Zdeněk Homola: Mimochodem

Čas od času si vzpomenu na příběhy, které zasáhly mou duši právě doprostřed.

Když je to veselá historka, vyprávím ji někde u stolu – v hospodě či doma. A před deseti lety jsem takové příběhy začal sepisovat – aby nezmizely navždy ze světa. Dodnes v tom pokračuju, jak vidíte.

K životu ale nepatří jen příběhy veselé a rozverné, ale i ty opačné.

V mé první knize jste si mohli přečíst v temných novelách Království Boží na zemi a Na dno Pandořiny truhly o sebevraždách dvou mých talentovaných přátel z psychiatrické léčebny Bohnice, kde jsem několik let pracoval – jeden byl lékař a druhý pacient. Oba svérázní spisovatelé. Ten první neunesl ve své ješitnosti, že přes všechno své nadání nebyl schopen dosáhnout svých maximalistických cílů. Ten druhý vlastně taky, prorokoval revoluci proti tehdejšímu režimu, byl si jist datem, ale spletl se o rok, zjistil, že je falešným prorokem, a jeho život tudíž nemá smysl. Revoluce přišla až za jedenáct měsíců po jeho smrti.

Dalších takových historií mám spoustu, lidé v Bohnicích se utápěli buď v hlubokých depresích, psychózách, nebo v bezvýchodných situacích.

Třeba i pan Antonín, krásný člověk s havraními vlasy a ušlechtilou duší, který však trpěl stihomamem. Cítil se sledován tajnou policií – StB. A schovával se před ní za kamennými zdmi léčebny. 

Když jsem ho poznal, byl v léčebně už mnoho let, vždycky jsem si říkal, jestli neměl s tou StB pravdu... Ale ne, jeho obavy byly příliš bizarní a nelogické. Paradoxní bylo, že primářkou pavilonu byla vysoce postavená komunistka, poslankyně, která měla k StB velmi blízko, jak jsme tušili. U ní našel azyl... 

Po sametové revoluci pan Antonín ožil, uzdravil se, protože byla StB zrušena, a nechal se propustit. 

Byl výtvarník a maloval profesionální rukou úžasné nekonformní obrazy se zvláštní atmosférou. Jako Vincent van Gogh, jen styl byl trochu jiný, přízračnější. Uspořádal výstavu na náměstí Jiřího z Poděbrad, jeden obraz jsem tam zakoupil a dodnes ho mám na čestném místě v pracovně.

Pak Antonín zjistil, že StB funguje pořád, stále ho sledují, a neviděl už žádné východisko.

Měl jsem ho rád, on mne taky, a tak mne jeho sebevražda tvrdě zasáhla.

***

Uf, jednou mi volala kolegyně, která o víkendu sloužila, abych přijel a pomohl jí. 

Měla ohledat oběšenkyni, která visela na trubce topení v podzemním kolektoru, kam technická obsluha chodí sotva jednou dvakrát do roka. Kolegyně neměla odvahu řešit věc sama, nakoukla do toho tunelu a šla mi vyděšeně volat. Byl tam nesnesitelný mrtvolný puch, tělo už bylo v rozkladu. Paní jsem neznal.

Ale utkvěla mi skvělá práce krejčích, celý trup i kotníky byly těžce nabobtnalé, ale štíhlé boky a nohy vypadaly krásně vymodelované jak na módní přehlídce. Dodnes vidím ty napěchované modré džíny s perfektní tajlí… A špičaté botky přelité rozteklou masou. Zřejmě bývala kočka, tipnul bych si baletka, co ji asi k tomuto činu dovedlo...

Ach jo.

***

Snad už jen poslední z příběhů: 

Zavolali mě z rentgenu, že můj pacient stojí na okně a chce skočit dolů. A opravdu – stál na zevním plechovém parapetu v poloze plavce na startovním bloku, přidržoval se chvilkami jednou rukou okenního rámu, aby ještě udržel rovnováhu. Ty baráky jsou obrovské, pod oknem je z prvního patra snad deset metrů hloubky k asfaltové ploše. 

Všechny pavilony v léčebně byly zamřížované, ale laboratoře, rentgen a ordinace somatických lékařů ne.

Kolem shluk pacientů a laborantek. Pán se nakláněl, s rukama do šipky, opravdu jak na startu závodu. Nebyl čas vyhánět čumily, jak by bylo moudré. 

Začal jsem s ním tiše hovořit, říkal, že „ztratil důvěru lidu“. To tenkrát byla komunistická floskule, na jejímž základě byli lidé ostrakizováni, vylučováni z pracovních a jiných kolektivů. 

Ale pán dodal, že ztratil důvěru lidu, protože vstoupil do komunistické strany. 

Kdo tu atmosféru osmdesátých let nezná, možná nepochopí, jak to bylo absurdní… 

Vstoupit tehdy do strany byla obrovská ostuda, v očích běžných lidí. Každý věděl, že si ten člověk chce bezpracně a podlým způsobem polepšit, vyvýšit se nad druhé a mistrovat je. Každý už tehdy věděl, co je KSČ zač.

Moje snaha byla účinná – pán se přestal chystat ke skoku, chytl se sloupku mezi okny a narovnal se. Byl ochoten diskutovat. Pokračovali jsme v rozhovoru, všichni ostatní byli tiší jako pěna. Byl jsem na sebe pyšný, už už jsem čekal, až sestoupí k nám na chodbu. Měl jsem ho rád, byl houslista ve filharmonii.

Zcela nečekaně té situace využil jiný pacient v pruhovaném nemocničním županu a chytil pána přes okenní sloupek, jako že ho stáhne dovnitř.

Ne, tolik síly neměl. Pán se vytrhl a skočil po hlavě dolů. Ještě minutu dvě žil, když jsem k němu seběhl. Měl roztříštěnou lebku.

„Já bych neskočil, kdyby mě nechyt…“

Jak si vyčítám, že jsem ty zvědavce napřed nevyhnal...

Nevím, jestli je k sebevraždě potřeba zbabělost, nebo odvaha, asi oboje, jedno po druhém. Ale pranic se mi tento způsob ukončení života nelíbí. Když někdo zemře z vůle vyšší moci, člověk se s tím smíří. Ale tohle mi rozum nebere a trápím se tím po desetiletí. A spousta dalších blízkých je na tom stejně jako já.

Ale co já, jaképak je to trápení proti tomu, co prožívali ti nešťastní lidé. 

Na druhé straně – co ti mí talentovaní přátelé mohli ještě světu dát... 

Třeba jen dobrý pocit svým blízkým, že jim můžou pomáhat a sdílet tu sounáležitost. 

Nebo Inspiraci. Byl jim propůjčen Talent, nemají právo ho jen tak zahubit.

Je to příznak Civilizace, že člověk myslí na druhé, ač sám trpí.