Rámy (blind friendly)

Pražský hrad

Sv.Vít v okně středního traktu

Největší evropské hradiště raného středověku dle Guinnessovy knihy rekordů, v době Karla IV. střed Evropy nejen geograficky, ale i významem, sídlo vládců české země dodnes a při pohledu z města jedno z nejkrásnějších míst naší planety.

Úžasná řeka Vltava se od jihu po sto padesát  kilometrů prodírá až bezmála po své ústí hlubokým kaňonem, ale v Praze se  její údolí otvírá do široké okrouhlé kotliny s plochým dnem, kde se řeka rozlila do šířky a vytvořila množství ostrovů. Ideální místo pro přebrodění velké řeky jistě již od pravěku.

A jako obří hlava, jako Kapitol nad Římem, vybíhá z masivu Strahova do kotliny magický skalní výběžek s byvší studánkou na temeni, odkud je vidět celé údolí s brody jako na dlani a odkud je výhled do severního i jižního kaňonu řeky i do většiny roklí, které se k Vltavě sbíhají.

Zde postavili své sídlo i centrální chrám vládci české země již na počátku psané historie před více jak tisíci léty, a dalo by se předpokládat, že uprostřed odedávna hustě osídlené oblasti mohl být vršek hradního návrší duchovním a světským centrem, akropolí,  již v pravěku. Pro to však nejsou žádné doklady, prozkoumán mohl být jen zlomek později tolikrát přeměněného, kdysi nerovně skalnatého, terénu.

Jediným údajem, který by se mohl týkat předkřesťanské akropole, je „vyvýšené místo uprostřed hradu“ se zvláštním názvem Žiži, o kterém se mezi řečí zmínil kronikář Kosmas. Zda bylo Žiži přírodní ostrožnou, nebo umělým návrším (aby bylo např. lépe vidět do Bubenče), či jakou mělo rozlohu a skutečnou funkci, se už zjistit nedá (na jeho místě stojí katedrála a přilehlé budovy) – romantickým duším, milovníkům pohanských svatyň a rondelů, věštíren a zázračných pramenů, tak zbývá jen fantazie.

Psaná historie začíná koncem 9. století, kdy kníže Bořivoj, ovládnuv hrad, postavil (mezi léty 882-4) první křesťanský kostel „na samém hradě pražském“ zasvěcený Panně Marii (o jeho umístění se dodnes vedou spory), o necelých 40 let později založil Bořivojův syn Vratislav kostel sv. Jiří již latinského obřadu a o další jedno desetiletí později pak Vratislavův syn sv. Václav postavil na akropoli rotundu sv. Víta, která byla v r. 973 povýšena na katedrálu.

Rotunda sloužila 130 let, v r. 1060 pak byla nahrazena velkolepou románskou bazilikou a po dalším čtvrt tisíciletí, v r. 1344, byla zahájena na jejím místě stavba ještě nádhernější gotické katedrály, kterou můžeme obdivovat dodnes.

Pod svícnem je tma. Vyrůstal jsem pár minut od Pražského hradu, vozil se po nádvořích v kočárku a dalších třicet let snad nebyl týden, kdy bych si jednou dvakrát nezkrátil cestu do města přes Nové či Staré zámecké schody. A tak jsem k Hradu získal důvěrný vztah, asi jako ke svým rodičům, a neměl jsem velkou potřebu zkoumat exaktně jeho anatomii a mládí, vlastně historii, stačilo mi, že Hrad je. S oblibou jsem pak sám nebo s klubem kastelologů navštěvoval „konkurenční“ památky po Čechách a okolí, v nich jsem ke vstupence obdržel odborný výklad pohledné kastelánky a dozvěděl se podrobnosti o historii a objektech jejího hradu či zámku. Ale s Pražským hradem to bylo jinak, nádvoří jsou volně přístupná k bloumání a když si člověk řekne o drahou vstupenku na ten či onen okruh, uvědomí si až dodatečně, že za průvodce by musel ještě připlatit. Areál je tak rozsáhlý a složitý, že jsem si jej na pořádné prozkoumání nechával, až budu starší, moudřejší a bohatší ;).

Tak či onak, Pražský hrad se nikdy neokouká a člověk je po staletí dodnes v úžasu nad jeho krásou a impozantností, s jakou je vystavěn a umístěn nad Prahou. Když přinesl Jirka Pipek do hospůdky pod hradem pár krásných fotek z areálu a vyšlo najevo, že jsme na tom se znalostmi podobně, slíbili jsme si, že splníme staré resty a ani své děti nenecháme ve stejné nevědomosti. Sehnali jsme do jednoho stáda všechny obrazné koně a koníčky a začali sbírat materiály a sestavovat tyto stránky. 

Ono je to tak: když člověk začne studovat a konfrontovat různé populární a odborné publikace, brzy najde spoustu rozporů a protichůdných informací. Ponoří-li se do hloubky, nakonec nejčastěji zjistí, že se dotyčná věc zkrátka neví a autoři předkládají svou oblíbenou hypotézu jako fakt. Čert aby se v tom vyznal, ale člověk si musí dělat výpisky, porovnávat je, no a pak má dvě volby, buď to časem pozapomene a když si chce problém osvěžit, v papírcích se už nevyzná. Anebo si to zapisuje ve srozumitelné formě (a kde jsou v dobách počítačů papírky), tak proč to potom neposkytnout i svým blízkým, a proč ne i těm ostatním...

Trochu jsme se báli ostudy, ale nakonec jsme si řekli, že naší devízou sice nebudou hluboké znalosti historické, ale zato znalost mentality náhodného okouzleného návštěvníka Hradu, který nemá velké předběžné informace - to je zase úskalí té seriózní literatury, psané úzce zaměřenými odborníky, kdy autor maně předpokládá své vzdělání i u čtenáře.

Nakonec aspoň sami máme pocit, že se už v památkách Pražského hradu a jeho historii docela vyznáme. A doufáme, že se najdou blízké duše, kterým naše stránky v téže snaze pomůžou.

Zdeněk Homola

Několik tipů k ovládání stránek - v menu je možnost volby textu či fotogalerie k jednotlivým tématům, je možné zvolit zobrazení v rámech (frames), kterou ocení zejména nevidomí (hlasový výstup jim nepředčítá znovu a znovu na každé stránce menu).
V jednotlivé stránce se lze pohybovat kromě navyklých způsobů též posunem (drag and drop) myší (prohlížeč IE), toto lze zapnout/vypnout dvojklikem. V jednotlivých textech jsou odkazy na mapku, kde se zobrazí umístění dotyčné památky, naopak ze stránky Mapka památek lze kliknutím na žlutý odkaz v mapce (ne na památku samotnou) přejít na příslušnou stránku. Klikem na miniatury většiny fotografií lze zobrazit zvětšeninu, klikem na ni se opět vrátit, u převzatých ukázek (výřezů historických obrázků) tato možnost není.

Copyright: webdesign, program a texty Zdeněk Homola, 3-D plán hradu, banner a grafické prvky Jiří Pipek, foto Jiří Pipek a Zdeněk Homola