Slovníček

  • ambit, křížová chodba, kvadratura (z lat. ambio, ambi- = kolem, okolo, eo = jdu)
    – otevřená sloupová chodba kolem rajského dvora kláštera, sídla kapituly či poutního kostela

  • apsida (lat., řec. apsis = oblouk)
    – původně (v antické architektuře) výklenek pro sochu
    – (zejm. v románských stavbách) půlkulatý (ale i čtverhranný nebo polygonální) prostor pro oltář, termínem se označuje jak prostor pro hlavní oltář, tak pro menší vedlejší oltáře; je zevnitř zaklenut konchou

  • baptisterium (řec. baptisma = křest, baptizó = ponořovat)
    – původně v antice nádrž na koupání
    – křtitelnice - nádrž, ve které probíhá křest ponořením (původně byly větších rozměrů, od dob, kdy se křtilo vesměs v dětském věku, se rozměry zmenšily; malé nádobky v předsíni kostela se nazývají kropenky)
    – okrouhlá stavba určená pro křty s vlastní křtitelnicí uprostřed

  • barbakán (z lat. barbacana, to z perského barbarkhan, barbar je persky strážce (ze staroíránského perivarka) a khan je persky dům)
    pozdně gotické předsunuté opevnění před vstupní branou, zpravidla se zalomenou chodbou proti dělostřelbě

  • bastion (z italského bastire = stavět) 
    velká polygonální bašta barokního opevnění (typické bastiony jsou v Mariánských hradbách kolem Hradčan). Úseky mezi bastiony se nazývají kurtiny.

  • bašta (z italského bastire = stavět) 
    věžovitý prvek v hradební zdi se střílnami

  • bazilika, basilika (řec. basiliké stoa = královské sloupoví, basileus = král (archón basileos byl v Athénách úředník, který zodpovídal za náboženský život města a světské soudnictví, sídlil v basiliké stoa; Kristus je 'král králů'), lat. basilica)
    – původně antická soudní (pak i  obchodní) budova se sloupovím
    – papežský čestný titul propůjčovaný významným kostelům spojený se zvláštními právy, v Římě jsou čtyři basilicae maiores a titul basilica minor nese 9 římských chrámů
    – (architektonicky) křesťanský podélný (na rozdíl od rotundy) chrám se třemi až pěti loděmi oddělenými navzájem sloupy nebo pilíři s arkádami, plochým stropem, hlavní (nejvyšší) loď je přímo osvětlena tzv. basilikálními okny (chybí-li, jde o pseudobasiliku), na východě je apsida, na západě vstupní průčelí (nartex, atrium), při apsidě či atriu jsou zpravidla dvě věže

  • bestiář (z lat. bestia = zvíře (protějšek člověka)) 
    bestiáře navazovaly na řecký spisek Fysiologos, vzniklý v 2.–4. st. snad v Alexandrii a později přeložený do různých jazyků, v němž byly popisovány zvláštní vlastnosti skutečných i bájných zvířat rostlin a kamenů. Původní Fysiolog popisoval 49 položek počínaje lvem a ještěrkou, přes fénixe, sirény,  jednorožce, krokodýla, tři svaté mládence až po fík. 

  • empora, tribuna, galerie, kruchta (řec. en = uvnitř, poros = cesta, dráha, chodba)
    prostor zpravidla pro panstvo či mnichy (aby byli odděleni od lidu) nesený klenbou nebo sloupy a otevřený oknem nebo arkádou do hlavní prostory (je-li po stranách), ev. je ve tvaru kruchty v západní části kostela. Viz též oratoř

  • eucharistie (řec. díkůvzdání)
    hlavní obsah mše, vzpomínkový obřad křesťanů na poslední večeři Ježíše s apoštoly v předvečer Ježíšovy smrti, kdy Ježíš nabízel chléb a víno se slovy "Vezměte a jezte, toto je moje tělo, vezměte a pijte, toto je má krev"; při eucharistii církev znovu nabízí Otci Kristovu oběť, chléb a víno se mění na tělo a krev Kristovu.
    Eucharistický chléb (hostie) je uložen v tabernáklu. Viz též mše.

