Nový královský palác

• Španělský sál a Rudolfova galerie
• Nový palác Marie Terezie
• Imaginární prohlídka Nového královského paláce

Smrtí Ludvíka Jagellonského skončila etapa Pražského hradu jako středověkého sídla. Nastoupivší Habsburkové si potrpěli na luxus a reprezentativnost. Vybudovali za Jelením příkopem Královskou zahradu s Královským letohrádkem (1535-63), opustili Starý palác a začali stavět nové honosné budovy na místě jagellonského tzv. Nového královnina paláce, který se prakticky nedochoval (vyhořel) a dál k Hradčanům podél původní jižní románské hradby. Označení Nový palác se přenášelo vždy na další královské či císařské obydlí, vystavěné v dobovém moderním duchu vedle Starého paláce, který zůstal pietně zachován.

Rudolf II. zřídil hvězdářskou observatoř na Biskupské (tehdy Matematické) věži a Bílá věž se zvala Iluminační podle tam pořádaných ohňostrojů. Ke zdi, ke které tyto věže přiléhaly, nechal Rudolf přistavět tzv. Širokou chodbu, která spojovala jižní Nový královský palác (tzv. letní pokoje) se severní Rudolfovou galerií a Španělským sálem , které vznikly v patře nad stájemi vedle slévárny v severozápadní části hradu. .

K další velké přestavbě a vzniku Nového paláce v dnešní podobě došlo pod vedením architekta Marie Terezie Nicola Pacassiho v druhé polovině 18. století.

Po vzniku Československé republiky pak došlo na podnět prezidenta T. G. Masaryka k velkolepým úpravám vnitřních i vnějších prostor Nového paláce pod vedením slovinského architekta Josipa Plečnika a jeho spolupracovníků.

Španělský sál a Rudolfova galerie

Španělský sál nechal postavit Rudolf II. v l. 1602-6 nad západními konírnami. Název Španělský souvisí s tím, že luxusní způsob života byl importován z druhé habsburské državy Španělska. Sál byl v ose podepřen sloupy, které byly odstraněny při barokní rekonstrukci K. I. Dietzenhoferem, dnešní podoba vznikla pseudobarokní úpravou v l. 1865-8.

Vnitřní rozměry Španělského sálu jsou 43x21 metrů (903 m²), výška přes 12 metrů (zabírá 3 patra). Pro srovnání: o 100 let starší Vladislavský sál má 62x16 metrů (992 m²), výšku uprostřed 13 metrů.

Sousední Rudolfova galerie (z konce 16. století, rozměry 46x10 m, zabírá 2 patra) se zprvu nazývala Španělským sálem či Galerií, poté byl vedle něj vybudován výše popsaný dvakrát širší Nový či Velký sál, který posléze přejal dnešní jméno Španělský a onen původní Španělský získal název Německý, nyní tedy Rudolfova galerie.

Sály snad byly původně určeny pro reprezentaci, avšak záhy byly zaplněny rozrůstajícími se Rudolfovými sbírkami obrazů a soch (pinakotéka a glyptotéka), podobně jako Široká chodba, zvaná tehdy Rudolfova kunstkomora.

Výše zmíněná Široká chodba (zřejmě dvoupodlažní stavba s průchozím patrem), lemující zvenku románskou hradbu a procházející skrze Matematickou věž, byla dále vedena na sever přes Prašný most (po horním patře tehdejšího mostu, dnes je zde místo mostu násep) do zahrad, kde se dřevěné chodby větvily do jednotlivých staveb – Rudolf II. se v časech svého podivínství stranil lidí, zahrady byly přístupny obecenstvu z vyšších vrstev.

Z prostor Rudolfových koníren ve sníženém přízemí západní části tohoto severního traktu (přímo pod Španělským sálem) se stala v 60. letech 20. století Obrazárna Pražského hradu (k té patří ještě přilehlý sálek s Rothmayerovým modrým stropem a západní část bývalého tzv. Karnaku (viz níže)). Vlastní západní konírny jsou tvořeny dvěma souběžnými sesterskými sály s klenutými stropy 5 metrů vysokými, každý je cca 10 metrů široký a o dvě okenní pole kratší než Španělský sál nad nimi (kvůli průjezdu). Zeď mezi sály připomíná, že Španělský sál byl původně podepřen čtyřmi sloupy. Pod sály je ještě jedno suterénní patro stájí, veřejnosti nepřístupné, se vchodem z anglického dvorku u Jeleního příkopu dveřmi 2,8 metru vysokými, tedy pro jezdce na koni. Celý komplex tzv. španělských stájí, reprezentačních a výstavních sálů byl plánován vcelku, je třeba si uvědomit, že chov ušlechtilých koní byl pro císaře prestižní záležitostí stejně jako umělecké sbírky a společenské události.

