Mapka

Fotogalerie

Katedrála svatého Víta

Katedrála sv. Víta je nejvýraznější stavební i duchovní památkou Prahy. I v dnešním jednadvacátém století budí úžas svou impozantní mohutností a vznosností zdálky, zblízka i zevnitř. V této gotické podobě ji založil Karel IV. v r. 1344; v letech 1562 byla dokončena Velká věž opatřená renesanční hlavicí, na přelomu 19. a 20. století pak byla v původním gotickém slohu přistavěna západní loď chrámu s dvěma věžemi. Na místě dnešní katedrály nechal postavit již v 10. století sv. Václav původní rotundu sv. Víta, nahrazenou pak v 11. století románskou bazilikou – zbytky těchto staveb lze spatřit v podzemí gotické katedrály.

• ROTUNDA SV. Víta
• BAZILIKA sv. Víta, Václava, Vojtěcha a Panny Marie
• KATEDRÁLA sv. Víta, Václava a Vojtěcha
  - Historie stavby
  - Interiér
  - Korunovační klenoty
  - Varhany
  - Exteriér
  - Velká věž
  - Zvony
  - Podzemí katedrály
  - Rozměry katedrály

ROMÁNSKÁ ROTUNDA SVATÉHO VÍTA

Kolem r. 930 byla dle legend knížetem Václavem vybudována rotunda svatého Víta (v místě dnešní kaple sv. Václava Svatovítské katedrály) na břidlicovém hřbetě nad Svatováclavskou studánkou, jejíž voda stékala roklí k jihu, a nad křižovatkou obchodní stezky jdoucí po hřbetě Opyše a cesty vedoucí z jihu kolem zmíněné rokle. Při archeologických vykopávkách byla nalezena studnice asi pět metrů jihovýchodně od jižní apsidy rotundy.
Bezprostředním podnětem se (dle pozdější legendy) stala relikvie  získaná od římského císaře Jindřicha I. - rámě sv. Víta. Kostelíky typu rotund byly na Moravě a v Čechách (patrně po vzoru římských okrouhlých mauzoleí – rotund, či rotundy Zmrtvýchvstání v Jeruzalémě) zakládány na paměť událostí ze života světců či jejich mučednické smrti.
Vnější průměr kruhové lodi rotundy činil dle skromných zbytků zdiva cca 16 metrů, vnitřní cca 13 metrů, předpokládá se, že na počátku měla rotunda jen jednu (východní) apsidu s oltářem zasvěceným sv. Vítu. Pro srovnání - vnější průměry českých a moravských rotund kolísají mezi 5,5 až 9,5 metry, tělo rotundy sv. Donáta v Zadaru má průměr přes 17 m, rotunda Anastasis v Jeruzalémě cca 22 metrů.
Ostatky knížete Václava byly přeneseny patrně v r. 939 ze Staré Boleslavi tři roky po jeho smrti a umístěny v patrně nově zbudované jižní apsidě . 
V r. 1037 byly Břetislavem I. přeneseny z polského Hnězdna ostatky. sv. Vojtěcha, uvádí se, že do nově zbudované severní apsidy rotundy, avšak kronikář Kosmas hovoří o druhém kostelíku s Vojtěchovým mausoleem, přiléhajícím k portiku (zřejmě míněn ochoz) rotundy.
O předpokládané západní apsidě (centrální stavby bývaly čtyřapsidové) není žádný doklad, výkopové práce byly zastaveny v r. 1915 kvůli světové válce a již v tomto místě neobnoveny. Na Hilbertově plánku je nicméně v místě zakreslem drobný zbytek obloukovitého zdiva,
Rotunda byla knížecím dvorským kostelem, v r. 973 se stala kostelem katedrálním v souvislosti se zřízením pražského biskupství (jedním z prvních biskupů byl Vojtěch).
Při stavbě baziliky na témže místě v r. 1060 byla rotunda zbourána a zachována byla pouze jižní apsida s ostatky knížete Václava (hrob měl zůstat na věky na stejném místě), která vyklenovala jižní zeď baziliky .

Zbytky severní apsidy jsou dobře patrny v podzemí katedrály za sklem v místě východní apsidy severní lodě baziliky, kde se zdiva obou apsid kříží - starší základy rotundy (vlevo níže) podbíhají pod  apsidu baziliky (foto vlevo). Na pravé fotografii jsou vidět základy jižní apsidy (veřejnosti nepřístupné).

Severní apsida	Jižní apsida

Jižní apsida rotundy byla odkryta v r. 1911 při archeologických více...vykopávkách v půdorysu gotické Svatováclavské kaple vedených Kamilem Hilbertem a Antonínem Podlahou. Bylo zjištěno, že má dva prstence zdiva, z nichž větší, s dokonalejším zdivem opatřeným lizénami, odpovídala rozměry třináctimetrové, resp. o vnějším průměru 16 metrů, okrouhlé stavbě – o 17 let později byly odkryty skrovné zbytky protější severní apsidy (viz fota výše). Vnitřní prstenec jižní apsidy z nepravidelného opukového zdiva přiléhal zevnitř k dotyčnému většímu, byl zachován celý, zatímco z vnějšího jen západní oblouk a přizdění k fragmentu lodi rotundy. Od začátku byly vedeny spory, který prstenec je starší, revizní výzkum v r. 1997 prokázal logickou skutečnost, že starší je onen vnitřní prstenec. Uvnitř vnitřního prstence byla odhalena hluboko pod hrobkou sv. Václava z r. 1367 starší hrobka z r. 1348 a v ní velká olověná truhla s posvátnou prstí z hrobu a s menší olověnou truhlicí obsahující zbytek kostí sv. Václava (lebka byla uložena v hlavním barokním oltáři chrámu, další ostatky pak v relikviáři v hrobce z r. 1367). Pod spodní dlažbou hrobky z r. 1348 byla v jílovité břidlici nalezena mělká prohlubeň předešlého hrobu. Hrobka z r. 1348 byla natočena snad o 2° proti novější hrobce a katedrále po směru hodinových ručiček. Před vstupem do jižní apsidy byly nalezeny dva hroby, označené K1 a K2, první s kompletní kostrou, druhý jen se zlomkem kosti, neboť byl zastavěn pozdější zdí baziliky. Byly uloženy v břidlicové skále stratigraficky podstatně níže než hrob sv. Václava a orientovány kolmo na osu apsid. Nad hrobem K1 byla nalezena maltová dlažba s oblázkovým ornamentem. Dále byly v podzemí gotické kaple nalezeny fragmenty zdí baziliky, z nichž jižní zeď byla přizděna k oblouku zevní apsidy, která tedy patrně vystupovala masivu baziliky jako výklenek. Zdivo s lizénami pravděpodobně pochází z přestavby rotundy, zmíněné kronikářem Kosmou, která byla provedena za biskupa Šebíře (cca 1030 – 50), tomuto zdivu údajně odpovídá i zbytek severní apsidy. Otázkou zůstává starší vnitřní prstenec apsidy, který by se mohl logicky pokládat za zbytek hypotetické předešlé menší rotundy, pro to však nejsou žádné doklady, neboť prostor, kde by stála, zabírá podstatně hlubší krypta baziliky a přilehlé zdi katedrály.