  • fraucimor (něm. Frau = paní, Zimmer = pokoj)
    – ženský pokoj
    – ženské služebnictvo a dvorní družina šlechtičny či královny
    – obecně slečna, paní

  • freska (it. al fresco = na čerstvé, z germ. frisk, frisch = čerstvý)
    malba do vlhké omítky, s ktërou se barva propojí. Srov. sgrafito.

  • hostie (lat. hostia = pův. obětní dobytče, pak i krvavá oběť, oběť vůbec)
    liturgický chléb symbolizující obětované tělo Krista. Při mši se chléb svátostně proměňuje v tělo Kristovo. (Poslední večeře dle Evangelia sv. Matouše: Když jedli, vzal Ježíš chléb, požehnal, lámal a dával učedníkům se slovy: "Vezměte, jezte, toto jest mé tělo." Dříve Ježíš řekl svým učedníkům, kteří žádali podobné znamení jako byl Mojžíšův chléb (mana) z nebe: "Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z tohoto chleba, živ bude na věky. A chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa.) 
    V západním obřadu je hostií nekvašená oplatka z pšeničné mouky a vody okrouhlého tvaru často s vtlačeným obrazcem Krucifixu či Beránka Božího nebo se jménem Ježíš; původně a ve východním ritu běžný chléb z kvašeného těsta. Hostie je po proměně ukazována v monstranci; po zpovědi, nebo je-li věřící bez hříchu, ji kněz vkládá věřícímu do úst (svaté přijímání).
    Smrt Ježíše Krista je brána jako dokonalá oběť Bohu (Otci) za hříchy lidí platná jednou pro vždy a na vždy.

  • chór (řec. choros, lat. chorus = kolo, tanec, sbor)
    – sbor
    – v starokřesťanské bazilice prostor mezi apsidou (ve které je prostor pro oltář zvaný 'dvůr', za oltářem u zdi katedra pro biskupa, po stranách lavice pro kněží) a hlavní lodí, určený pro sbor zpěváků. Po stranách chóru stojí ambony - evangelní a epištolní (místa, odkud se hlásalo slovo boží a zpočátku i kázalo - později byly pro kázání stavěny kazatelny uprostřed kostela kvůli lepší slyšitelnosti)
    kněžiště
    U románských kostelů je chór někdy vyvýšen nad kryptu, někde je i druhý chór na západní straně kostela, zpravidla v patře (kůr, kruchta), často s varhanami.
    Vysoký chór - architektonický termín označující chór s věncem vysokých oken v gotických katedrálách.

  • chrlič, gargouille 
    ozdobný plastický čnějící přepad vody, umístěný typicky pod střechami a na opěrném systému gotických katedrál, aby voda nestékala po stěnách, vyskytuje se též v kašnách, kaskádách ap.
    Podle legendy byl Gargouille drak žijící v 6. století v Seině, který sužoval město Rouen. Svatý Romain jej pomocí kříže zneškodnil s tím, že obyvatelé musejí přestoupit na křesťanskou víru a vystavět kostel. Drak byl pak upálen na hranici, ale hrdlo a hlava, zvyklé na oheň,  zůstaly neporušeny a byly umístěny na městskou hradbu. Patrně jako symbol vítězství církve nad pohanskými démony byly gargouilly (a posléze obdobné, často antropozoomorfní, nestvůry) umisťovány na kostely, prvně zřejmě na katedrále v Laonu 1220; katedrála Notre-Dame v Paříži byla gargouilly opatřena až při přestavbě v r. 1225.
    Na britských katedrálách byly umisťovány reliéfní plastiky (maskarony) Zeleného muže (Green Man), vegetativního božstva známého už z doby kamenné.