Z východních koníren (pod Rudolfovou galerií) pak v r. 1993 vznikla výstavní síň zvaná Císařská konírna. Stavebně vč. stropu odpovídá jižnímu sálu západních koníren. Valený klenbový strop je zde rozčleněn sítí nepravých štukových žeber, zatímco klenba severního sálu je ozdobena kruhovými, čtvercovými a trojúhelníkovými štukovými kazetami.

Reprezentativním konírnám Rudolfa II. předcházely stáje Ferdinandovy. Nejprve, ve 30. letech 16. století, byly postaveny východně od brány při Prašném mostě stáje královské, západně pak královniny. O dvacet let později vznikly na místě královniných stájí z iniciativy místodržitele Ferdinanda Tyrolského stáje arciknížecí – při dosud stojící západní hradbě Malá (či Přední), při severní hradbě pak Velká čili Zadní. Byly orientovány v souladu s dnešní dispozicí II. nádvoří, zatímco pozdější konírny Rudolfovy i sály nad nimi jsou natočeny po směru hodinových ručiček. Arciknížecí stáje (jejichž zbytek zanikl při Pacassiho přestavbě v r. 1769) byly zřejmě kamenné, o původních Ferdinandových se předpokládá, že byly dřevěné, neboť již v r. 1559 vyžadovaly opravu pro zchátralost.

Rudolfův nástupce Matyáš pokračoval s výstavbou budov okolo II. nádvoří, tehdy vznikla Matyášova brána z r. 1614, zabudovaná nyní částečně do Příčného traktu oddělujícího I. a II. hradní nádvoří.

Zmíněnou západní hradbu s Širokou chodbou přetvořil v souvislé obytné křídlo mezi II. a III. nádvořím v l. 1638–1644 architekt G. Mathei za vlády Ferdinanda III jako obydlí pro fraucimór (doprovod císařovny) .

Nový palác Marie Terezie

Současná podoba fronty staveb západně od Starého paláce, postavených na původní románské jižní hradbě a bývalém hradním příkopu u III. nádvoří, které se někdy říká Městský trakt podle umístění nad městem, pochází z doby Marie Terezie a jejího dvorního stavitele Pacassiho z let 1755–1761. Trakt je postaven ve slohu vídeňského klasicizujícího baroku s rokokovými prvky v interiérech (a byl později obohacen o Plečnikovy úpravy z první čtvrtiny 20. století). Při pohledu ze III. nádvoří od pravého (jihozápadního) rohu v sobě obsahuje tento jednolitý komplex bývalý Rudolfův Nový palác, Nové stavení (Palác císařovny), které nechal zbudovat Ferdinand III. pro svou manželku Marii Annu Španělskou a Maxmiliánovy kuchyně. V posledním domě, přiléhajícím těsně ke Starému paláci, je Plečnikem vyzdobené Býčí schodiště do Jižních zahrad. Ve zmíněném jihozápadním rohu se nachází bývalá tzv. Oktogonální (osmiboká) kaple sv. Václava z r. 1644 procházející několika patry, která byla odsvěcena a místo ní byla vystavěna na Druhém nádvoří mohutná kaple Sv. Kříže z r. 1756–64. Do r. 1775 se trakt postupně rozrostl kolem celého druhého nádvoří (Střední, Severní a Příčné křídlo) a vybíhají z něho dvě boční křídla obklopující Čestný dvůr (I. nádvoří). Matyášova brána byla zavzata do Příčného křídla a při vstupu do Čestného dvora byla vystavěna nová brána opatřena sousošími zápasících gladiátorů od Ignáce Platzera.

V současné době slouží toto Jižní křídlo s přilehlými prostorami jako reprezentační prostory prezidenta republiky, pro které bylo upraveno ve dvacátých letech 20. století, kdy T.G.Masaryk nechal chátrající interiéry velkoryse upravit architektem Plečnikem dle jeho neotřelých představ. Josip Plečnik [slovinská výslovnost Plečnyk] měl titul architekt Pražského hradu v letech 1919–34, za pozornost stojí, že za práci odmítl honorář. V Praze pobýval většinou jen o prázdninách a stavební práce vedl zejména Otto Rothmayer. Velkorysejší a osobitější jsou však úpravy Příčného křídla s obřími sály dle Plečnikových ideí, údajně i skic, a přetvoření III. nádvoří a zahrad na západě a jihu Hradu, které jsou přístupné běžnému návštěvníkovi.

