Bedřich Homola foto, kliknutím se zobrazí/skryje zvětšenina
Mládí
Zajetí
Legie
Kariéra
'Puč'
V odboji
Vězení
Odkazy
Literatura
O legiích
Polit. směry
Odboj
2. sv. válka
Řády
Deník
Amerikan
Obžaloba
Fotografie
Návštěv: 39133


Archiv zaniklé stránky www.mzm.cz/mzm/3brask.htm

Tři bráškové od "Srbáků"

Jiří Mikulka

K životním osudům generálů Sergeje Ingra, Rudolfa Viesta a Karla Janouška.

Československá armáda byla v období I. republiky budována v duchu legionářských tradic z I. světové války, to je všeobecně známý fakt. Drtivá většina generality a mnoho vyšších důstojníků prošlo službou v ruských, francouzských či italských legiích. Právem se proto od nich očekávalo, že v době nejvyššího ohrožení státu budou jedni z prvních, kteří nesloží ruce v klín. Protože v roce 1938 nebylo naší armádě dopřáno vybojovat žádnou bitvu s agresivním nacistickým Německem, objevila se příležitost pro legionáře - "brášky" - o několik měsíců později. Po okupaci zbytku území Čech a Moravy německou brannou mocí v březnu 1939 začaly vznikat ilegální odbojové organizace, přičemž čelní funkce v té největší z nich - v Obraně národa - zastávali v převážné většině bývalí legionáři (např. generálové Hugo Vojta, Bohuslav Všetička, Bedřich Homola a mnoho dalších). Začal se však také konstituovat zahraniční vojenský a politický odboj.

Také v něm zaujali význačné posty důstojníci, kteří prošli legionářskou službou a jejich osudy byly více než pestré. Povšimněme si blíže tří z nich - dvou Moravanů a jednoho Slováka - které spojuje kromě toho, že stanuli na nejvyšších příčkách čs. armádní hierarchie v zahraničním odboji, další věc - svůj odboj proti Rakousku-Uhersku za I. světové války začínali jako příslušníci 1. srbské dobrovolnické divize, která se začala od počátku roku 1916 formovat na území tehdejšího carského Ruska v Oděse. Na úvod je třeba předeslat, že již od roku 1914 působila v Rusku tzv. Česká družina, jejíž příslušníci vykonávali především zpravodajskou službu pro carské velitele na nejrůznějších úsecích fronty. Od roku 1915 se však dostávalo do ruského zajetí stále více vojáků české a slovenské národnosti, což vyústilo v roce 1916 v konstituování Čs. střelecké brigády. Ovšem vytvoření vyššího svazku ruské vojenské úřady bránily. Zlom nastal až po pádu "samoděržaví" a hlavně po bitvě u Zborova 2. 7. 1917. Do té doby však na 600 našich vojáků, kteří nechtěli čekat v zajateckých táborech na to, až Rusové dají souhlas k vytvoření dalších čs. jednotek, našlo útočiště u již zmíněné srbské divize, která byla v průběhu roku 1916 nasazena v bojích proti Bulharům v Dobrudži, přičemž utrpěla značné ztráty. A zde se pravděpodobně poprvé setkali i Sergej Ingr, Rudolf Viest a Karel Janoušek. Jejich životní osudy se v dalších desetiletích rozcházely a znovu protínaly, aby se nakonec více či méně sešly za II. světové války, kdy se všichni tři ocitli ve Velké Británii. Pokusím se je alespoň v krátkosti přiblížit.