  • chrám, svatyně (oboje slovanského původu)
    místo pro bohosužby obecně (nejen křesťanské)

  • kanovník (lat. canon, řec. kanón = řád, pravidlo)
    kněz v kapitule

  • kapitula (lat. caput = hlava, capitulum = hlavička)
    kněžské kolegium (sdružení) určené k provozování bohoslužeb
    Kolegium (presbyterium) žilo původně často v domě biskupa a řídilo se určitými předpisy, kanony (lat canon = řád, pravidlo), dle nichž byli členové nazývání kanovníci. Capitulum bylo jejich denní shromáždění nazvané dle toho, že byla čtena jedna kapitola (capitulum) kanonu, termín se pak přenesl na název celého shromáždění.
    Pokud je v čele kolegia biskup (kostel je tedy katedrální), jde o katedrální kapitulu (Kapitula svatovítská), jinak o kapitulu kolegiální (Kapitula Všech svatých). Probošt je představeným kapituly, co do důstojnosti druhým po biskupovi. Uvedené kapituly jsou právnickými osobami nezávislými majetkoprávně na Římskokatolické církvi a nepodléhající pravomoci kardinála.

  • katedrála, dóm (lat. cathedra, řec. kathedra = stolice, sídlo; lat. domus = dům)
    – kostel při sídle biskupa, trůn pro biskupa byl umístěn v ose presbyteria, později po jeho levé straně; již rotunda sv. Víta byla katedrálou
    – gotická katedrála je architektonický termín, označující církevní stavbu (vyvinutou ve středověké Francii), která má ochoz kolem hlavního oltáře lemovaný věncem kaplí, nad nimiž vystupuje vysoký chór s vysokými okny a zpravidla triforium, dále troj až pětilodí s trojdílným západním průčelím s dvěma věžemi, transsept (příčnou loď), složitý opěrný systém

  • klášter (lat. claustrum = uzavření (claudo = zavírat) přes staroněm. kloster)
    obydlí a společenství řeholníků či řeholnic, kteří odděleni od světa usilují o dokonalejší život dle evangelia; název se používá i pro budhistické a hinduistické stavby.
    Křesťanské kláštery byly zakládány od 3. až 5. století, v 10. století vznikl ženský benediktinský klášter při kostele sv. Jiří na Pražském hradě a posléze mužský klášter stejného řádu v Břevnově. Kláštery byly středisky, odkud probíhalo pokřesťanšťování širokého okolí, podle konkrétního mnišského řádu se věnovaly převážně duchovní činnosti, nebo více usilovali o vzdělávání, charitativní a ošetřovatelskou činnost a kultivaci krajiny. Představení klášterů se nazývají nejčastěji opat (abatyše), ale i jinak dle řádu.
    Typickými součástmi klášterní stavby jsou kostel, rajský dvůr se studnou či kašnou uprostřed a s ambitem (křížová chodba) okolo, dále kapitulní síň pro obřady, refektorium (jídelna), dormitorium (společná ložnice) nebo oddělené cely a další prostory. Mimo tyto pro veřejnost uzavřené prostory (klausura) stojí dle konkrétního řádu např. špitál, škola apod.

  • koncha (lat. concha, řec. konché = lastura)
    vnitřní zaklenutí apsidy nebo niky (výklenek např. pro sochu)

  • kostel (lat. castellum, zdrobnělina ke castrum = tvrz, kostely byly původně součástí opevněných míst)
    místo pro křesťanské bohoslužby obecně

  • krásný sloh
    česká odnož tzv. internacionální gotiky (syntéza uměleckých směrů gotiky více Evropských zemí), pěstovaná v Čechách za vlády Václava IV. Vyznačuje se dekorativností, protáhlými proporcemi, nádherou kostýmů, měla podtrhnout postavení aristokracie proti rozmachu měšťanstva

  • krypta (řec. kryptos = skrytý, tajný)
    – podzemní hrobka v podobě kaple pod některou částí kostela
    – zděný hrob

  • liturgie (leitúrgia - služba lidu)
    – bohoslužba
    (pův. v antice byla leitúrgia činnost ve prospěch obce hrazená ze soukromých prostředků)

  • loď
    chrámová loď je prostor, kde se shromažďují věřící, církev je symbolicky lodí Petrovou, v níž věřící bezpečně proplouvají nebezpečími světa