Možné vysvětlení dle autora textu zde  ...méně

ROMÁNSKÁ BAZILIKA SVATÉHO VÍTA, VÁCLAVA, VOJTĚCHA A P. MARIE

Rok před smrtí Spytihněva II. byla na místě rotundy zahájena stavba trojlodní románské baziliky zasvěcené společně sv. Vítu, Vojtěchu, Václavu a Panně Marii se dvěma věžemi, s neobvyklými dvěma kněžišti a příčnou lodí kolmou na hlavní trojlodí. Byla o cca 25 metrů delší než je současná podoba baziliky sv. Jiří. Východní kněžiště bylo zbudováno přibližně na základech rotundy, západní v blízkosti Starého proboštství.
Stavba byla zahájena roku 1060 a po požáru roku 1091 znovu dokončena v roce 1096. Její rozměry byly 70x35 metrů, základy včetně fragmentů zdobených  sloupů a dlažby jsou z části dochovány (základy jižní stěny příčné lodi jsou vidět na III. nádvoří hradu pod betonovou deskou archeologického pavilonu mezi hlavní věží sv. Víta a Starým proboštstvím (nynější úroveň nádvoří je v těchto místech asi metr pod původní), tam je i část západní krypty, která není z nádvoří vidět (kdysi byl pavilon přístupný veřejnosti). Podzemní východní krypta  sv. Kosmy a Damiána je přístupná při prohlídce podzemí katedrály – na obrázku vpravo je vidět východní apsida této krypty).

Pozoruhodné je, že osa západní krypty má azimut 59.1°, zatímco více...osa východní krypty je odkloněna o téměř 4° směrem k jihu. S tímto faktem, zaznamenaným v nákresech z období vykopávek na přelomu 19. a 20. století a částečně ověřitelným i dnes, se někteří moderní badatelé vyrovnali tak, že osu zakreslují nezalomenou, jiní uvažují o poplatnosti dvěma stavebním fázím baziliky (západní krypta má jiný charakter a je větší než východní). Dalo by se říct, že jižní strana basiliky odpovídá západní kryptě, zatímco severní strana kryptě východní. Na nákresu baziliky (patrně K. Hilbert ) se nesouosost zdá být přesvědčivou. Zajímavostí je, že osa západní krypty (59.1°) směřuje přesně k místu zavraždění sv. Václava ve Staré Boleslavi, tamější kaple sv. Klimenta má shodný azimut (který je u kostelů v Praze a okolí velmi neobvyklý, resp. jej vykazují jen basilika, dvě stavby vedle ní – kaple sv. Mořice a tzv. kostel sv. Bartoloměje – a dotyčná boleslavská kaple sv. Klimenta). Katedrála je oproti západní kryptě dle K. Hilberta odkloněno o 10.5°, má azimut 69.6°.   ...méně

K bazilice na severu přiléhal komplex Kapitulního kláštera kostela pražského s kapitulní  síní, ambitem  kolem rajského dvora  a kaplí sv. Michala. Dvěma povrchovými chodbami tvořila bazilika komplex s bazilikou a klášterem sv. Jiří na východě a s kostelíkem patrně zasvěceným sv. Bartoloměji na jihu.
Dvořané prý směli kostel navštívit pouze při korunovacích a pohřbech.
Bazilika zanikala po částech, neboť při stavbě nové gotické katedrály (od r. 1344) nesměly být přerušeny náboženské obřady. Západní část baziliky byla liturgicky využívána patrně ještě po r. 1400.

KATEDRÁLA SVATÉHO VÍTA, VOJTĚCHA A VÁCLAVA

(Metropolitní chrám svatého Víta, Vojtěcha a Václava)
(Arcichrám sv. Víta na Pražském hradě)

HISTORIE STAVBY

Základní kámen gotické katedrály  byl položen 21. 11. 1344 Karlem IV., arcibiskupem Arnoštem z Pardubic a Janem Lucemburským v souvislosti s povýšením pražského biskupství  na arcibiskupství (30. 4. téhož roku).
Karel IV. znal velmi dobře nový gotický katedrální sloh vzniklý ve Francii, kde byl vychováván, a ke stavbě velkolepé katedrály, která měla předčít své francouzské vzory (zejm. katedrály v Narbonne , Rodez  a Toulouse ),  povolal z Avignonu francouzského stavitele Matyáše z Arrasu (Mathieu d’Arras). Ten do své smrti v r. 1352 stihl vystavět větší část chóru  s kaplemi až do výše ochozu nad přízemními vysokými okny, včetně obvodových zdí svatováclavské kaple.
Po jeho smrti probíhaly 4 roky práce nadále dle jeho plánů a od r. 1356 pokračoval ve stavbě 23letý německý stavitel Petr Parléř (Peter Parler, 1330–1399, narozený patrně ve městě Schwäbisch Gmünd, přízvisko Parler, které získal po otci, vzniklo z latinského parlerius = polír, stavbyvedoucí), posléze byli vedoucími stavby jeho synové Václav (v r. 1397, poté budoval katedrálu ve Vídni) a Jan (1398–1406); po nich do husitských válek, jež stavbu přerušily, Petr (Parléř), zvaný Petrlík, jenž některé dokončovací a opravné práce vedl až do poloviny 15. století, mj. vystavěl provizorní stěnu s rozetami, zakrývající od západu chór (rozety pak byly v 16. století odstraněny a zeď opatřena freskou ). (Parléřovská stavitelská dynastie v Čechách byla rozsáhlá, působil zde i starší bratr Petra Michal a jeho synové.)
Tato parléřovská huť stihla dostavět východní část katedrály s chórem a věncem kaplí, se severovýchodním vnějším schodištěm a nedokončenou velkou věží, jižní stěnu transeptu , jež spojila velkou věž s jižním vnějším schodištěm (zlatě zdobené velké okno v této stěně nad mozaikou však bylo osazeno až v r. 1909, do té doby se zde klenul prázdný gotický oblouk, který přehnaně dominuje první známé pražské vedutě z r. 1493).
Parléřův sloh byl volnější než Matyášův a předznamenává již období pozdní gotiky, Petr Parléř byl vysoce tvůrčím architektem, zdrojem jeho inspirace byla mj. katedrála v Kolíně nad Rýnem , při jejíž stavbě působil jeho otec Jindřich (později stavbyvedoucí v Gmündu , kde pracoval i Petr) a katedrála ve Štrasburku .


