Bylo to ještě zamlada, brzy po sametové revoluci, kdy jsem zažil tu hyperromantickou historii:
„Tam nechoďte. Nikdo se tam neodváží, ani hajný. Kdo tam kdy šel, živý se nevrátil. Za války se tam skrývali partyzáni a celé je to tam poseté minami. Cesta tam nevede, ani pěšiny, všechno je zarostlé křovím. Ani není o co stát, nic tam není.“
Říkali mi v místní hospodě.
To je voda na můj mlýn. A tak jsem se tam hned ráno vydal. Mně nikdo nic rozmlouvat nebude. Vzal jsem s sebou i přítelkyni. Bála se sice, ale oceňuju, že víc o mě, než o sebe, jinak by nešla. Nebo se necítila dobře mezi těmi hospodskými mudrci?
Teda, byl to od té poslední vesnice, kam ještě vedla úzká asfaltka, pořádný kus cesty přes žitná políčka a přes neudržované lesy. Museli jsme přelézat padlé stromy, prodírat se mlázím a maliním, až jsme se konečně proklestili k dávno rezavé ceduli: „Nevstupovat, zaminováno!“ Jsme na místě!
Dál to bylo už opravdu krušné. Za chvíli mi od mačety bolela ruka, tak jsem prosekával levou. Ale pak přišly první skalky a povrch byl opravdu kamenitý, skoro bez keřů, tam už to šlo líp. Svítilo sluníčko, moje dívka si sundala bundu.
Na konci nevěřím svým očím: snad perníková chaloupka. No..., možná kdysi, ale teď už je hodně sešlá. Napůl zanořená do skály, do jeskyně. Byla asi nabarvena na červeno, alespoň původně, krvavá impregnace je už ale vyšisovaná. Z improvizovaného komínku stoupá bledý dým.
Uf, někdo tam bydlí.
„Pojď, půjdeme radši pryč,“ tahá mě za rukáv přítelkyně.
„Né, počkej, vždyť jsme na výzvědách,“ namítám a opatrně se blížím k chatrči.
Tahám za režné záclonky, abych se podíval dovnitř.
Náhle vyjde muž s mohutným, na prsa přerostlým plnovousem, tak čtyřicetiletý. Za ním druhý, úplně stejný. Jsou jen prostě oděni do splývavých lýkových šatů, jakýchsi pelerín. Ruce mají pod nimi skryty. Vytřeštěně hledí na mě a hlavně na moji průvodkyni.
„Dobrý den,“ zdravím slušně.
„Dobrý den, kam vás sem čerti zanesli, nejste komunisti?“ odpovídá muž, s obavou v očích.
„Ne, kdeže, právě naopak, my jsme antikomunisté!“
„Ach, to jsme si oddechli. Jste první lidé, kteří sem kdy přišli. Od našeho narození. Budeme se za vás modlit.“
Oba muži maně pohlédli na křížek, vyrytý na skále vedle jejich obydlí.
„Vy jste tady úplně sami, ty desítky let?“ nedá mi to se zeptat.
„Ano táta nám umřel před pár zimami. Byl eremitou – poustevníkem.“
„A jak se živíte?“
„Tak, jak nás táta naučil: sbíráme maliny, jahody, borůvky a tak, k tomu různé kořínky. Nejlepší jsou lískové oříšky, ty skladujeme na zimu. A chytáme myši a veverky, nebo co se nám podaří lapnout do oček.“ Ukazuje lýkové smyčky, zavěšené vedle dveří. „Kdysi jsme tu měli i kozičku, která dávala mlíko.“
„Hm, a do zaměstnání nechodíte?“
„Ne, nikdy jsme nechodili. Ani do školy. Všechno nás naučil táta. Táta uměl číst a psát, znal všechno. Dokonce měl i knihu, Bibli. Ale ta se bohužel za bouřky rozmočila, když jsme byli ještě děcka. Chtěl nás naučit i číst a psát, ale nesloužily mu už oči a ani neměl papír.“
„A proč jste nesešli dolů do údolí, do vsi?“
„Tam nesmíme, tam je to samej komunista. Odvlekli všechny tátovy druhy z kláštera, jen on sám se zachránil, že byl zrovna v téhle poustevně. Tady ti řeholníci střídavě rozjímali a ten týden to vyšlo zrovna na tátu. Bože, vždyť tam dole vládne sám Klement Gottwald!“
„Kdepak Gottwald, ten už je dávno v pekle, pak byli ještě další komunisti, naposledy Husák. Teď je však prezidentem Havel, ten je přece naopak antikomunista, před pár lety byl převrat. To tady nemáte ani televizi?“
„Máme tu jen to, co dá příroda. A Pán Bůh. Ale rádi se poučíme. Takže komunisti už nevládnou...“
„Jak je vlastně možné, že jste děti řeholníka, vždyť ti mají celibát, nesmějí mít děti.“
„To nevíme. Ale táta nám tu nechal listinu, kde prý popsal, jak to všechno bylo. Když měl ještě papír, a oči byly v pořádku. My si to ale nemůžeme přečíst, neumíme to.
