Úterý 24. června 2025
Pasivní pití
Když jsem byl mlád, oddával jsem se pasivnímu požívání vína. To je něco jako pasivní kouření.
Víno mi nechutnalo, ale na večírcích ho pili všichni studenti, tak co mi zbylo. Pili jsme Svíčku, Pražský výběr, zkrátka ta nejlevnější vína, ona myslím v pražských obchodech ani jiná nebyla, anebo jsme po těch dražších nekoukali.
Ale brzy jsem zjistil, že ovíněným dívkám plyne z úst nepopsatelně krásná vůně, přecházející ve sladké polibky.
Nikdy předtím, to není nic divného, byl jsem mládě, a ani nikdy potom jsem myslím žádnou dívku nesvedl za střízliva. Ono je vlastně ani nebylo třeba svádět, s vínem šlo všechno samo. Třeba i já jsem dívkám voněl, jaképak feromony.
Po studiích jsem musel na vojnu a tam bylo vše jinak, i když s vínem to taky souviselo.
Chodil jsem denně píchat manželku velitele pluku, já desátník absolvent a náčelník zdravotnické služby. Píchat je slangový výraz, v medicíně.
Plukovník mi přikázal, abych jeho paní aplikoval každé ráno intramuskulární injekce předepsané z nemocnice, tak jsem opáčil, ať přijde v sedm ráno na ošetřovnu. To jsem si dal, málem jsem skončil v útvarovém vězení. Lampasáci obvykle měli mindrák před námi inteligenty a respekt před doktory, často přicházeli s chorobami, které chytli od lehkých dívek. Ale tenhle plukovník byl velké zvíře a přinutil mě jezdit každé ráno přes celou Bratislavu s injekcí a ampulí k nim domů.
Vždycky tam svou paní, statnou padesátnici, hlídal, znal ty nadržené desátníky v nejlepším věku.
Zavedl obvykle řeč na politiku, to bylo vošajslich, byl začátek osmdesátých let a když si člověk nechtěl zadat a přistoupit na jeho bolševické názory, musel být opravdu opatrný.
Ale proč to píšu, nalil mi vždycky sklenku vína, které pocházelo z prezidentských sklepů. Jak se plebs, tedy lid, měl za socialismu bídně a pil Svíčku, velká zvířata naopak debužírovala ty nejvzácnější laskominy a nejlepší vína.
Tehdy jsem teprve pochopil, že není víno jako víno, tohle vonělo a chutnalo skoro jako ten dech mých dívek, které Pražský výběr přefiltrovaly svými něžnými játry.
Od té doby jsem skvělých vín pil mnoho, třeba můj tchán vybudoval vinohrad v nejsevernější moravské vinařské oblasti, byl velký pedant, každou bobulku speciálně oprášil, a vyhrával všechny regionální soutěže, až mu zakázali jeho produkty přihlašovat, že to nemá cenu, že je to na jedno brdo.
Tak vína posílal pod jménem svého druhého zetě, a ona vyhrávala znovu. Lituju, že si nevybral radši mě, mohl jsem se tady vytahovat. Ale já bydlím daleko, švagr mu víc pomáhal.
Takže jsem se naučil rozpoznat výborná a podřadná vína. Často jsem na ta skvělá narazil i mezi těmi nejlevnějšími v italských restauracích – vino de la casa, nebo ve Francii – vin de maison. Co dům dal, aneb stolní vína. Ale v Čechách jsem se radoval sotva kdy. I na té Moravě – bůh ví, co Pražákovi nalejou.
A tak jsem zajásal, když jsem se spřátelil s majitelem vinotéky blízko svého bydliště.
Obdivně na něj hledím a povídám: „To jezdíte po celé Evropě a možná jinde po světě a vybíráte ta nejlepší vína, že…“ Kdysi jsem byl na ochutnávkách u jistého sommeliera a ten to takhle líčil.
„Né, já jezdím každý pátek do Makra!“
A tak v Čechách víno nepiju, stejně jako kdysi v mládí.
Do prezidentských sklepů přístup nemám, tchán zemřel a voňavé dívky nepotkávám, nemám kde.