Sergej Ingr (vlastním jménem Jan, jméno Sergej přijal při přestupu na pravoslaví v Rusku) se narodil 2. 9. 1894 ve Vlkoši u Kyjova. Po maturitě na gymnáziu nastoupil v roce 1913 do rakousko-uherské armády, kde jej zastihl začátek války. Po odchodu na východní frontu upadl v roce 1915 do ruského zajetí a na jaře 1916 vstoupil do 1. srbské dobrovolnické divize. Na konci stejného roku byl již registrován u 2. střeleckého pluku Jiřího z Poděbrad. Nebylo mu však souzeno prodělat s ostatními spolubojovníky celou ruskou legionářskou anabázi. Na podzim roku 1917 odjel lodním transportem do Francie a stal se příslušníkem tamějšího 21. pěšího pluku čs. legií. Ani zde však nesetrval dlouho. Jaro roku 1918 znamenalo pro čtyřiadvacetiletého moravského Slováka přesun k našim legiím do Itálie, kde se jako velitel 2. praporu 33. čs. pěšího pluku účastnil bojů proti rakousko-uherským vojskům v oblasti řeky Piavy.

Také po návratu do již samostatného státu nečekal majora Ingra klid. V lednu 1919 pomáhal s dalšími legionáři vyhánět ze Slovenska jednotky maďarských bolševiků a se svým praporem zasáhl i do akcí proti polské armádě na Těšínsku. Po ukončení bojů jej čekala slibná vojenská kariéra. V roce 1923 absolvoval Vysokou školu válečnou v Praze, kde se v jednom ročníku setkal také s Viestem a Janouškem. Po té působil jako přednosta 3. oddělení zemského vojenského velitelství v Praze a roku 1929 jej čekalo krátké přidělení do funkce velitele 5. hraničářského praporu v Chebu a posléze služba na 3. (operačním) oddělení hlavního štábu čs. armády, jehož se později už co by plukovník stal přednostou. Krátce pak velel ještě 38. pěšímu pluku v Berouně a roku 1933 odešel do Frýdku, kde převzal 16. pěší brigádu a získal hodnost brigádního generála. O dva roky později jej čekalo místo velitele 8. pěší divize v Hranicích na Moravě. Roku 1936 pak generála Ingra převeleli do Brna na místo zástupce velitele III. sboru, kde jej také - jako divizního generála - zastihly události roku 1938. Ingr v té době zastával názor, že naše armáda měla proti nacistické agresi vystoupit, nicméně zůstal loajální k prezidentu Benešovi, jehož byl velkým stoupencem.

Ani po německé okupaci nezůstal v pasivitě a spolu s generály Bílým a Vojcechovským stanul v druhé polovině března 1939 u kolébky odbojové organizace Obrana národa. Jistě není bez zajímavosti, že již v květnu požádal Edvard Beneš z exilu domácí odboj, aby k podpoře zahraniční akce vyslal právě generála Ingra a jeho druha ze srbské divize Rudolfa Viesta. Ingr výzvu vyslyšel a již 20.6. 1939 přešel na Ostravsku protektorátní hranice do Polska, odkud udržoval čilé spojení s představiteli Obrany národa. Koncem července se pak hlásil u dr. Beneše v Londýně. Zde získal pověření konstituovat čs. armádu na francouzském území. Od 2. 8. 1939 byl šéfem exilové vojenské kanceláře v Paříži a měl značnou zásluhu na tom, že 2. 10. 1939 došlo k podepsání čs.- francouzské smlouvy o vzniku našich vojenských jednotek. Když se pak 17. 11. 1939 vytvořil v Paříži Československý národní výbor, byl jmenován do tohoto orgánu a spolu s generálem Viestem zde spravovali vojenské záležitosti. Ovšem rok 1940 nepřinesl Francii štěstí a její území museli opustit i čs. vojáci. Záchranu hledali na britských ostrovech.