  • ložement, logement (fr. logement [ložmá] = ubytování)
    v kontextu hradní architektury se tak nazývá parazitní zástavba - přechodná obydlí řemeslníků vznikající v zákoutích hradu během stavebních prací či chatrče pochybných existencí v období nevyužívání hradu pro panovnické účely, kdy byly ložementy tolerovány hradní posádkou a nesahala sem moc městských úřadů

  • mauzoleum (z lat. mausoleum, to z řec. mausóleion - hrobka krále Mausóla)
    hrobka v podobě chrámku na vysokém podstavci. Původní mausoleion v Halikarnássu bylo přes 40 m vysoké a řadí se mezi sedm divů světa

  • monstrance, ostensorium (z lat. monstrum = úkaz, jev, zprav. nadpřirozený, monstro = ukazuji; ostendo = lat. ukazuji)
    liturgická schránka na ukazování hostie (ev. ostatků) používaná od 13. století. Vlastní hostie je uložena v lunule (půlměsícové pouzdro) za skleněným či křišťálovým okem. Monstrance je umístěna na noze s dříkem a může mít různé tvary – kříž, kalich, lucerna, věž, hvězdice.

  • mozaika (z lat. Musa, řec. Músa – bohyně umění)
    výzdoba interiérů i exteriérů staveb z různobarevných tesel (tessera, zdrob. tessella - lat. kostka, souvisí s řeckým tessares - čtyři), jež můžou být z přitesaných kaménků, terakoty, emailu či  skla, upevněny jsou tmelem či omítkou. První mozaiky jsou známy ze 4. tisíciletí (Mezopotámie), z antické doby ze 6. st. př.n.l. (Řecko).

  • mše (z lat. missa = rozpuštění; dle slov: "ite, missa est" (jděte, je rozchod), určených nejprv pomocníkům (katechumenům) po přípravě oběti a na konci mše věřícím)
    obřad římskokatolické církve (i jiných křesťanských církví), který je symbolickým opakováním Poslední večeře Páně, zpřítomněním oběti Ježíše Krista a oslavou jeho vzkříšení. Ježíš při Poslední večeři proměnil chléb a víno ve své tělo a krev a dal svým apoštolům moc, aby totéž činili na jeho památku. Obřad byl nazýván lámání chleba, večeře Páně, eucharistie, sacrum, liturgie či mysterium, od 2. – 6. stol. se postupně ustálil výraz missa. Liturgický (eucharistický) chléb je nazýván hostie.
    Smrt Ježíše Krista na kříži je brána jako dokonalá oběť Bohu (Otci) za hříchy lidí platná jednou pro vždy a na vždy. Proměněním chleba a vína v tělo a krev Páně a jejich přijetím (v katolické liturgii věřící přijímají jen hostii, kněz "pod obojí způsobou") se uskutečňuje setkání věřícího s Kristem a zajišťuje se věčný život ("Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den," řekl Kristus dle evangelia sv. Jana). Slavnost má charakter hostiny v rovině duchovní.
    Katolická mše se skládá z Bohoslužby slova a Bohoslužby oběti, jež má tři části – příprava obětních darů (chléb a víno), – proměna obětních darů, – obřad přijímání.
    Každý úkon při mši je od středověku symbolickým vyjádřením jednotlivých událostí Kristova života a díla; například spuštění jedné ze tří částí rozlomené hostie do kalicha (smíšení darů obětních) symbolizuje Kristovo vzkříšení.

  • oltář (lat. altaria; altus = vysoký, vznešený)
    je centrem bohoslužby, symbolizuje oběť Krista, má podobu stolu (lat. mensa) (dle Poslední večeře) nebo rakve (oltáře na hrobech mučedníků); nástavba nad oltářem se nazývá retabulum, v barokních chrámech stávají retabula odděleně za oltářem; v blízkosti oltáře je tabernákl – schránka na hostii

  • oratoř, oratorium (lat. orator = řečník)
    prostor se zvláštním vnějším vchodem přiléhající k presbyteriu, zpravidla nad nebo proti sakristii, otevřený oknem nebo obloukem do vnitřku kostela, určený pro řeholníky nebo patrony kostela, často propojený chodbou s panským sídlem

  • otónský sloh
    předrománský sloh rozvíjený od poloviny 10. do poloviny 11. století na území římskoněmecké říše za dynastie Oty I., Oty II. a Oty III; navazoval na tradici antického římského císařství, karolínské a byzantské prvky. V tomto slohu byla postavena bazilika sv. Jiří v původní podobě.

