisy, jeden jsem si koupil, čistě informativně, u nás nic takového absolutně neexistovalo. Prodavačka jej posměšně oprášila, asi to tam jinak kupovali jen chlíváci. Dlužno říct, že tam nic závadného nebylo, jen svlečené ženy, a těch byly na pláži stovky. Škoda peněz, ale vrátit časopis, to jsem se neodvážil. Mám ho dodnes doma.
Zatím pořád nic – s ohledem na titulek statě. Pláže vzorně písčité, radost po nich běhat nebo na nich ležet. Až na zpáteční cestě jsme zastavili u vyhlídky na moře a na skládce našli prázdnou PET láhev. Byli jsme u vytržení. Jaký dokonalý vynález!
Myslím jsme takový před tím zahlédli i na stolku těch bavorských sousedů a věděli tedy, k čemu to je dobré. Láhev mám pietně vystavenou ve vitrínce.
Znali jsme jen šedivé socialistické PVC čutory, které smrděly ze začátku novotou toho plastu, po nějaké době páchly bůh ví čím a člověku se nechtělo z nich napít.
Pak jsme tedy byli osvobozeni od podobných socialistických vymožeností a nastala doba petlahvová. Brzy jsme si zvykli a ani nepřemýšleli o tom, že žijeme v nejlepším čase v historii lidstva. Ani na královských tabulích všech věků takové lahve neměli. Ani miliony dalších věcí.
Když jsme příště přijeli k moři, na plážích už nebylo k žití. Kam člověk šlápnul, tam se mu zakouslo do chodidla víčko petlahve. Dokonce jsem viděl místního řemeslníka, který párkrát projel písek hráběmi, nasypal kořist do řešeta a získal materiál k odlévání plastových cetek a hraček, které pak prodával ve svém stánku na náměstí.
Už je to ale dlouho, na pláže nechodím a ostatně u nás je takových písčitých jen pár.
A tak, když Evropská unie přikázala, aby nebylo možno víčka od lahví oddělit a ony mě nepříjemně kousaly tentokrát ne do chodidel, ale do ještě citlivějších rtů, naštval jsem se. Podobně jako Andrej, který na víčka bystře zareagoval ve svém předvolebním spotu. Nebude to tak špatný člověk, jak jsem si do té doby myslel, totiž že to je ten nejodpornější prospěchář, jakého moh Ďábel vymyslet. V vždyť má stejné pocity jako já.
A tak budu volit strany, které chtějí vystoupit z EU a přichýlit se k východním státům, kde pet lahve zřejmě vůbec nemají, nebo mají víčka ještě oddělená.
Jsem tak trochu, nebo hodně, primitiv, říkají mi. Ale co je mi po nich, ať si to klidně myslí...
Než mít věčně rozpíchané rty...“
Uf, doufám, že tu není nikdo, kdo by nerozuměl ironii.