Imaginární prohlídka Nového královského paláce

Nový královský palác – podrobnější plánek

V současné době jsou veřejnosti běžně přístupny jen některé prostory v přízemí Nového paláce, zejména výstavní a prodejní místnosti, avšak reprezentační sály v prvním patře a v Příčném křídle paláce bývají otevřeny pouze při některých zvláštních příležitostech.

Z Hradčanského náměstí projdeme Bránou titánů do Čestného dvora (I. nádvoří). Sousoší dnes zvané Souboj Titánů (či Gigantů, správněji Zápasící gladiátoři) vytvořil Ignác Fr. Platzer v letech 1761-2. Na kamenných pilířích vstupní brány stojí po každé straně gladiátor s napřaženou zbraní nad svým soupeřem, v mřížovém plotě po stranách jsou na dalších masivních soklech z každé strany tři méně mohutné plastiky – lev, orel, geniové s vázami. Od počátku 20. století jsou schátralé sochy z měkkého pískovce nahrazeny volnými kopiemi. Na nádvoří nás upoutá dvojce kuželových vlajkových stožárů z lepených lamel modřínového dřeva (původně je Plečnik vytvořil z beskydských přírodních jedlových kmenů).

Vstoupíme do nitra Matyášovy brány, resp do prostorného průjezdu za ní. Tato brána je opatřena nápisem 1614 římskými číslicemi, byla tedy dostavěna dva roky po smrti Rudolfa II. za vlády Matyáše Habsburského, proto se předpokládá, že stavbu plánoval či zahájil již Rudolf. Pacassi zavzal bránu do Příčného křídla Nového paláce. Často se uvádí, že původně stála samostatně jakožto vítězný oblouk. Nicméně na Sadelerově prospektu z r. 1606, kde ještě brána není, je místo obklopeno domy, stejně jako na Hollarově prospektu (1635), kde již brána stojí, patrně uprostřed dvora, možná však přilepena k domu..

Směrem doleva, k severu, lze nahlédnout skrze mřížová vrata do Plečnikovy sloupové síně (1927-31), která sloužila k výstavním účelům a zároveň jako vestibul pro příchod do dalších sálů. Hala, čerpající inspiraci v antických sloupových chrámech, vznikla vybouráním všech čtyř pater původního paláce. V prvním a druhém patře lemují okna dórské sloupy, v posledním pak jónské. Pozoruhodná je Plečnikova velkorysost a odvaha, se kterou nechal vybourat prakticky celý vnitřek Pacassiho Příčného křídla až na příčné zdi, oddělující jednotlivé sály.

Plečnikova sloupová síň

Z Plečnikovy síně vedl průchod do 58 metrů dlouhého Rothmayerova Schodišťového sálu (1948-57), postaveného údajně podle Plečnikových skic. Za vchodem ze Sloupové síně začínaly schody překonávající podjezd mezi II. a IV. nádvořím. Za podestou pak vystupovala dvojice kratších schodišť vedoucí do úrovně Španělského sálu (zvýšené první patro), a z této podesty vedly naopak centrální schody dolů do tzv. Karnaku, jednopatrové síně s 16 černými sloupy staroegyptského typu.

Rothmayerův sál

V 70. letech 20. století však došlo ke kontroverzním úpravám těchto výjimečných prostor, Rothmayerův sál byl zkrácen o 5 okenních polí a ve vzniklém prostoru (původně první schodiště) byly vytvořeny v kovové konstrukci několikapatrové šatny pro delegáty sjezdů KSČ, zasedajících ve Španělském sále. Schodiště pak bylo předsunuto již do Plečnikovy sloupové síně. Karnak (postavený v l. 1947–52) byl destruován úplně již mezi lety 1956-9, ze sloupů (krom jedné dvojice – nyní nabílené sloupy v Obrazárně Pražského hradu) se staly hranaté opory příček, ve východní části jsou nyní pokladny, v západní pak výběžek Obrazárny, kde jsou sloupy upraveny nápaditěji: bílé hranoly spojené ve dvojicích bílým horním překladem – mohly by upomínat na trilithony známé ze Stonehenge.