Vladislav II. Jagellonský, který se hlásil k odkazu Karla IV., a jeho stavitelé Hanuš Spiess a po něm Benedikt Ried se pokusili o dostavbu katedrály. V r. 1477 byl odlit zvon Zikmund, o patnáct let později vystavěna královská oratoř propojená krytým mostem s Královským palácem, a v r. 1509 byla zahájena stavba druhé velké věže symetrické k jižní (zasahovala s pilíři až na druhou stranu dnešní Vikářské ul.) a částečně bylo vystavěno i trojlodí kolem hrobu sv. Vojtěcha a provizorně zastřešeno s dřevěnými krovy, takže v něm probíhaly bohoslužby.

Při ničivém požáru Malé Strany a Hradu v r. 1541 byla ohněm zachvácena i katedrála, shořelo vše dřevěné a byly zničeny zvony žárem i pádem, za své vzalo i trojlodí.

Opravné práce probíhaly za Ferdinanda I., prováděli je zejména Paolo della Stella a posléze Bonifác Wohlmut. Byly odlity nové zvony, vybudována měděná střecha, snad natřená národními barvami červenou a bílou, vyměněny ohořelé kamenné prvky atd., v r. 1567 byly dokončeny varhany na nově vystavěné kruchtě (která byla při neogotické přestavbě na přelomu 19. a 20. století přemístěna do severní části transeptu). Obnova byla dokončena v devadesátých létech 16. století; po bělohorských událostech, kdy bylo vnitřní liturgické  zařízení poničeno za ovládnutí chrámu protestanty, byla katedrála znovu vysvěcena v r. 1621.

K další velké přestavbě – v barokním slohu - mělo dojít od r. 1673 za Leopolda I., práce však byly asi po dvou letech ukončeny (barokní pilíře v zamýšleném trojlodí byly strženy až v polovině 19. století ); z dalších pokusů stojí za zmínku úpravy při oslavách svatořečení sv. Jana Nepomuckého v r. 1721 a zamýšlená gotická dostavba, již měl vést K. I. Dientzenhofer po r. 1727, došlo však jen k opravným pracím a úpravám interiérů.
V r. 1757 byla katedrála poničena dělostřeleckou palbou Prusů a poté opravena.

Definitivní dostavba chrámu se však podařila až kolem přelomu 19. a 20. století Svatovítské jednotě . Od padesátých let 19. století probíhaly opravné práce, 1.10.1873 byl položen základní kámen k dostavbě trojlodí dle projektu Josefa Krannera a Josefa Mockera, po Mockerově smrti (1899) ve stavbě pokračoval Kamil Hilbert. V r. 1929 byl dostavěný chrám v dnešní podobě vysvěcen u příležitosti milénia zavraždění sv. Václava.

INTERIÉR

Půdorys katedrály má tvar kříže, vstup do katedrály je v jejím západním novodobém průčelí, před sebou vidíme hlavní loď s klenbou vysokou 33,2 metru, vystavěnou též při přestavbě na přelomu 19. a 20. století. Přibližně v polovině stavby dojdeme k transeptu (příčné lodi), před ním jsou po pravé straně dveře do hlavní věže katedrály, vysoké téměř sto metrů, a za ním též vpravo vystupuje odděleně do prostoru transeptu honosná KAPLE SV. VÁCLAVA (vysvěcená r. 1367) s jeho hrobkou (ostatky sv. Václava jsou na stejném místě již od jejich uložení do rotundy tři roky po smrti světce, kdy byly převezeny ze Staré Boleslavi, dle po staletí dodržovaného pravidla se již nikdy nesmějí přemístit). Stěny kaple jsou ve spodní části vyloženy leštěnými polodrahokamy, mezi nimi vidíme malby z doby Karla IV., v horní části stěn pak malby z počátku 16. století. Uprostřed jižní části kaple stojí náhrobní oltář sv. Václava s tumbou (novodobá rekonstrukce původního gotického oltáře). Nad hlavním oltářem sv. Jana Evangelisty je umístěna vzácná socha sv. Václava od Petra Parléře. Ikonografická výzdoba kaple má navozovat zhmotnění nebeského Jeruzaléma.

Uprostřed novodobé hlavní lodi je vidět na podlaze lehce vyvýšený obdélník nad dnes prázdnou hrobkou sv. Vojtěcha. Původně, v 19. století, bylo zamýšleno vystavět v tomto místě oltář sv. Vojtěcha, ale k realizaci nedošlo. V r. 1947 byl v lodi umístěn sádrový model sousoší sv. Vojtěcha, Radima a Radly od sochařky K. Vobišové-Žákové, v r. 1948 byl odstraněn, a v r. 2018 bylo několik metrů západně od hrobky instalováno toto sousoší odlité z 320 kg stříbra. Pod zmíněným vyvýšeným obdélníkem je tedy umístěna HROBKA SV. VOJTĚCHA. Jeho ostatky byly na tomto místě uloženy v r. 1396, při požáru v r. 1541 bylo uvedeno, že "hrob toliko sám sv. Vojtěcha, jenž jest z bílého mramoru vprostřed kostela, zůstal zpukaný", v létech 1576–1879 pak byla hrobka zakryta renesanční desetibokou kaplí sv. Vojtěcha; nyní jsou ostatky uloženy ve skleněné schráně v kapli sv. Jana Nepomuckého ).
Ze středu hlavní lodi vidíme vítězný oblouk  a za ním tzv. (pro gotickou katedrálu typický) vysoký chór   lemovaný věncem kaplí s vysokými lomenými okny zdobenými vitrážemi. V chóru je krom oltáře a dalšího obligátního liturgického zařízení mramorové KRÁLOVSKÉ MAUZOLEUM  ze 16. století nad hrobkou českých králů , jež je umístěna v podzemní kryptě. Nad věncem kaplí můžeme vidět ochoz, zvaný vnitřní trifórium (název pochází z podobně umístěných prostor otevřených do lodi kostela trojitým oknem, jak lze vidět např. v nedaleké bazilice sv. Jiří, v daném případě jsou okna vícečetná). Ve vnitřním trifóriu je unikátní soubor reliéfních bust osob, které se zasloužily o stavbu chrámu (králů a jejich manželek, církevních hodnostářů a stavitelů) s životopisnými údaji, a též pětice alegorických plastik včetně populárního kočkopsa, plastiky zasloužilých osob pokračují i v novodobé části chrámu.
V rámci katedrály je kolem lodí a chóru umístěno 19 kaplí plus další prostory podobné dispozice.
Na jižní straně západní (neogotické) lodi od západu: Kaple sv. Ludmily, Kaple Božího hrobu, Thunovská kaple a  již v masivu Velké věže kaple Hasenburská (též Božího hrobu).
V severní straně (neogotické) lodi Kaple Bartoňů z Dobenína, Schwarzenberská kaple, Nová kaple arcibiskupská, dále chrámová pokladnice a Nová sakristie, v transeptu pak následuje Wohlmutova renesanční kruchta  s výše zmíněnými varhanami, která sem při dostavbě byla přesunuta z typického umístění v původní podobě chrámu.
Kolem chóru proti směru hodin: Kaple sv. Václava, Kaple sv. Ondřeje (Martinická) , Kaple sv. Kříže (líce Kristovy) , za ním je Královské oratorium , dále Kaple sv. Máří Magdalény (Valdštejnská) , Kaple sv. Jana Nepomuckého (Vlašimská, sv. Vojtěcha) , Kaple sv. Ostatků (Saská) , Kaple P. Marie (Císařská) , Kaple sv. Jana Křtitele (Arnošta z Pardubic) , Arcibiskupská kaple (sv. Háty) , Kaple sv. Anny (Nostická) , Stará sakristie (Kaple sv. Michala ) , Kaple sv. Zikmunda (Černínská) .

