Sobota 8. března 2025
Fiasko
„A klidně ji můžeš i přeříznout,“ zakončil svou objednávku bývalý kamarád.
Laskavý čtenář promine jeho vulgarismus, ale co mám dělat, takhle to řekl.
Už slyším, jak mi budou mí recenzenti říkat, že tenhle text tedy ne, že ho do knihy zařazovat nemám, že je to vošajslich. Ale já se před pěti minutami, teď nad ránem, o hodině, kdy kokrhají první kohouti a na dvorku kvičí stádo prasat, probudil a nezadržitelně se mi všechna ta slova derou na papír, aniž bych chtěl.
Poprvé se ten bývalý kamarád o své dceři zmínil asi před pěti lety. Přibalil jí tehdy na dětský tábor balíček kondomů, dcera prý vyvalila oči:
„Já to přece nepotřebuju, tati, co si o mně myslíš, vždyť je mi třináct!“
„Ty ne, ale ty dnešní kluci... Jistota je jistota,“ přesvědčoval ji.
Ta dcerka prý byla vzorná jemná dívenka, jedničkářka.
Přešlo těch pět let a kamarád mi dcerku poslal do ordinace, prý má nějaké problémy se svým klukem. Mýma rukama, vlastně, mými mozkovými závity, nejsem masér, prošla už spousta dcer mých přátel, holky holt v jistém věku všemožně blbnou a rodiče si s nimi nevědí rady. Rádi využívají toho, že jsem psychiatr a známý slušňák, kterého by ani nenapadlo zneužít krásy a naivity jejich ratolestí. Kamarád to však zjevně bral jinak, viz ta jeho věta v úvodu. Na ni jsem si ale vzpomněl až dávno po akci.
Prý bude lepší udělat vyšetření a terapii dole ve městě, kde s dcerou a manželkou bydlí, ne v ordinaci, dceru by to vyděsilo, styděla by se zaplout do dveří s nápisem Psychiatrie. V jeho ulici na Malé Straně je spousta podniků od kaváren, čajoven, pivnic až po noční bary. Říkal jsem si, že čajovna by byla vhodným prostředím, ale oni vybrali pivnici. Ignorovali nebo nevěděli, že pivo nepiju.
Ale přizpůsobil jsem se, bylo tam příjemně a děvče to bylo opravdu milé, pěkné, chytré, nesmělé a nezkažené, radost si s ním povídat. Vyprávěla, že konečně ulovila kluka, který se jí líbí, ale vůbec si jí nevšímal.
Byl to takový světák, playboy, do kterého se zabouchnou všechny holky, říkal mi před tím její otec.
Dělala vše proto, aby upoutala jeho pozornost – a povedlo se. Byl to její první kluk. O žádných problémech nemluvila, jen z ní sršelo štěstí a láska. Fakt jsem jí to přál, je to taková čistá duše. Jakoby to bylo moje vlastní dítě.
Zaplatila piva, pět za sebe, pět za mě, vyšli jsme na ulici a ona mě vzala za ruku a řekla:
„Tak pojď.“
A táhla mě k nim domů. Vytřeštil jsem oči:
„Vždyť jsou tam tví rodiče, ne?“ Nejspíš jsme si v tom opojení a důvěrném hovoru potykali.
„To jsou,“ spiklenecky na mě mrkla. „Ale já mám vlastní pokoj. Táta o tom ví.“
Rvala mě tam jak umíněného mezka, měl jsem co dělat, abych se ubránil. I v té opilosti jsem měl v hlavě červenou kontrolku: pacienti a děti kamarádů jsou absolutně tabu. Zvlášť když mají čerstvý milostný vztah.
Neslavně jsem se rozloučil a utekl.
Kamarád se mnou od té doby nemluví, prý jsem ho zklamal.
Teprve tehdy jsem si vzpomněl na onu větu z úvodu. Zřejmě jsem měl dcerku zaučit, aby se před tím donchuanem neztrapnila, je jiná doba než za časů našich babiček. I když... ve zprávě cestovatele jménem Ibrahim ibn Yaqub z roku 965 se píše, že Pražané pohrdají dívkami, které jsou panny, protože se ještě nenašel nikdo, kdo by si dal práci je deflorovat.
Vlastně ta naše interakce ani nevypadala jako vyšetření, ale jako klasické rande. A vzbudil jsem, tak či onak, nějaká očekávání. Když je navíc dívka zamilovaná, má pak široké srdce.
A ta očekávání jsem nenaplnil, nechal jsem dívku nevyzbrojenu zkušenostmi na pospas predátorovi, vyčetl mi ten kámoš.
Jsem to ale tele, povídka mohla být mnohem výživnější... Přítel mi měl dát podrobnější instrukce a brát mě jako mladšího přítele, ne lékaře.