Zdeněk Homola: Mimochodem

Nevím, jestli jsem někdy říkal, že trpím klaustrofóbií. Představa, že jsem zazděn v tlusté stěně středověkého hradu, nebo jen přikován ke zdi cely, jako byl v nacistické věznici můj děda Bedřich, mě přivádí k šílenství. Nevěřícně zírám na horníky, kteří dobrovolně fárají, nebo dokonce za trest. Jako intelektuálové v  jáchymovských uranových dolech za socialismu. Zkrátka, z uzavřených prostorů mám děs, jakož i ze všeho, co nemůžu sám ovládat.

Přesto jsem využil té možnosti: Dole v oboře Hvězda stojí cihlová vížka z Plečnikovy dílny – Světlička. Světlička je jinak potůček, který pramení o pár desítek metrů výš pod bělohorskou plání u Malého Břevnova, pod ohradní zdí. Brzy k němu přitéká stejně drobný přítok právě z paty oné věžičky. Vížka byla vždycky zabedněna důkladnými železnými vraty, ale ten den někdo zapomněl zamknout a dveře šly se skřípotem otevřít. 

Tak jsem vlezl dovnitř a po železném žebříku se spustil dolů do sklípku. Svítil jsem si mobilem a vydal se do štoly s podkovovitým průřezem, vydlážděné kolem dokola režnými cihlami. Pod nohama betonový chodníček, vedle něj žlábky, do kterých prýštila voda z občasných otvorů ve zdi. 

Tohle mě fakt zajímá. Zvídavost přemohla strach z uzavření – vždyť nějaký správce mohl kdykoli přijít a dveře zvenku zamknout. Jdu dál a dál a zrovna na konci třísetmetrové štoly se mi vybil mobil a svítilna zhasla. Opravdu absolutní tma, kapání vody ze stěn byl jediný vjem, který jsem pociťoval.

Co teď… No, zabloudit nemůžu, ale co chvíli šlapu do postranního potůčku a narážím do stěn. Náhle slyším jakýsi hlomoz. Teď to na mě teprve dolehlo: to správce obory zatarasil a zamyká vstupní dveře! Podlomila se mi rosolovitá kolena a nezmohl jsem se ani na zvolání Pomoc! Je konec, kdy se štola otevře příště…?

Ale ne, po pár minutách slyším v dálce čvachtání a tiché kroky směrem ke mně. Bože, to bude průšvih, až mě zde správce najde. Bude si myslet, že tu chci něco ukradnout. Ale vlastně není co, uklidňuju se trochu. 

Náhle jsem oslepen světlem baterky. Přikovalo mě to ještě níž k zemi. 

A  vzápětí se v chodbě rozlehl šílený, ohlušující výkřik děsu. To byl pro mě vrchol! Snad nějaké strašidlo, duch štoly, vlkodlak..., napadlo mě. Slyším však, jak příšera tryskem pádí pryč ode mě. Zaplať pánbu.

Vrací se mi zdravý rozum, racio. Ach, to byl zřejmě jen další výletník, který se do štoly vydal.

A taky že jo. Když jsem vylezl – ve vousech a vlasech jsem měl nalepené pavučiny a všelijakou špínu – toho mladého muže jsem spatřil. Myslel jsem, že se tomu zasmějeme, ale on vydal další hrůzostrašný skřek a sprintoval pryč.

***

Na konci štoly byla voda ze žlábku svedena z poloviny do modrého tlustého potrubí a byla prý odváděna po několik desítek let do ruzyňského vodovodu. Přepad z roury ústí do onoho potůčku Světličky. Světlička dnes teče do malého rybníku, na kterém se v zimě bruslí, ale mělké vydlážděné a za zdí hluboké koryto bez vody směřuje nad rybníčkem dál k Liboci, k velkému rybníku. 

Libocký rybník byl původně napájen Litovickým potokem – o několik kilometrů výše v okolí Hostivice bylo jako zásobárna vody pro Hrad vybudováno pět rybníků. Ale v době Plečnikovy přestavby Hradu byla zřejmě voda v potoce již natolik znečištěna, že byla prodloužena svrchu zmíněná štola Světlička, jejíž pramenitá voda pak mířila do Libockého rybníka. Jen v případě nedostatku vody byl rybník zásoben rezervním oddělovačem i z potoka.

Voda z Libockého rybníka byla původně Císařskou strouhou vedena do Královské zahrady u Pražského hradu. Koncem dvacátých let dvacátého století však byla otevřená strouha nahrazena litinovým potrubím o průměru 30 cm.

***

O kousek dál v Liboci je dosud, v zahradě mateřské školy, první ze sedmi štol, ze kterých je napájen Královský hradní vodovod s pitnou vodou, který založil Ferdinand I. Vedl téměř paralelně se onou strouhou na užitkovou vodu.

Když jsem vytvářel webové stránky o Pražském hradu, seznámil jsem se s nestorem střešovických rozumářů panem Václavem Jágrem. Bylo mu už přes 80 let, přesto ještě hrál volejbal ve stejné sokolovně na Andělce, jako já. Vytvářel profesionálními nástroji dokumentární filmy a písničky, na zahradě měl velkou vrtuli z letadla, protože byl původně leteckým mechanikem.

Ukázal nám zbývajících šest štol, poslední se jmenuje Zasypaná a je pod střešovickou zvoničkou, vedle ní dřív tekla v úbočí svahu ona Císařská strouha. Bylo to o strach, ten kmet nás vedl cestami necestami, klouzal po zamrzlých krpálech, ale všechno ustál. Dožil se pak bez jednoho roku devadesáti let.

Pan Jágr vyprávěl, že když byl kluk, jezdil po cestě kolem Císařské strouhy na koni sám prezident Masaryk se svým sluhou směrem k sanatoriu ve Veleslavíně, kde se dřív léčila jeho paní Charlotta. V té době již byla po smrti, ale prezident si trasu oblíbil i pro další roky života. 

Místní kluci se předháněli, kdo vydrží déle za tatíčkem Masarykem běžet. Jednoho dne to vyhrál on, Vašek, a prezident řekl sluhovi, ať mu dá pětikorunu, a Vaškovi doporučil, aby se vrátil k rodičům.

***

Císařská strouha končila v nádrži, která stále existuje, samozřejmě prázdná, v zahradě posledního domu Střešovické ulice, a voda pak proudila do rybníků v Bažantnici a dále do zahrad. 

Dnes tedy voda ze Světličky neteče strouhou, ale litinovým potrubím, a je v ní velká převaha nepříliš vábné vody z Litovického potoka, do kterého je nyní voda ze Světličky svedena.