  • palisáda (fr. palissade z lat. palus = kůl)
    hradba či zakončení hliněné hradby z kůlů zaražených těsně vedle sebe

  • parkán (lat. parcus, parcanus = ohrada)
    ochoz mezi dvojicí hradeb. U měst se často po zrušení hradeb zakládaly na místě parkánů sady - parky

  • patrocinium (lat. pater = otec, patronus = patron, patrocinor = dělat patrona)
    – zasvěcení kostela patronu (kterým je jeden ze světců či světic, jehož ostatky bývají uloženy v oltáři); o svátku patrona dle liturgického kalendáře se zpravidla slouží v daném kostele slavnostní mše
    – původně v římské říši byl patron zástupce klienta, propuštěnce, měst či národů

  • presbyterium, presbytář, kněžiště, chór, kněžský kůr (lat. presbyter, z řec. presbyteros = starší, stařec, kněz; lat. presbyterium = sbor kněží)
    prostor, v němž je umístěn oltář, křeslo pro biskupa a lavice pro kněží; je oddělen od hlavní lodi triumfálním obloukem

  • probošt, probost (lat. propositus = představený)
    – titul hodnostáře a představeného při některých kolegiálních kostelech a kapitulách, v katedrálních kapitulách je v důstojnosti prvním po biskupovi
    – zastupující představený kláštera (zpravidla pro věci hopodářské)
    – farář významného kostela

  • purkmistr (z něm. Burg = hrad, Meister = mistr)
    starosta města

  • purkrabí (z něm. Burg = hrad, Graf = hrabě)
    správce královského hradu, později i území hradem ovládaného

  • rajský dvůr, paradisus (řec. paradeisos = ohrada, zahrada, řec.  peri = kolem, teichos = zeď, přechýlením z perského pairidaeza se stejným významem (pers. pairi = kolem, daēza = zeď); v řeckém překladu Starého zákona byl ráj přeložen tímto výrazem užívaným původně pro perskou zahradu; z toho pak latinské paradisus = ráj)
    čtvercové nebo obdélníkové atrium v klášteře, uprostřed se studnou či kašnou, okolo po všech stranách s ambitem. Název zřejmě není původně symbolický (ráj), ale je přenesen z takto nazvaných atrií orientálních a antických staveb.

  • relikvie (lat. relinquo = zanechávat)
    ostatky svatých v katolických chrámech, husité tento zvyk odsuzovali
    Ostatky jsou celá těla nebo části těl světců, anebo předměty, kterých se svatý dotkl či předměty z jejich hrobů.
    Relikviáře (relikviář je schránka na ostatky, lat. reliquiarium) mají nejrůznější tvar a velikost podle povahy ostatku a doby vzniku, od sarkofágů (tumb) přes skříně často ve tvaru chrámu, skříňky, pouzdra, kalichy ze vzácných meteriálů, skleněné dózy, plastiky ve tvaru celé postavy či její části (hlava, poprsí, paže ap.) a monstrancí (ostensorium). Původně byly relikvie uloženy přímo v oltářní mense (mensa = lat. stůl), později ve zmíněných schránkách.

  • rotunda (lat. rota = kolo, rotundus = kulatý)
    – původně okrouhlá stavba v antice, sloužící zpravidla jako hrobka
    – křestní kaple (baptisterium) okrouhlého půdorysu
    – velkomoravská a česká rotunda - okrouhlý kostel s jednou či více apsidami, ev. s věžovitou přístavbou, rotundy byly stavěny na paměť významných událostí ze života svatých či na paměť jejich mučednické smrti. Měly svým tvarem symbolizovat vesmír ovládaný Bohem. Snad napodobovaly rotundu Anastasis nad Božím hrobem v Jeruzalémě.

