Zdeněk Homola: Mimochodem

Jistě znáte ten úžasný němý dokumentární film z dřevních dob kinematografie: Nanuk, člověk primitivní. Muž jménem Nanook jezdil na kajaku mezi ledovými krami v Hudsonově zálivu a uvnitř skrýval celou rodinu – ženu, tři děti a psa, jak divák ke svému úžasu spatřil hned na začátku, když jeden po druhém z té díry v bortu vylézali usmát se na kameramana. Víc jak hodinový film zobrazuje krušný, ale šťastný život Inuitů ve sněhu, ledu a fujavicích.

Inu, když byl mému prvnímu vnukovi rok a měsíc, tedy před šestnácti lety, vydali jsme se o Štědrém dnu na pánskou výpravu na vyhlídku Máj. Ženské, které doma vařily, se sice zdráhaly nám děcko půjčit, protože pěkně mrzlo. Ale co, vždyť jsem tak seriosní člověk... A pánská jízda je pánská jízda, vnuk na ní přece nemůže chybět.

 
Nesl jsem vnoučka na zádech v nosítku, které jsem kdysi vlastnoručně vyrobil pro jeho maminku. Nosítko už bylo za ta léta rozvrzané, trochu jsem se bál, že se rozpadne, hliníkové trubky jsem tehdy ohýbal nad plynovým sporákem v kuchyni a nýty ze stejného materiálu už taky nebudily důvěru. Ale už předem vás můžu ujistit, že konstrukce pro tentokrát ještě vydržela. Jen jsem se bál, že k trubkám budou přimrzat ty hebké dětské ručky. 

***

Od silnice na tu impozantní vyhlídku, připomínající Horseshoe Bend na řece Colorado, ale v zimní variaci, byl jen necelý kilometr. Tu čtvrt hodinku tam a čtvrthodinku zpět, rozehřátý z auta, snad klouček vydrží.

Přesto jsem ho pečlivě balil, nejhorší byly rukavičky, jak to jen ty ženský dovedou… Nacpat každý neposlušný prstíček do patřičného tunýlku.

Konečně se to podařilo, ale kde je moje výprava? Na té přímé cestě na vyhlídku je nevidím. 

Jdu tedy po jejich stopách v hlubokém sněhu – uf oni to vzali úplně jinudy. A dohnat je nešlo. Byli mladší a bez nákladu. Klusal jsem za nimi ne kilometr, ale pět, než jsem je našel – rozpačité, zabloudivší v lese – kdeže je Máj...? Že mám na zádech Nanuka, na to jsem v tom spěchu a mrazu úplně zapomněl. 

Až když jsem je dohnal, vzpomněl jsem si.

Kdeže rukavičky – sice je neztratil, ale visely na šňůrkách z rukávů. A ručky bílé, jako mají sněhuláci, bezmocně čouhaly ven. 

Aha, on ještě neumí mluvit, aby si postěžoval na zimu, to mě nenapadlo. Ostatně i jazyk měl zmrzlý, jakož i všechno ostatní. Na nosánku a tvářičkách jinovatka. I na ouškách.

Tušil jsem velký průšvih. Nejradši bych ho tam nechal a utek někam do Jižní Ameriky, abych nemusel do vězení. Však by ho na jaře rozmrazili, viděl jsem to v jednom filmu.

Ale znáte mě, jsem přece svědomitý člověk. 

Přetáhl jsem rukavičky zpátky na ruce, uf, šlo to ještě hůř než na začátku, byly jak z plechu. A prsty jak ohnuté hřebíky.

A letěl jsem tryskem zpátky těch pět kilometrů k autu. Zvlád jsem to za půl hodiny a něco.

Bál jsem se v autě, abych mu prstíčky a ručičky neulomil, ale on byl úžasně odolný, po dědečkovi asi. A než jsme dojeli domů, měl už povrchové vrstvy těla celkem rozmrazené, i ty prsty.

***

Netušil jsem, jak ženské dokážou být hysterické... Myslel jsem, že nic nepoznají, ale poznaly... 

Přitom se děcku nic nestalo, vyvázli jsme z toho oba bez újmy. 

Jak jinak, na chlapy je spoleh! Ten křest sněhem a ledem se jednou bude hodit. Například letos byl Nanuk, nyní už skoro dospělý, jako jediný z nás bez čepice a rukavic.