Zdeněk Homola: Mimochodem

Co teď napíšu, za to jsem se vždycky styděl. Ale ptal jsem se kamarádky ta řekla, že je to pěkná story a že za rodiče člověk nemůže. Tak to máte mít:

O svém tatínkovi, resp. o svém otci, jsem toho napsal už hodně. I jsem vydal jeho zásadní román Slunce v aspiku o českých studentech v koncentráku, který vše vysvětluje.

Táta se skládal ze čtyř úplně odlišných osob – skvělý talentovaný mladík, který se dostal na tři roky do koncentráku, a ten ho zásadně změnil. Chtěli tam z nastupující elity národa, tedy českých vysokoškoláků, udělat nacisty. Místo toho řada z nich odešla jako přesvědčení komunisté, věřili, že jde o pravý opak toho zhoubného nacismu.

Pak byl tedy táta dalších dvacet let horlivým komunistou. Ke vzteku svých dětí, chodili jsme kanály, protože pro otce každé ráno přijížděla šestsettrojka a večer ho zas přivážela. Měli jsme obří ostudu před sousedy a spolužáky, škola ležela v naší ulici.

V osmašedesátém otec neustál okupaci Sovětským svazem a jeho satelity a ze strany byl vyloučen.  

Představte si, že komunistů bylo v Československu na dva miliony a všichni museli k prověrkám, jakož i další statisíce nekomunistů ve svých zaměstnáních. Otázka u prověrek byla jednoduchá: šlo o okupaci, nebo bratrskou pomoc? 

Ti lidé věděli, že když řeknou okupace, přijdou o práci, jejich děti nebudou moci studovat – ano, bolševici se s tím nemazali, to každý věděl. Přesto byli lidé tak hrdí, že na půl milionu se jich nechalo ze strany vyloučit. Včetně mých rodičů. Z otce se na dalších 20 let stal pasivní disident.

Tátova máma byla Ruska, bílá Ruska. Její „buržoazní“ rodinu na Urale a na Sibiři rudí bolševici bestiálně vyvraždili, ji jedinou zachránil děda legionář a odvezl ji legionářským vlakem a parníkem do Prahy.

A tak táta pocházel z bilingvní rodiny, uměl plynně rusky. Dokonce překládal ruské knihy do češtiny, za což dostal i cenu, tedy bohužel anticenu za nejhorší překlad roku. Neznal totiž ty profesionálům známé špeky. Nevím jaké konkrétně, ale utkvěl mi příklad, kdy laický překladatel přeložil název románu Na obzoru plachta bílá, v originále Bělejet parus odinokij, jako Bledne již jednooký špion. Ovšem šlo o osamocenou plachtu, která se bělá…

Jako takového, tedy napůl Rusa, ho Strana učinila funkcionářem Svazu československo-sovatského přátelství. Stal se ústředním tajemníkem jejího ústředního výboru, jak se lze dočíst ve Wikipedii. Generálním tajemníkem SČSP byl nechvalně známý takřečený soudruh Zdeněk Nejedlý. V rodině se traduje, jak naši muži se soudruhem Nejedlým čůrají u silnice blízko Nymburka.

Táta byl typem tvůrčího renesančního člověka, což osvědčil v mnoha oborech.

Tahal mě od Kulaťáku, kde jsme bydleli, na Hradčanské náměstí vždy  6. listopadu, v předvečer výročí ruské Velké říjnové socialistické revoluce, na ohňostroj, který se odehrával nad petřínskou strání. Nic mi to neříkalo, ale z otce tryskalo nadšení jako z těch rachejtlí. S jistotou to nevím, ale myslím, že sám tu novodobou socialistickou tradici založil a podporoval.

Co vím určitě, že vymyslel lampionové průvody, které se konaly v tentýž den, na kanuně, jak říkají Rusové, tedy v předvečer hlavního bolševického svátku. 

