Přišlo to i na mě. Nikdo se tomu nevyhne, pokud předčasně nevypustí duši. Tomu jsem se několikrát o fous vyhnul.
Padesátiny jsem slavil v zimní zahradě velkolepého divadla v Psychiatrické léčeně Bohnice. Kdo to neví: v horní části areálu byl před válkou blázinec, ve spodní západní pak nervové sanatorium pro lidi z lepší společnosti – nervní dámy a tak podobně.
Uprostřed zimní zahrady je dodnes mramorová kašna, předpokládám, že původně v ní stála antická socha. Tehdy přišlo sedmdesát lidí, ale vešlo by se jich třeba desetkrát víc.
Ale sedmdesátiny mají být skromnější.
Pár přátel jsem vynechal, již se s nimi nestýkám, snad jsem i na někoho zapomněl. Těm se omlouvám.
Zkrátím to – hodně přítel mé pozvání odřeklo, k nejčastěji jsou v nemocnici po endoprotézách kyčlí či kolen, atd., atd., pochopil jsem že pořádat oslavu v tomto věku je už pošetilé.
Nakonec jsem zamluvil sálek pro rovných 30 lidí. Dopoledne v den D se omluvilo další pět – kvůli chřipkám atd. Nakonec nás bylo 25 i se servírkami.
Ovšem nic mramorového v té krásné kavárně s klenutými stropy na Maltézském náměstí nebylo. To mi scházelo.
A tak jsem zfilmoval jednu svou srdcervoucí povídku, kterou vypráví věčný Ahasver, můj nejmilejší druh. Jak známo, Ahasver odmítl poskytnout u svého domu odpočinek Ježíšovi, který vláčel na rameni kříž na Golgotu, a vysmál se mu. Ježíš ho za to odsoudil k věčnému bloudění a výčitkám. Od té doby, tedy od smrti Ježíše v římské kolonii Judea, dodnes, resp. do soudného dne, musí Ahasver bloudit světem.
Povídka se odehrává napříč věky, především v renesanci, baroku, i ve středověku. Scházela mi tam ta judská antika, a tak postavy ve filmu jsou mramorovými sochami. V renesanční hospodě. Ostatně na Menším Městě pražském bylo kolem paláců jistě mnoho mramorových skulptur, na tom si tehdy zakládali.. A kam by tak tehdy chodily, než k Hansi Turkovi, to dá rozum.
Celé své zralé mládí jsem trávil ve filmových klubech v Praze a Bratislavě, do prvního dítěte. A shlédl spousty experimentálních filmů.
A tak v mém filmu, na pozadí panoramat Menšího Města, vystupují coby herci bílé mramorové sochy, zejména uvnitř temného starobylého hostince.
Přišlo mi to krásně bizarní, kam se hrabe Buňuel, Dalí a ostatní.
Ale narazil jsem.
Mí čtenáře, těch pár hrstek, čtou s oblibou mé historky na začátku knížek, ale nad těmi zadními absurdními jen kroutí nechápavě hlavou. Mám však pár přátel, shodou okolností, nebo je to snad zákonité, jsou to redaktoři, kteří mi říkají: na ty historky pro kámoše se vyser a piš jen ty hrabalovsko-vijanovské texty.
Hm, redaktorů bylo na oslavě víc, snad jsem alespoň někoho uspokojil.
Ale slyšel jsem odsuzující námitky typu, jak je to nesourodé, mramorové sochy ve středověké hospodě.
Co s tím nadělám, lidi nejsou schopni vyhlédnout za hranice své osobní představivosti.
A tak jsem natočil ještě hudební klip. Aby lidi viděli, že umím do té hospody umístit i opilce v dobovém oblečení. Tedy jak hudbu, tak kulisy a herce mi během pár minut na základě mého šému vytvořila umělá inteligence.
Odkaz na film sem nedávám, ale strýček Google ho hravě najde dle klíčových slov U Hanse Turka.