Kruhový pohled na interiér sv. Víta. Posouvat lze levým tlačítkem myši.

KORUNOVAČNÍ KLENOTY

Ze Svatováclavské kaple vedou vřetenové schody do KORUNNÍ KOMORY určené pro korunovační klenoty, jež dal Karel IV. do opatrování Svatovítské kapitule. Dveře k vřetenovému schodišti, pobité šikmým mřížovím z pozlacených železných pásů, jsou zabezpečeny sedmi zámky, od nichž má jednotlivé klíče sedm představitelů českého státu, města Prahy a církve. Komora je umístěna za mozaikou Posledního soudu a podepřena gotickými sloupy a oblouky Zlaté brány, osvětlují ji dvě gotická okénka zavzatá do mozaiky, třetí prostřední bylo zazděno a překryto mozaikou při její instalaci v r. 1371, čtvrté severní směřuje do vnitra transeptu. Komora je zaklenuta křížovou klenbou ve třech polích. Střechu komory tvoří terasa s kamenným zábradlím, nad nímž strmí Velké okno transeptu, jihovýchodní pilíř Velké věže a Trubačské schodiště.

ČESKÉ KORUNOVAČNÍ KLENOTY  uložené v Korunní komoře – nejvzácnější a nejznámější je Svatováclavská koruna (~1346), dále Královské jablko a Královské žezlo(~1513-4), posledním přemětem je Korunovační roucho (1617).
Soubor doprovázejí předměty z chrámového pokladu: Korunovační kříž (1354), a nejstarší Svatováclavský meč, jehož čepel pochází podle posledního průzkumu z 10., nejvýš 11. století .
Klenoty jsou vystavovány pouze při velmi významných událostech, dnes především u příležitosti volby prezidenta republiky. Ve válečných dobách bývaly klenoty mnohokrát převáženy na bezpečná místa (Karlštejn za husitských nepokojů, Vídeň za Třicetileté války až do r. 1790 a znovu za prusko-rakouských válek 1666-7, 1938 Žilina. Němci si přivlastnili Heydrichem v r. 1941 všech 7 klíčů a traduje se, že se Heydrich se svým synem si korunu zkoušel a nechal se dokonce korunovat. Před náletem spojenců ukryli Němci klenoty ve Starém královském paláci.

VARHANY

Po téměř dvě století byly chloubou katedrály svatého Víta proslulé renesanční Císařské (Ferdinandovy) varhany (1567–1757), říkalo se, že jsou největším a nejkrásnějším nástrojem křesťanského světa, s nádherným sladkým zvukem. Postupně získaly 4 manuály (klávesnice) a až 71 rejstříků (sad píšťal se škálou tónů stejné barvy).
Nástroj zanikl požárem při bombardování Prusy v době, kdy už se pro schátralost uvažovalo o novém. Tyto varhany byly umístěny na Wohlmutově kruchtě, postavené pro tento účel ve stejné době. Kruchta byla umístěna klasicky na západní stěně tehdejší nedostavěné katedrály (dnešního chóru). Při dostavbě hlavní lodi chrámu musela být tato přepážka odstraněna a kruchta byla v r. 1924 přemístěna na dnešní místo, tedy do severní části transeptu.

V roce 1765 byly dokončeny barokní Gartnerovy varhany se 3 manuály a cca 40 rejstříky, 2619 píšťalami, umístěné v prostředním poli 1. patra a ve 2. patře Wohlmutovy kruchty.
Funkční byly do konce 19. století. V r. 1923 byly rozebrány a o 6 let později byly jejich dochované zbytky, zejména přední část varhanní skříně s čelními píšťalami, osazeny opět do 2. patra přemístěné Wohlmutovy kruchty, kde jsou dodnes.

Pro nově dobudovanou katedrálu bylo počítáno s novým velkolepým nástrojem, který měl mít 5 manuálů a hrací skříně měly být rozmístěny na několika místech – hlavní na nové západní kruchtě pod rosetou, epištolní nad kaplí sv. Václava, a další dva chórové v obou patrech Wohlmutovy kruchty, měly mít samostatné manuály i jeden centrální. Projekt velkých varhan před vysvěcením dostavěné katedrály v r. 1929 ztroskotal, a tak byly na první patro Wohlmutovy kruchty umístěny varhany provizorní, dvoumanuálové, které však byly postupně rozšiřovány, a tak od r. 1932 mají Mölzerovy varhany tři manuály a 58 rejstříků s 4475 píšťalami. Umístění varhan není z akustického hlediska šťastné, nejsou dobře slyšet v hlavní lodi.

V současné době jsou tedy na Wohlmutově kruchtě v prvním patře Mölzerovy varhany z 20. století a ve druhém patře neúplné barokní Gartnerovy varhany rokokově zdobené.

O půlnoční mši v roce 2019 mají slavnostně zaznít nové varhany z barcelonské dílny G. Grenzinga, které budou umístěny na západní průčelní hudební kruchtě hlavní lodi katedrály pod rosetovým oknem. Mají připomínat zamrzlé čedičové varhany u Kamenického Šenova (Panská skála) skleněnými prvky mezi píšťalami. Budou mít 4 manuály a 92 rejstříků. (Instalace a první koncert byly odloženy na léto 2020, kvůli koronavirové pandemii posléze na konec roku 1921.)

O varhanách v zaniklé bazilice svatého Víta jsou sporadické zmínky, nové varhany nahradily v r. 1256 starší, které snad byly vyrobeny po požáru v r. 1142, jim patrně předcházely ještě starší varhany z doby dokončení rekonstrukce baziliky v r. 1096 po požáru v r. 1091.

Primitivním předchůdcem varhan je Panova flétna, dále předantické píšťaly s měchem připomínající dudy v Malé Asii; první varhany byly vyvinuty v antickém Řecku ve 3. století př. n. l. 
V 9. století bylo údajně používání varhan v křesťanských kostelích zavedeno papežským příkazem; kdy se dostaly do Čech, známo není, snad v 11. století.