Víme jen, že nás sem přinesla maminka, zrovna den poté, co jsme se narodili – my jsme dvojčata. Prý to byla nešťastná žena a nemohla nemanželské děti vychovávat sama, vesničani by ji ukamenovali.“
„Ach... Půjčte mi to psaní!“
Váhavě rozlomili pečeť, chatrný list papíru rozložili a předali mi ho do dlaní.
„Milí synové.
Až se dozvíte, co je zde napsáno, budu už čekat na soudný den.
Tehdy, tři čtvrtě roku před vaším narozením, za mnou přišla dívka ze vsi, zrovna když jsem zde kontemploval. Ach, jaká to byla krásná a půvabná, čistá bytost. Jako panenka Maria. Chtěla zde čelit bezbožnému životu dole ve městě, ze kterého pocházela. Kdosi jí vyprávěl příběh z Dekameronu, a tak šla po stopách té dívky – do hor za poustevníkem, za mravnějším životem.
Přijal jsem ji tedy, jak jinak.
Nějakou dobu jsme zde žili, modlili se, sbírali kořínky a pili čistou vodu ze studánky a kozí mléko. Čekal jsem, až mě přijdou z kláštera vystřídat, ale kdeže, byli přece odvlečeni pryč a zřejmě se už nikdy nevrátili.
Ach, dívka byla upjatá na ten Boccacciův příběh a chtěla podle něj zahánět ďábla do pekla. Já věděl, o co jde, ale ona byla tak naivní... Dlouho jsem odolával, ale nakonec... nakonec jsem zhřešil. Byla tak krásná a žádoucí...
Pak tedy odešla a vrátila se až za devět měsíců. Přinesla v nůši své dvě novorozené děti – vás. Za několik týdnů pak zemřela na horečku omladnic. Vychovával jsem vás sám. Mléka bylo naštěstí dost, kozička byla tenkrát ještě naživu.
Tak, teď už tedy víte vše.
Dolů z hor nechoďte, mí milí, jak jsem vám vždycky kladl na srdce. Špatně byste dopadli. Jsou tam komunisté, neznáte civilizaci, neumíte číst a psát. Tady můžete rozjímat o Bohu a jen tady vám bude dobře.
Váš otec.“
Slíbil jsem těm lidičkám, že o nich ve městě pomlčíme, a vydali jsme se na zpáteční cestu. Však mě přítelkyně celou dobu tahala za ruku a šeptala: „Pojďme už!“
Nakonec až utíkala, sotva jsem jí stačil. Byla to tak lehkonohá bytost...
Prodrali jsme se mojí stezkou nazpět a já pečlivě zakryl vstup trním.
Teď jsem se teprve mohl zeptat, co se děje.
„Ty ses na ně koukal tak celkově, jak tě znám. Ale oni měli cosi pod těmi hábity. Buď zbraně po partyzánech, nebo...., nebo napřažené údy. Anebo oboje. Vždyť oni nikdy neviděli ženskou. Ty jejich vilné pohledy! A já byla jen v tílku a kaťatech.“
„Nejanči, ty taky zkazíš všechnu pohodu... Vždyť oni nemohli být vzrušeni. Byli jen překvapeni a zvědaví. Že mají ženy prsa a klíny, a k čemu to slouží, to jim jistě tatík nevyprávěl. Jsou to vlčí děti, mají jen takové návyky, které je naučil bezpohlavní mnich.“
„Ale já to cítila. A viděla. Vlci se přece řídí podle feromonů. A podle lordózy – kopulačního nastavení pánve, když je samice v říji. Pak najdou i příslušný terč. Jsme přece vzdělaní lidé!“
„Cože, ty jsi v říji?“
„No to jsem. Ty si ale nikdy ničeho nevšímneš.“
„Dobře, tak jsi v říji. Ale vůči mně, ne vůči nějakým smradlavým pánbíčkářům. Doufám!“
„No, mně se přece vždycky vousáči líbili. A ty pachy a feromony s námi v tomhle hicu přímo lomcujou. Obzvlášť při hárání – při ovulaci. Oni si všimli, na rozdíl od tebe.“
„Hele...“
„Ale těchhle jsem se bála, roztrhali by mě, zvlášť když jsou ve smečce! Neumějí zacházet s ženami.“
„Počkej, pssst. Něco slyším...“
Někdo se za námi prodírá tou prosekanou stezkou.
„Zdrháme!“