I tam se generál Ingr zapojil ihned do práce. Dne 9.7. 1940 byl dr. Benešem jmenován ministrem národní obrany čs. exilové vlády a ani zde se - jak uvidíme později - nerozešel s Rudolfem Viestem. Spolu s dr. Hubertem Ripkou se zasloužil o to, že 25.10. 1940 mohla čs. vláda podepsat s britskou vládou smlouvu o organizaci čs. branné moci ve Spojeném království. Na Ingra prezident Beneš také přenesl funkci vrchního velitele našich ozbrojených sil. Za zmínku jistě stojí, že v polovině roku 1942 podnikl z tohoto titulu cestu k čs. jednotkám v Sovětském svazu, přičemž se dostal do ostrých kontroverzí se zdejší naší komunistickou reprezentací ohledně jejích snah o politizaci tamější části čs. armády. Na tyto spory si jistě vzpomněl v září 1944, kdy jej dr. Beneš - na naléhání komunistů - odvolal z funkce ministra národní obrany, přičemž mu však ponechal místo vrchního velitele branné moci. Když pak v říjnu 1944 čs. jednotky vstoupily na slovenské území, hodlal Ingr přesunout hlavní štáb blíže k frontě, tedy na území tehdejší republiky, ale pro nevoli komunistických politiků a nesouhlas sovětského velení k tomu nedošlo.

Po ustavení "košické" vlády v dubnu 1945 byl generál Ingr odvolán i z místa velitele ozbrojených sil a krátce po skončení války musel čelit obviněním z činů, jimiž měl v době války ohrozit zájmy státu. Jeho chování zkoumala ministerská komise a až na zásah prezidenta byl bývalý "první voják státu" zbaven všech obvinění. V armádě však již pro něj místo nebylo. Roku 1947 se sice dočkal jmenování velvyslancem v Nizozemí a povýšení do hodnosti armádního generála, ovšem již tušil, že jeho budoucnost ve vlasti není příliš růžová. Po únoru 1948 ostře odsoudil nové poměry v Československu a odebral se do Velké Británie. Spolu s bývalým šéfem zpravodajské služby generálem Františkem Moravcem se pak jistou dobu podílel na organizování výzvědné činnosti proti komunistickému Československu, nezůstal však stranou ani veřejného dění jako člen Rady svobodného Československa. Zemřel 17.6. 1956 v Paříži a teprve roku 1991 se dočkal ocenění od nového demokratického státu v podobě udělení Řádu M.R. Štefánika III. třídy.

Ještě složitější a tragičtější byly osudy Ingrova "dvojčete" generála Rudolfa Viesta. Rodák z Revúce v rožňavském okrese (nar. 24.9. 1890) narukoval po vypuknutí I. světové války na východní frontu, kde byl již roku 1914 zajat. Také on vstoupil v dubnu 1916 do srbské dobrovolnické divize a bojoval v jejích řadách proti bulharským vojskům v Dobrudži (velel četě a později rotě a byl i raněn), kde se nejspíše seznámil s Janem Sergejem Ingrem. Od února 1917 již Viest patřil do stavu čs. legií, v květnu 1917 byl už veden u 6. pěšího pluku Hanáckého, kde se v říjnu stejného roku stal velitelem 1. roty a v prosinci velitelem 12. roty. V září 1918 pak rozmnožil řady 7. střeleckého pluku Tatranského (ještě před tím dělal velitele tábora pro zajaté vojáky slovenské národnosti v Irkutsku), kde stanul v čele 3. praporu. V červenci následujího roku se stal velitelem 2. praporu a zástupcem velitele 12. střeleckého pluku M. R. Štefánika. Do vlasti se vrátil v roce 1920 v hodnosti majora.

Po studiu na Vysoké škole válečné v Praze pak působil ve funkci čs. vojenského atašé v Budapešti (do roku 1926) a posléze ve Varšavě (1926-1929). Dále již následovala kariéra schopného štábního důstojníka ověnčeného navíc znalostmi diplomatického prostředí - velel 23. pěšímu pluku v Bratislavě, posléze zde zastával funkci náčelníka štábu zemského vojenského velitelství, stál v čele 8. pěší brigády a 1. pěší divize a v letech 1936-1939 vystřídal místa velitele I., VI. a VII. sboru. Jako jediný voják slovenské národnosti dosáhl za I. republiky generálské hodnosti, roku 1933 se stal brigádním a o pět let později divizním generálem. Své diplomatické schopnosti využil i co by člen delimitační komise při jednání o změně hranic po vídeňské arbitráži v listopadu 1938.