EXTERIÉR

Protějškem vnitřního triforia na vnějším ochozu, tzv. vnějším triforiu, jsou plastiky Krista, Panny Marie, českých světců a dále maskaronů a bytostí ze středověkého bestiáře . Vnější triforium nelze spatřit ani z chrámu ani zvenku (jen kousek jedné plastiky je vidět z ochozu Velké věže), z nádvoří však lze na opěrném systému katedrály pozorovat třetí řadu plastik - alegorické reliéfy též ve stylu maskarónů (Zelení muži) , lesní muž, orlice atd. Na první pohled nás však krom impozantnosti gotického žebroví upoutá bezpočet chrličů na přepad vody od klasických draků přes zoomorfní (podobné zvířatům) a antropozoomorfní (lidé podobní zvířatům) obludy až po groteskní písaře a další lidské postavy. Na vnější stěně kaple sv. Jana Nepomuckého stojí jeho kenotaf (symbolický náhrobek bez ostatků), autorem je Fr. Platzer, 1763. Na pilířích vnějšku dalších kaplí jsou ve výši očí připevněny kamenné desky – náhrobníky význačných osob, z 15.-17. století.
V pilíři opěrného systému na jižní straně chóru nad Svatováclavskou kaplí je od Parléřových dob připraven baldachýn pro sochu sv. Václava, kde nyní stojí zvětšená kopie sochy sv. Václava s kopím, jejíž originál je uvnitř kaple

Na ZLATÉ BRÁNĚ v jižním průčelí transeptu se leskne impozantní mozaika, za níž je ukryta korunní komora. MOZAIKA zobrazuje POSLEDNÍ SOUD a postavy českých patronů a Karla IV. s Eliškou Pomořanskou, byla vytvořena v letech 1370–1371 po Karlově návratu z druhé korunovační cesty v Itálii. Autor mozaiky je neznámý, předpokládá se, že by jím mohl být benátský mistr N. Semitecol a že byla vytvořena benátskými umělci z českého skla. Tesely mozaiky jsou dílem barevné, dílem pozlacené, mozaika má plochu celkem 82 metrů čtverečních. Bylo činěno mnoho pokusů o trvalé zachování lesku mozaiky, poslední – zdá se úspěšný – v letech 1997 - 2000.
Mozaiky na stěnách portiku Zlaté brány vytvořil Karel Svolinský v r. 1939, vitráž v obřím okně transeptu nad mozaikou Max Švabinský.
Na východním nároží této stěny transeptu se vine pozoruhodné Trubačské vřetenové schodiště, které má tři části nad sebou, ve kterých se schody točí vždy na opačnou stranu, snad aby nedocházelo k závratím, spíše však kvůli rozestavění trubačů. Přístup na první ochoz a terasu nad Korunní komnatou, při níž je Trubačské schodiště umístěno,  je ze Schodišťové věžice stojící při východní části Svatováclavské kaple.

VELKÁ VĚŽ

Vedle Zlaté brány se tyčí Velká věž katedrály, nejmohutnější a nejkrásnější česká kostelní věž. Stavbu započal Petr Parléř v r. 1396. Byla dostavěna nad horní lomené okno v gotickém tzv. krásném slohu, stavba byla přerušena za husitských válek. Dle písemných údajů a veduty Hartmanna & Schedela z r. 1493 měla dlátovou střechu, podobnou jako mají dnes mostecké věže či Prašná brána, zakryta byla šindeli. Mohla být vysoká cca 60 metrů zdiva + cca 25  metrů střechy,  tj. cca 85 metrů. Možná byla za Jagellonců či později vylepšena, protože je zmiňováno poničení znamenitého vrchního dílu věže při obřím požáru v r. 1541. Za Ferdinanda I. byla věž dostavěna B. Wohlmutem a H. Tirolem (1560–62). Vrchní díl gotické věže musel být odebrán pro zkroucení a naklonění horní části zdiva zmíněným požárem, věž byla  zakončena zděnou renesanční galerií s cibulovou střechou, do současného barokizovaného tvaru s jehlanovitým dříkem pod bání byla upravena v r. 1771 Pacassim poté, když ji jedenáct let před tím poničil blesk. Na věži upoutá pozornost mj. renesanční Zlatá mříž (pozlacená) s iniciálami Rudolfa II. a orloj z r. 1552 s dvěma ciferníky nad sebou – horní ukazuje hodiny, spodní, pod dvojitým oknem, čtvrthodiny a minuty. Původně byly tyto ciferníky na všech čtyřech stranách věže, nyní jen na jižní a západní, neboť po dostavbě chrámu jsou zbylé strany v dané výši skryty, resp. na východní straně spodní minutový ciferník vždy chyběl.

Na špici věže je zasazena makovice (o průměru cca 75 cm) s měděnými tubusy obsahujícími údaje o opravě věže, nad kopulí je (od 18. století) vztyčena pozlacená měděná korouhev ve tvaru českého lva s křížem v tlapách, vysoká cca 3 metry. Korouhev se otáčí v ložisku umístěném v makovici. Je pozoruhodné, že nad církevní stavbou není umístěn obligátní kříž, resp. jej lev drží v tlapách. Před Pacassiho přestavbou byla korouhev vyobrazována ve tvaru praporu, jindy byla věž zakončena křížem.
Při dostavbě chrámu v polovině 19. století se plánovalo snesení renesanční báně a dostavění věže v gotickém slohu do výše 156 metrů. Zvažovalo se i znovuvystavění kdysi nedokončené a při požáru zaniklé věže severní, zvolila se však varianta se dvěma průčelními věžemi.

Zpravidla se dnes píše, že hlavní věž je 96,5 metrů vysoká. 
V 19. století bylo uváděno 318 (vídeňských) stop, tj. 100,5 m nebo 99⅓ (57+42⅓) m (Ekert, 1883).
Dle měření a výpočtů autora článku je výška Velké věže 98,8 metru od paty katedrály (okapového chodníčku) ke špičce ozdobného hromosvodu, 99,3 metru od úrovně nádvoří. více...

Konstrukce věže a krovu se od Pacassiho přestavby v r. 1771 nezměnila, ani po úpravách věže při dostavbě katedrály. Nadmořská výška středu makovice Velké věže je uváděna 348,41 m.n.m. (trigonometrický bod), podlahy lodě 258,7, pata katedrály (okapový chodníček) má 258,3 m, třetí nádvoří před věží cca 257,8 metru. Výška konstrukcí nad středem makovice (korouhev a hromosvod) obnáší cca 5,55 m, podle toho by byla celková nadmořská výška špičky Velké věže 354 m.n.m., tj. 95,7 m od paty katedrály, a cca 96,3 metru od úrovně nádvoří.
Podle měření a výpočtů autora článku by však věž měřila od nádvoří po špičku hromosvodu 56,3+43,0 metru, tj. 99,3 metru. (Výška schodiště obnáší 55,25 metru, dole od podlahy věže k okapovému chodníčku je 55 cm, k ploše nádvoří dalších 50 cm, celkem 56,3 m. Svrchní část, od posledního schodu k špičce hromosvodu, měří 43,0 metru. Zděnou gotickou část lze změřit ručně v točitém schodišti, horní renesanční pak dle fotografie z výšky 329 metrů na Petříně, či dle profesionálního nárysu Kamila Hilberta opatřeného měřítkem.)