Rodiče mě na ten průvod zaboha nemohli dostat, bránil jsem se, chytal se za futra, jednou jsem se dokonce poblinkal. Nepamatuju si proč, snad že normální lidi, spolužáci, prarodiče na to nadávali. Nejspíš proto, že tradice lampionových průvodů je mnohem starší, konaly se při náboženských svátcích, a za první republiky o narozeninách T. G. Masaryka či při kulatých výročích republiky. A nová tradice vše pošpinila.

Myslím, že jsem se svými obstrukcemi uspěl a nedostali mě tam, nebo jen jednou, poprvé…

SČSP snad nepatřil k těm úplně nejhorším represivním organizacím, jen propagoval Sovětský svaz, vydával knihy, ach, když jsem likvidoval dejvický byt, musel jsem vyhodit pět a půl tisíce nedotčených svazků sovětské literatury... Ve sběrném dvoře mi je nechtěli vzít, že nejsou odrbané, tedy zbavené desek...

SČSP nicméně sídlil na tom úplně nejlepším místě na světě, tedy v paláci Bellevue, přímo nad nábřežím, ze kterého zná celý svět panorama Pražského hradu, Strahova a Petřína s Karlovým mostem v popředí. Bellevue je zdobný palác ve stylu nizozemské novorenesance na nároží Smetanova nábřeží s vížkou na nároží. 

Tady tedy dlel sekretariát SČSP v čele s mým otcem. Kupodivu jsem tam nikdy nebyl. 

Na rohu střechy paláce je umístěna ona čtverhranná vížka, samostatná místnost, a tady měl otec ateliér. Malování byla jeho celoživotní vášeň, a jeho školní kresby a malby jsou dokonalost sama. Stejně jako zhmotnělé reminiscence na koncentrák z konce 40. let.

Komunistická schizofrenie však jeho umělecké schopnosti skoro zardousila, ne však touhu malovat.

Z toho úžasného místa střešního ateliéru tedy několik let maloval panorama protějšího břehu Vltavy, obkresloval skutečnost zcela věrně, myslím bez nějaké umělecké nadstavby.

A tak je část obrazu malována v létě, část na podzim, v zimě i na jaře. Něco jako nechtěné Vivaldiho Čtvero ročních období, ovšem v obrazové podobě. Možná si toho nikdo nevšimne, obrazu dominují ty úžasné stavební památky v čele s katedrálou.

Plátno má tak čtyři metry na metr dvacet, dlouho jsme je měli položené v Dejvicích na skříni a padal na ně uhelný prach. Při stěhování je nebylo kam dát, tak jsem plátno strhl z malířského rámu a stočil do role, stále je někde mám. Mám ho i oskenované, ale je tak dlouhé, že se do této knížky nevejde. Ani není o co stát, je to taková karikatura malířského umění.

Takhle můj táta dopadl, stejně jako tolik skvělých umělců, kteří uvěřili v komunismus. Nezval, Drda atd.

V poslední čtvrtině svého rozčtvrceného života táta sice zmoudřel, ale zmohl se už jen na sérii žánrových obrázků z východního Slovenska, obkresloval skutečnost, byť taky nádhernou.

Ty z obrazů, které jsou podle mě skvělé, jsem zařadil jako ilustrace k onomu románu z koncentráku, kde otec strávil tři roky v neuvěřitelně krutém prostředí. Snad všichni ti studenti, kterých bylo v Sachsenhausenu 1 230, trpěli do konce života těmi do duše vrytými obrazy se kterými se v táboře museli potýkat. 

Neumíme si to dnes představit, a teprve když jsem román přečetl, jsem otci odpustil, jaký byl. Před tím jsem o něm vlastně nic nevěděl, nebyl bolestín a o svých prožitcích v táboře nikdy nemluvil.

Vlastně musíme šanovat i naše dědy a pradědy, kteří prošli válečnými frontami, to snad bylo ještě horší...