  • řehole (lat. regula = pravidlo)
    trvalé texty, jimiž se řídí řeholní řády. Jsou doplněny proměnlivými  předpisy (statuta, konstituce)
    Řehole předpisovaly asketický život na základě Nového zákona (Lukáš 14:26: Jde-li kdo ke mně, a nemá-li v nenávisti otce svého, i mateře, i ženy, i dětí, i bratří, i sestr, ano i té duše své, nemůž býti mým učedlníkem.), hlavními požadavky byly chudoba, zdrženlivost, poslušnost (tzv. velký slib), řeholní řády byly institucionalizovány v klášterních společenstvích mnichů či mnišek

  • sakristie (lat. sacer = svatý)
    místnost přiléhající zpravidla z boku ke kněžišti, v níž se uchovávají bohoslužebné potřeby a připravují se kněží a přisluhující

  • sarkofág (z řeckého sarx = maso a fagein = sníst, pozřít; Řekové prý používali na rakve asský kámen (lapis assius, lithos assios je vápenec vyskytující se u maloasijského antického města Assos nedaleko Tróje, který prý urychluje hnilobu)
    kamenná schránka pro rakev či samotné ostatky, umístěná nad zemí

  • sgrafito (z ital. sgraffiare = škrábat, graffio = dráp; řec. grafó - psát, škrábat)
    Přes zaschlou omítku obarvenou dřevěným uhlím nebo popelem byla nanesena světlá omítka, do které byly vyškrábány vzory. Používáno v renesanci k výzdobě exteriérů staveb - viz Míčovna. Srovnej freska.

  • skladní právo nařizovalo, aby každý cizí kupec byl povinen složit své zboží v ungeltě (celnici), pokud je rozbalil, muselo se ve městě také prodat.

  • tabernákl, svatostánek (lat. tabernaculum = stánek, zdrob. k taberna = bouda) 
    schránka na oltáři nebo v jeho blízkosti, kde je uložen eucharistický chléb (hostie)

  • transept (lat. trans = přes, skrz, napříč; lat. saeptum = přepážka, ohrazení, shromaždiště ve foru)
    příčná loď kostela (byla - nebývale ve své době - již v bazilice sv. Víta)

  • triforium (lat. tres = tři, fora = dveře)
    – trojité okno (dvojité okno je biforium)
    – přeneseně ochoz (chodba v síle zdi) v patře gotické katedrály (nad vysokým chórem), který je do prostoru katedrály (nebo i ven v případě vnějšího triforia) otevřen trojitými (ale i vícečetnými) okny.
    V katedrále sv. Víta je vnitřní i vnější triforium, ve vnitřním jsou busty českých králů, arcibiskupů a ředitelů stavby, ve vnějším busty Krista, P. Marie, patronů české země a dále bájných zvířat

  • tumba (lat. tumba = hrobka, z řec. tymbos)
    náhrobek či schránka na ostatky ve tvaru ležatého hranolu

  • vítězný (triumfální) oblouk
    odděluje chrámovou loď od kněžiště, byl v něm umisťován vítězný Kristus nebo kříž

  • vikář, vicarius (lat. vicis = střídání)
    – obecně zástupce, např. zástupce krále nebo císaře v úřadě, s tím souvisí předpona  "vice-" – vicestarosta (místostarosta)
    – správce vikariátu – vikariát je správní jednotka podřízená diecesi (biskupství) a nadřízená farnosti, na Moravě se místo vikář používá termín děkan, terminologie (vicarius, dioecesis) pochází ze správních oblastí pozdní římské říše

  • vitráž, vitraj (fr. vitrail [čti vitraj] - mozaikové okno; fr. vitrage [čti vitráž] - okenní tabule)
    okno složené z mozaikovitě složených barevných sklíček upevněných zpravidla v kovu (olovo), někdy je domalované zejm. černou barvou. V Evropě byly vitráže vytvářeny od 11. století, v Čechách od 14. století.