Bohužel magické výšky 100 metrů, zaznamenané v jednom z uvedených historických údajů, se nepodařilo měřením dosáhnout :-(. (Jen dvě kostelní věže v Česku jsou o něco vyšší, plzeňská a olomoucká, přesahují těsně 100 metrů.) Samozřejmě v době Pacassiho přestavby věže po požáru ještě neexistovala metrická soustava, hromosvod však byl nedlouho před tím Franklinem vynalezen a vyroben.  ...méně

ZVONY

Ve věži ve výšce Zlaté mříže je zavěšen největší český ZVON ZIKMUND z let 1548-9, odlitý mistrem Jarošem (který zhotovil též Zpívající fontánu u Letohrádku královny Anny). Jeho výška je 203 cm (plus 38 cm koruna), šířka 256 cm, hmotnost cca 13 tun vč. koruny, 16,5 tuny s připočtením srdce a  závěsného aparátu (hlavy), nárazový tón je g.  Zikmund je zvonem výkyvným, ne pevným jako třeba obří zvony v Rusku, kvůli statice věže a poškození nárazových ploch bije jen ve výjimečných případech.
Hmotnost zvonu Zikmund se dle různých zdrojů uvádí od 13 do 17 tun. více...13 až 14 tun je dnešní odhad zkušeného zvonaře, historický údaj je 270 centnýřů. Centýř neboli cent, německy Zentner, je historická váhová jednotka, která měla v různých zemích různé hodnoty. 270 pražských centnýřů znamená 16,6 tuny. 270 vídeňských centnýřů je 15,1 tuny. Koruna zvonu je zpravidla jeho integrální součástí (je odlita se zvonem), nebo je ke zvonu připevněna jako v případě Zikmundu. Jako hmotnost zvonu se uvádí buď hmotnost samotného tělesa zvonu, anebo včetně srdce, nebo dokonce i včetně hlavy, tj. závěsného aparátu, zpravidla dřevěného s ocelovou výztuží, srdce může vážit přes půl tuny, koruna tunu, hlava i několik tun. Hmotnost samotného zvonu a srdce je důležitá pro odlévání a transport, celková hmotnost včetně hlavy pak pro zavěšení na věž. Pokud bychom vytvořili tabulku s hmotnostmi, průměry a tóny svatovítských zvonů doplněnou o známé hodnoty větších evropských zvonů, vyšla by hmotnost pražského Zikmundu něco přes 12 tun. Samozřejmě zvony nemají identické profily (žebra), naopak hustota zvonoviny (slitina 78% mědi a 22% cínu) 8,7 je po mnoho století ustálená. Lze tedy uzavřít, že hmotnost Zikmundu včetně koruny (necelá tuna) vychází na 13 tun, srdce váží 385 kg. Pokud připočteme závěsný aparát (hlavu), která může vážit přes 3 tuny, pak dospějeme k hodnotě 16-17 tun.
Srdce zvonu za téměř půl tisíciletí způsobilo výtluky na vnitřní straně věnce, a to nejen na severní a jižní straně, kam bije dnes, ale i na východní a západní, zvon byl tedy v historii pootočen o čtvrt kruhu. Lze dedukovat, že za tím účelem byla patrně tehdy koruna zvonu odříznuta a upevněna šrouby.  ...méně

Zikmund je jedním z nejbohatěji dekorovaných zvonů v Evropě, s několika reliéfy a mnoha nápisy, tematicky se jedná o zemské patrony sv. Václava, Zikmunda, Ludmilu a Prokopa, o donátory – císaře Ferdinanda a jeho manželku Annu, výjevy z římské mytologie, otisky pamětních mincí a medailí. Dva z reliéfů (Zvěstování Panny Marie a Nejsvětější Trojice) byly vyvořeny dle grafik proslulého malíře Albrechta Dürera. I obě ucha koruny zvonu jsou ozdobena vousatými maskarony.
Nárazovým tónem Zikmundu je "g" (g⁰, G₃) (odpovídá nejnižšímu tónu lidského hlasu baryton), více... nárazový tón se týká oblasti zvonu téměř při dolním okraji (věnec), kde srdce naráží do vnitřní strany zvonu. V této frekvenci vibrují ještě dvě až tři další zóny zvonu výše, jiné pak v terciích, kvintách, oktávách, obecně lze ve zvuku zvonu analyzovat až 100 alikvotních tónů, snahou zvonařů je vytvořit harmonický souzvuk.
Koruna Zikmundu je zanořena do velké dřevěné tzv. hlavy, sešroubované ocelovými svorníky, sponami a třmeny. Hlava je opatřena dvěma vodorovnými dřevěnými tyčemi – pákami, na jejich koncích jsou lana pro čtyři zvoníky, další dva zvoníci obsluhují (usměrňují) ploché srdce. (externí video). Hlava je zavěšena ve zvonové stolici z dnes ocelových nosníků pomocí prostého ložiska – čepů položených ve žlábcích dřevěných lůžek, která tlumí vibrace přenášené na zdivo věže. Čtyřcentové srdce je zavěšeno na masivním řemenu (bandalíru) ze šesti vrstev hovězí kůže .
O srdci zvonu Zikmund panuje dávná pověra, že pokud pukne, přijde na české země velké neštěstí. Pozoruhodné je, že dva měsíce po 15. červnu 2002, kdy srdce opravdu puklo (zlomilo se při zvonění), postihla Čechy a Prahu tisíciletá ničivá povodeň. Srdce tehdy naštěstí neletělo při výkyvu směrem do okna na nádvoří, ale na opačnou stranu. V historii srdce puklo údajně 4-5x, jednou se utrhlo.  ...méně

Dále  jsou výše ve věži, za horním mřížovým dvojoknem, umístěny zvony Václav (1542, 4,48 tuny, průměr 177 cm, nárazový tón c'), Jan Křtitel – zvaný též Rekviál – zádušní zvon (1546, 3,64 tuny,157 cm, d^#') a Josef (1602, 350 kg, 82 cm, h'). 

V květnu r. 2012 byly do stejné zvonové komory zavěšeny tři nově odlité zvony Dominik (2012, 1,12 tuny, g', původně zvaný Dominikál), Marie (2012, 190 kg, d^#'), Ježíš – zvaný též Kůrník (2012, 95 kg, g'', sloužící i jako umíráček místo údajného zaniklého osmého zvonu toho jména). Předchůdci těchto tří zvonů byly zrekvírovány v období I. sv. války, tehdy již nebyly původní, ale přelité pro poškození v průběhu 19. století, takže neměly historickou hodnotu.