Po vzniku samostatné slovenské republiky se stal dokonce generálním inspektorem slovenské armády, ovšem jako přesvědčený "čechoslovakista" spolupracoval s občanským odbojem (v čele ilegální skupiny Flóra stála dokonce jeho švagrová Kvietoslava Viestová) a na počátku září 1939 se nevrátil ze služební cesty do Budapešti a odešel do Francie. Tato "zrada" neměla být na Slovensku zapomenuta a tak byl bývalý legionář 28. 3. 1942 odsouzen bratislavským vojenským soudem k trestu smrti. Ve Francii se stal členem Čs. národního výboru a po vzniku 1. čs. divize jejím velitelem. Jeho tehdejší činnost zhodnotil ve svých "Pamětech" i prezident dr. Beneš, když napsal, že "generál Ingr a generál Viest byli pověřeni správou věcí vojenských a po řadě obtíží měli úspěch s organizací první čs. divize ve Francii."

Po odchodu na britské ostrovy se stal opět blízkým spolupracovníkem svého druha z legií. Byl jmenován v čs. exilové vládě státním tajemníkem a od roku 1941 státním ministrem na ministerstvu národní obrany v Londýně. Spolupráci obou brášků přerušilo až v červnu 1944 Viestovo nové poslání.Jako zástupce vládního delegáta pro osvobozená území poslance Františka Němce měl odletět s jeho misí 22. 8. do Moskvy. Tam jej také zastihla zpráva o vypuknutí slovenského povstání. Z hlavního města Sovětského svazu proto vedla cesta divizního generála Viesta 7. 10. 1944 na letiště Tri duby a následujícího dne převzal od generála Goliana velení 1. čs. armády na Slovensku. Po vojenské porážce povstání vydal v noci z 27. na 28. 10. onen tolik diskutovaný rozkaz o přechodu pravidelných jednotek na partyzánský způsob boje a o několik dnů později (uvádí se, že 3. 11.) byl v Pohronském Bukovci spolu s dalšími povstaleckými veliteli zajat německými vojáky. Jeho stopy mizí v roce 1945 v koncentračním táboře Flossenbürg, kde zřejmě našel smrt spolu s generálem Golianem... Po listopadu 1989 byl pak Rudolf Viest povýšen in memoriam do hodnosti armádního generála.

Trio legionářů - "Srbáků" doplňuje pak generál RNDr. Karel Janoušek. Tento přerovský rodák (nar. 30. 10. 1893) se dostal jako mladý středoškolák v rakouské uniformě roku 1916 do ruského zajetí a také se stal příslušníkem 1. srbské dobrovolnické divize. Roku 1917 již byl vojákem 1. čs. střeleckého pluku Mistra Jana Husi a v jeho řadách se účastnil právě letos vzpomínané bitvy u Zborova, v níž dokonce utrpěl zranění. Po návratu do vlasti zůstal v armádě mladého československého státu, v roce 1923 vystudoval Vysokou školu válečnou a nastoupil na operační oddělení zemského vojenského velitelství v Praze. Jeho zájem o letectvo jej pak přivedl do leteckého učiliště, kde působil jako pedagog a zároveň získal odbornost pozorovatele a později pilota. Roku 1934 byl pak jmenován zemským velitelem letectva v Čechách a v roce 1937 povýšen do hodnosti brigádního generála. Mimo to ještě vystudoval obor meteorologie a astrofyzika na Karlově univerzitě a byl promován doktorem přírodních věd.

Generál Karel Janoušek po předchozím se zapojení do domácího odboje odešel do exilu 19.11. 1939 přes Slovensko, Maďarsko a Jugoslávii a odtud přes Řecko a Turecko do Bejrútu. Ještě v prosinci téhož roku se hlásil u čs. vojenské správy v Paříži, kde dostal na starosti organizování našich leteckých sil na francouzském území. Je ovšem známo, že formální vznik čs. vzdušných sil ve Francii je datován až 1.6. 1940 a to už nemohl Janoušek ve své funkci mnoho dokázat, jako většina našich letců se i on odebral do Velké Británie.

