Pondělí 18. srpna 2025
Šedesátiny
V akademickém prostředí jsem se cítil vždycky dobře. Maminka byla odbornou pracovnicí v Ústavu pro českou literaturu Akademie věd a i doma vybudovala takové útulné akademické prostředí. Přímo skleníkové. Jen občas to narušil táta, když přišel včas domů, byl pracovně vytížený. Jistě i on byl v dětství takto veden, ale tři roky koncentráku na prahu dospělosti udělaly své a měl občas manýry, které se mámě ani mě nelíbily. Tím víc jsem utužoval to sterilní soužití s maminkou. S akademiky jsem chodil i na volejbal, do Pekla. Tak se jmenovala strahovská skaliska a hřiště nad klášterem. Kdysi byl celý Petřín skalním městem a lidi se tam tisíc let báli vejít.
Na gymplu, kde jsem byl v humanitní třídě skoro se samými holkami, to bylo podobné, a tak nástup do nultého ročníku medicíny byl pro mě šok. Už jsem asi psal, že my se špatným kádrovým posudkem jsme museli pracovat jako sanitáři a sanitárky v nemocnici, abychom se stali aspoň na rok dělnickou třídou a mohli být přijati do ročníku řádného, prvního.
Pracoval jsem na žurnálu, to byla sanitářská služba pro celou tu obří nemocnici, vozili jsme pacienty na rentgen a jiná vyšetření, hlavně však mrtvoly na II. patologii.
Já, štitivý mladík, zdědil jsem to po úzkostné mamince, která trpěla bacilofobií…
Ale můj spolubojovník, shodou okolností byl jedním ze čtyř kluků v té dívčí třídě na gymnáziu, to snášel ještě hůře. Pamatuju, jak jsme odvezli na dvoukolové káře zemřelého mohutného dědu normálně po ulici, mezi auty a chodci, na tu patologii a přehodili jsme jej na mramorový pitevní stůl. Při tom se uvolnily mrtvolné plyny z plic a střev a děda hlasitě vzdechl a pšoukl. Jirka, to byl ten kamarád, vyjekl a zdrhal pryč. Mně to tak nepřišlo, myslelo mi to rychleji, věděl jsem, že ve skutečnosti neožil.
Poznal jsem při své práci mnoho těch nejprostších lidiček. Nejen pana Březinu, o kterém jsem už jednou psal, ale třeba Pepíka, který byl na ženský a měl jednoduchou taktiku, nabízel kvalitní sex. Každý týden nám hlásil novou doktorku, která se nechala ráda zmermomocnit. V akademickém prostředí jsou muži v tomto pasivní, jen studují a vyučují, vždyť šlo o klinické pracoviště. A doktorkám prý scházelo to přirozené chlapáctví a divošský sex. Tvrdil Pepík.
Snažil se mě zaučit, musím mu přiznat k dobrému, ale já byl tak vybíravý, že se mnou ztratil trpělivost, sám bral všecko, co mělo aspoň nějaké ženské znaky. A ty jak doktorky, tak sanitářky většinou měly jen pomálu, ale pro Pepíka aspoň ony nějaké.
Krom akademiků mám tedy rád i tyto prosté lidičky z nemocničních sklepení.
A mám kamarádku, která to vše spojuje a zastřešuje. Evu, myslím nejinteligentnější dámu, kterou znám. Však studovala počítačové gymnázium v době, kdy jsme u nás o počítačích vůbec nevěděli.
Ale vzalo to faleš, v šestnácti letech porodila, pak ještě jednou, děcka daly úřady na vychování k mamince, Eva uznala, že to pro ně lepší, aby měly klid, byla tehdy nevyrovnaná, a vydala se do Prahy, kde se zaměstnala jako myčka laboratorního skla v jistém akademickém ústavu. Na oddělení tam totiž měli počítač, to bylo tehdy unikum.
Eva byla vždycky velká čtenářka s vytříbeným vkusem, jako moje maminka filoložka. Maminka mi před lety zemřela a jinou tak sečtělou dámu neznám, jako je Eva, kam se na ni hrabu.
Jako důkaz její literární vyspělosti můžu uvést, že miluje všechny mé knihy.
Aby mohla číst své dvě tři knihy denně a při tom štrikovat, pracuje už asi třicet let na veřejných toaletách, vystřídala v Praze snad všechny. Není předpojatá, práce je to důležitá jako všechny jiné. To asi poznal každý, ve městě nebývá křoví na každém kroku.
No a Eva v sobotu slavila šedesátiny. Na formální kráse trochu ubrala, ale ten duchaplný výraz vše přebije.
Oslava se konala na zaplivaném dvorečku zaplivané hospody, zaplněném hajzldědky a hajzlbábami, které na své životní pouti poznala. Ale i pár doktory a profesory, kteří k ní do práce rádi chodí na táčky.
Všichni tam byli jako ona, v hadrech, ale s bystrými pohledy, sečtělí, sofistikovaní.
Maminka, ač bývala vyhlášená krasavice, chodila vždy prostě oděna do šedých mundúrů, které si sama neuměle šila. A nejradši hrála mariáš v zaplivaných putykách.
Cítil jsem se na té oslavě jako doma.
Dal bych sem double selfíčko z toho dvorku, ale radši ne, nevím, jestli by to bylo Evě, o které píšu téměř inkognito, příjemné.