Za starších časů neodbíjely zvony většinou společně, ale každý měl svou funkci, například zmíněný Dominikál zval na nedělní bohoslužbu (dominica je neděle, tj. den páně). 

Dohromady tedy je ve věži 7 velkých zvonů s nárazovými tóny g, c', d^#', g', h', d^#'', g'' (podle vědeckého zápisu G₃, C₄, DIS₄, G₄, H₄(=B₄), DIS₅, G₅).

V současné době zvony svolávají na nedělní mši a pak oznamují nedělní poledne. Při malém zvonění se přidávají po menších zvonech Václav a Jan, při velkém (zvláštní příležitosti) i zvon Zikmund. Zvon Josef pak bije jen minutu před polednem.
Svatovítská katedrála je jednou z mála, asi čtyř, evropských katedrál, kde se udržuje poetická tradice ručního zvonění, které je také šetrnější ke zvonům než automatické na elektrický pohon.    ...méně

Až v lucernách nad bání věže jsou umístěny tři takzvané cimbály (dříve psáno dle latiny cymbály) odbíjející hodiny. Dva cimbály ulité mistrem Jarošem r. 1552 mají tvar nízkého zvonu a jsou mohutné, 177 a 124 cm v průměru, třetí byl dvakrát přelit a nakonec znovu ulit r. 1735, podobá se spíše míse obrácené dnem vzhůru o průměru 70 cm. Cimbály jsou rozeznívány kladivy automaticky ovládanými hodinovým strojem umístěním ve výšce ochozu.
Cimbály nejsou při prohlídce věže přístupné, jsou částečně ve velké výšce vidět z III. nádvoří – v horní lucerně menší ze dvou velkých cimbálů, v dolní na nádvoří vykukuje malý cimbál, z Prašného mostu pak lze vidět největší cimbál zavěšený uprostřed spodní lucerny.

Uvádí se, že zvonu Zikmund předcházel zvon Patronus (Pater campanarum – Otec zvonů) více... ulitý r. 1509, tak veliký (vážil 230 vídeňských centů, tj. téměř 13 tun), že bylo nutno ubourat kus zdi, aby prošel prostorem před hradní branou. Byl později z neznámého důvodu přelit, ale v r. 1532 při přepravě spadl do třetího hradního příkopu a rozbil se na kusy. Byl znovu přelit přímo na Hradě a zavěšen na kamenný sokl s dřevěnou konstrukcí severně od katedrály, pravděpodobně na rozestavěnou severní věž chrámu, jejíž stavba byla zahájena ve stejném roce, kdy byl Patron ulit (1509). Ale již za tři roky při známém velkém požáru v r. 1541 konstrukce shořela a zřícený zvon byl rozbit na tři kusy. O dalších 8 let později byl ulit zvon Zikmund, který však byl řádně umístěn na jižní věž až v r. 1581, zavěšení mnohatunového kolosu byl v té době velký technický problém. Pro srovnání: hmotnost největšího dosud existujícího, avšak puklého, zvonu na světě – Car kolokol v Moskvě – se uvádí cca 200 tun. Podobné obří zvony ovšem nebyly určeny k zavěšení ve věžích, ale na přízemních konstrukcích a hlavně nejsou výkyvné, ale pevné. Zvony v evropských kostelních věžích jsou mnohem skromnějších hmotností, největším byl zaniklý Kaiserglocke v katedrále v Kolíně nad Rýnem: 27,2 tuny, je z roku 1874. Největší výkyvný zvon na světě byl odlit v r. 2006 v Holandsku za spolupráce českého zvonaře Manouška pro samostatnou konstrukci v Japonsku – 36,25 tuny. Hmotnost většiny velkých kostelních zvonů kolísá mezi 10 až 15 tunami, asi kvůli omezenému vnitřnímu půdorysu věží a jejich statice. Zdá se, že pražský Zikmund je z doby svého odlití největším v Evropě. Pro zajímavost: bylo uvedeno, že nárazový tón Zikmundu odpovídá nejnižšímu tónu hlasového oboru baryton. Vídeňský novověký Pummerin má bas, stejně jako známý zánovní zvon Concordia 2000 na vrcholku Kronplatzu. Uvedený 36tunový zvon v japonské Gotembě má tón ještě o kvintu nižší. Car Kolokol měl frekvenci 30 Hz (H'', H0=B0), tedy jako třetí nejnižší tón klavíru, o oktávu nad spodním prahem slyšitelnosti, téměř tři oktávy pod tónem Zikmundu.

O středověkých svatovítských zvonech není mnoho známo. V průběhu stavby katedrály sloužila ještě Stará zvonice, zřejmě jedna z věží svatovítské baziliky. V r. 1393 byl ulit velký zvon neznámého jména. Jsou zmínky o zvonu Zikmund z doby vlády Zikmunda Lucemburského, což však může být omyl, sv. Zikmund byl oblíbeným světcem Karla IV., který jej ustanovil jedním ze zemských patronů, a tak již onen zvon z r. 1393 mohl nést toto jméno. Další zmínka o odlití zvonu Zikmund je z r. 1477, jiná pak o stejnojmenném zvonu Zikmund ulitém vídeňským zvonařem nedlouho před oním požárem, který nastal v roce 1541 a zvon zničil, stejně jako zvon přenesený pro krásný zvuk ze zvonice při kutnohorské sv. Barboře králem Vladislavem II. Jagellonským  ...méně

PODZEMÍ KATEDRÁLY

Pod podlahou katedrály svatého Víta se nachází několik podzemních prostor. Již bylo zmíněno podzemí Kaple svatého Václava s Václavovou hrobkou, též přilehlá krypta sv. Kosmy a Damiána příslušející bazilice, a prázdná hrobka svatého Vojtěcha s jeho nedaleko stojícím kenotafem uprostřed hlavní lodi. K nim je třeba přičíst ještě Starou a Novou královskou hrobku.

Kolem roku 1350, tedy při řízení stavby Matyášem z Arrasu, byla vybudována pod kněžištěm katedrály dnes zcela nepřístupná tzv. Stará královská hrobka, kde byl v roce 1378 pohřben Karel IV., dále zde byly pochovány všechny čtyři Karlovy manželky, jeho synové, kteří zemřeli v nízkém věku, i šestadvacetiletý Jan Zhořelecký. V roce 1387 zde pohřbil Václav IV. svoji manželku Johanu Bavorskou. V 15. století byly do královské hrobky převezeny ze Zbraslavi ostatky Václava IV. a byla v ní uložena i těla Ladislava Pohrobka a Jiřího z Poděbrad. V druhé polovině 16. století zde byly umístěny i ostatky příslušníků habsburské dynastie – Ferdinanda I., jeho ženy Anny Jagellonské a vnučky Eleonory. Posledním pohřbeným byl v roce 1577 Maxmilián II. Poté byla vybudována Nová královská hrobka, dnes přístupná k nahlédnutí při prohlídce podzemí, a ostatky uvedených osobností do ní byly přeneseny s výjimkou Ferdinanda I., Anny Jagellonské a Maxmiliána II. Habsburského, pro něž bylo přímo nad touto podzemní hrobkou vybudováno Alexandrem Colinem mausoleum z bílého mramoru, na němž leží sochy těchto tří postav.