Severně z bývalého Karnaku sestupuje krátké schodiště do menšího sálu s pozoruhodným Rothmayerovým modrým stropem zvaným Nebíčko, z něj pak vpravo vstoupíme do rozsáhlé severní konírny s pět metrů vysokým bílým klenutým stropem, o půl metru výš pak k jeho pravé stěně přiléhá sesterský sál jižní. Velkolepé konírny jsou vzletně nazývány palác pro koně, v jižním sále bylo umístěno 38 stání, v severním 19.
Jmenované prostory jsou od 60. let 20. století součástí Obrazárny Pražského hradu.

Již při výkopech pro Karnak na přelomu 40. a 50. let byly vykopány základy kostelíku, který hradní architekt Ivan Borkovský označil za Bořivojův kostel Panny Marie. Vykopávky byly patrny z prostoru Karnaku (a dosud malým okénkem z pokladny jsou), mnohem později pak byla vytvořena vitrína v průchodu mezi II. a IV. nádvořím.

V severní části Rothmayerova sálu stojí od r. 1991 mramorová socha T. G. Masaryka (Jan Štursa, 1921). Vedle této sochy se z Rothmayerova sálu láme v pravém úhlu Klínová chodba ke vchodu do Španělského sálu. Klínová se nazývá kvůli svému půdorysu proto, že Španělský sál a Rudolfova galerie jsou oproti ostatním prostorám šikmo, vznikla při Pacassiho přestavbě, aby II. nádvoří bylo pravoúhlé. Ve vchodu do Klínové chodby stojí dvojice obřích černých jónských sloupů a za nimi uprostřed Klínové chodby vlevo je Rothmayerův moderní vstup do starobylého Španělského sálu, vytvořený z červeného mramoru. Rothmayerův sál i sloupy, jakož i dnešní Klínová chodba, zabírají tři původní patra budovy (v přízemí sálu byl Karnak, pod chodbou pak Obrazárna).

Klínová chodba v severovýchodním rohu II. nádvoří se láme do taktéž již zmíněné Široké chodby, prostupující v prvním patře Středním křídlem. K chodbě přiléhá řada salonů vyjmenovaných na nákresu, původně určených pro fraucimor Ferdinanda III., přestavěných ve 20. století pro reprezentační účely. Přibližně uprostřed půdorysu Široké chodby (tedy na vnější straně někdejší hradby) stála románská Biskupská (Matematická) věž, ze které se však na rozdíl od Bílé věže žádné zdivo nedochovalo.

Na jižním konci Široké chodby míjíme masiv románské Bílé věže s přiznaným románským obnaženým zdivem a za vedlejší Starou síní vcházíme do Janákovy haly vzniklé ve 30. letech vybouráním starých místností. Za touto halou přicházíme doprostředka Jižního křídla, s reprezentačními salony vyjmenovanými na nákresu. Delegace ovšem přicházejí opačně, tedy z Matyášovy brány Pacassiho schodištěm přes Šatnu do Vstupního (dětského) salonu a dále do Trůnního sálu a dalších salonů v pořadí: Brožíkův, Habsburský, Skleněný, Malý, Zrcadlový, Salonek s krbem, Hudební, Společenský, Šatna (východní). Tyto sály mají ponechánu původní zámeckou úpravu, nenesou pečeť Plečnikova stylu. K Vstupnímu salonu přiléhá jihozápadní Carolovo křídlo (jižní z dvojice křídel lemujících Čestný dvůr) nazvané po zde ubytovaném vzácném hostu rumunském králi Carolovi II., pro nějž zde vybudoval O. Rothmayer dnes nedochované apartmá.

Přímo nad Janákovou halou se rozkládá centrální část Masarykova prezidentského bytu – Zimní zahrada s impluviem, krátce zvaná Impluvium, nad níž je vynechána střecha paláce a v ploché stříšce je oválné stropní okno upomínající na antické kompluvium (impluvium byl bazének v atriu, nad nímž zel ve střeše otvor, compluvium).
V přízemí pod Zimní zahradou prochází z II. na III. nádvoří tzv. Masarykův tunel, vlastně po trase starobylé hradní komunikace chráněné Bílou věží. K tunelu přijížděla auta průjezdem ze II. nádvoří, pod Pacassiho schodištěm. (Matyášova brána měla být neprůchodná a do Hradu měl být z Hradčanského náměstí přístup severním průjezdem z I. nádvoří na IV., a pro celebrity právě zmíněným průjezdem.) Vedle centra Masarykova tunelu byl vybudován unikátní oválně válcový výtah s vřetenovým schodištěm kolem, který sloužil prezidentovi k dopravě od auta do Prezidentského bytu.