Ve staré hrobce byli poté zřejmě pohřbívání církevní činitelé. Hrobka byla používána do konce 18. století, pak byla sanována v roce 1873 při úpravách před oslavami 900. výročí založení kapituly. Kolem roku 2000 byla nalezena Mockerova dokumentace z té doby, a v roce 2005 byla Stará královská hrobka prozkoumána kamerou spuštěnou otvorem o průměru 3,8 cm. Hrobka má dvě propojené komory za sebou v ose katedrály, umístěné pod zemí před oltářem. Východní výše položená komora má rozměry cca 4,5x4 metrů, západní cca 6x2,5 metru. Kamenné obvodové zdi komor jsou přeloženy cihlovou valenou klenbou. Podrobnosti z průzkumu lze najít zde, výsledný oficiální nákres na oné stránce má deformovaný zkosený tvar, po pečlivém prostudování kamerových záznamů a dle logiky (komory hrobky byly budovány Matyášem z Arrasu při stavbě chóru "na zelené louce") byl zde nákres hrobky pozměněn na pravidelný pravoúhlý. Komory hrobky obsahují neuspořádané rozpadlé rakve s kostmi, na hromadě ve východní komoře jsou naskládány rozlámané rakve v několika vrstvách. Patrně se jedná o ostatky kanovníků. Jak bylo řečeno, tato hrobka je zcela nepřístupná.

Jiné podzemní prostory krom obou královských hrobek a hrobky svatého Vojtěcha pod katedrálou po staletí neexistovaly, resp. byly zasypány při stavbě katedrály, až v roce 1911 byla při průzkumu pod povrchem kaple svatého Václava objevena k všeobecnému překvapení jižní apsida rotundy svatého Víta (do té doby se předpokládalo, že původní kostel svatého Víta byl dřevěný), a části zdí baziliky sv. Víta, která rotundu nahradila. Posléze bylo odkryto podzemí v místě dnešní hlavní lodi katedrály, kde byly nalezeny západní základy baziliky, vně katedrály pak jižní část transeptu. V roce 1927 byla odkryta krypta sv. Kosmy a Damiána pod východním chórem baziliky, severní apsida baziliky s fragmentem základů severní apsidy rotundy. Tyto prostory lze projít v rámci prohlídky katedrály, nyní je nutna přítomnost průvodce. Vchod do prostor baziiiky a předmístnosti královské hrobky je po schůdcích z kaple svatého Kříže, po rekonstrukci prohlídkové trasy byl zrušen výstup po železných schůdcích z tzv. zádušního prostoru do středu transeptu.

Z krypty sv. Kosmy a Damiána se projde kolem severních apsid baziiky a rotundy do dvou místností (tzv. Zádušní prostor a Kapitulní dům) před Novou královskou hrobkou, vybudovanou po roce 1577, do níž lze nahlédnout skrze prosklené dveře. Hrobka má rozměry 9x5 metrů.

Hrobka byla upravena v letech 1928–35 podle projektu Kamila Roškota a Kamila Hilberta. Je opatřena mramorovu podlahou a valenou klenbou vyloženou skleněnými teselami. Je zde deset sarkofágů, osm má moderní design, avšak Rudolf II. a Marie Amálie z Parmy jsou uloženi v dobově zdobných sarkofázích.

Uprostřed prostory proti dveřím je umístěn sarkofág Karla IV., vlevo od něj společný sarkofág jeho čtyř manželek (Blanka z Valois, Anna Falcká, Anna Svidnická a Alžběta Pomořanská), vpravo pak společný sarkofág Václava IV. a jeho ženy Johany Bavorské. V přední řadě vlevo odpočívá Jiří z Poděbrad, vpravo Ladislav Pohrobek, v zadní řadě zleva Jan Zhořelecký, dále syn Karla IV. a Anny Falcké Václav, uprostřed Rudolf II., vpravo od něj ve společném sarkofágu Rudolf Habsburský, Rudolf II. Švábský a Eleonora Habsburská, úplně vpravo dcera Marie Terezie Marie Amálie Habsbursko-Lotrinská (Parmská).

Západní podzemní struktury v místě hlavní lodi katedrály byly při dokončování stavby hlavní lodi ve 20. století zasypány, prostory ve východní části byly překryty betonovou deskou pod podlahou chóru a jsou tedy přístupné.

Nadzemní zbytky základů jižní části transeptu i kaple svatého Mořice bývaly přístupné vrátky za Starým probošstvím, nyní je lze prohlédnout pouze mřížovým oknem archeologického pavilonu – Malé vykopávky. Tzv. Velké vykopávky pod 3. nádvořím byly za první republiky běžně přístupné, nyní jen na zvláštní povolení, jak kvůli zachování příznivého ovzduší, tak proto, že se do nich vstupuje přes střežené prostory. Jsou zde vidět jak zbytky nejstarších fází jižního opevnění Pražského hradu, tak základy tzv. kostela sv. Bartoloměje a zdi chodby, která jej propojovala s katedrálou.

ROZMĚRY KATEDRÁLY

Půdorysné rozměry chrámu jsou 124 x 60 metrů.

Výška Velké věže je 98,8 metru od paty katedrály, viz výše. 

Výška klenby lodě je 33,2 metru (pro srovnání: nejvyšší gotická klenba v katedrále sv. Petra v Beauvais má 48 m, katedrála v Kolíně nad Rýnem 43 m, katedrála Notre-Dame v Remeši 38 m, klenba kostela Panny Marie Sněžné (jedná se o chór chystaného chrámu) na Novém Městě Pražském je vysoká 34 metrů).

Podélná osa katedrály svírá s místním poledníkem úhel 69.6°. Střed půdorysu katedrály má GPS souřadnice 50°05'27.14''N,14°24'02.00''E.  V dokumentaci k trigonometrickému bodu 19 Hradčany (věž) jsou uvedeny souřadnice JSTK: 744233.46,1042459.18 (GPS: 50.0906511,14.4004872), dle současného zaměření však: 744237.40,1042455.31 (50.0906808,14.4004253), tedy o 3 metry severozápadně.

Nadmořská výška nádvoří před Zlatou bránou je cca 257,5 m, podlahy lodě 258.7 m, paty katedrály 258,3 m. Nadmořská výška středu makovice Velké věže je uváděna 348,41 m. n. m. Bpv (trigonometrický bod).

Katedrála svatého Víta byla po roce 1989 opět přejmenována na Katedrálu svatého Víta, Vojtěcha a Václava.

Fotogalerie

Mapka