Právě zde se velkou měrou zasloužil o vybudování čs. leteckých perutí, kderé si vydobyly nehynoucí slávu. Stanul v čele Inspektorátu čs. letectva, což byl styčný orgán mezi naším ministerstvem národní obrany a britským ministerstvem letectví, přičemž mu podléhali všichni čs. příslušníci RAF. Air Vice Marshal (od 1. 1. 1941) Janoušek dosáhl značného respektu u britských leteckých velitelů, k čemuž samozřejmě velice přispěly úspěchy našich letců. Po vypuknutí pražského povstání 5.5. 1945 se na vrchním velitelství spojeneckých expedičních sil v Remeši marně snažil dosáhnout povolení, aby vybrané jednotky čs. letectva mohly pomoci bojujícímu městu. Politická situace tomuto plánu nepřála.

Také poválečný návrat Janouškových letců z Velké Británie stíhaly potíže, kvůli nesouhlasu Sovětů mohli na ruzyňském letišti přistát až v srpnu 1945. Na britského leteckého maršála (Air Marshal) a čs. divizního generála zůstalo nakonec v naší armádě místo podnáčelníka pro zvláštní úkoly na hlavním štábu. Ihned po únorových událostech roku 1948 mu bylo - shodou okolností spolubojovníkem od Zborova tehdejším ministrem národní obrany generálem Ludvíkem Svobodou - sděleno, že z vyšších státních zájmů musí armádu opustit. Nemohl sehnat odpovídající zaměstnání v ČSR, státní orgány mu nepovolily ani práci ve světové organizaci civilního letectví se sídlem v Montrealu. Propuštěný generál se proto rozhodl opustit republiku ilegálně. Na základě provokace byl však při přechodu hranic 30. 4. 1948 zatčen a ještě v tomtéž roce odsouzen k degradaci a 18 rokům vězení. Pro údajnou spolupráci při přípravě útěku vězňů z věznice na Borech mu byl roku 1950 trest dokonce zvýšen na doživotí. Po strastiplné cestě různými věznicemi se v roce 1960 po amnestii dostal na svobodu. Rehabilitován byl až v červenci 1968, ovšem 27.10. 1971 v Praze zemřel. Plné satisfakce se jeho památce dostalo až v roce 1990, kdy mu byla vrácena generálská hodnost a v jeho rodném městě po něm pojmenována ulice. Roku 1991 jej pak in memoriam povýšili na armádního generála.

Jak je zřejmé z předchozích řádků, osudy legionářů, kteří se nestyděli za to, že se jim říkalo "Srbáci", byly velmi pohnuté. Ačkoliv jsem vybral pro příspěvek na této konferenci pouze tři z nich, domnívám se, že jejich příběhy tato slova beze zbytku naplňují.

Použitá literatura:

BENEŠ E., Paměti. Praha 1947

CÍLEK R., ...a odsuzuje se. (Životní osudy gen. K. Janouška). Národní osvobození. 11.8.-8.9. 1992

ČESKÝ ANTIFAŠISMUS A ODBOJ, Slovníková příručka. Praha 1988

ENCYKLOPEDICKÝ SLOVNÍK. Praha 1993

FAJTL F., Opožděný nekrolog generála Janouška. Letectví a kosmonautika, č. 5/1990

GENERÁL INGR, Svaz čs. důstojnictva v exilu. Washington D. C. 1957

GENERÁL LETECTVA RNDr. KAREL JANOUŠEK, rozmoženina strojopisu. Středočeské muzeum Roztoky u Prahy 1993

HANZLÍK F., K osudům generálů Jurecha, Malára, Viesta a Goliana. Strojopis připravený pro vojenské rozhledy MO, 1997

HEJL V., Zpráva o organizovaném násilí. Praha 1993

JABLONICKÝ J., Z ilegality do povstania. Bratislava 1969

KAPLAN K., Pravda o Československu 1945-1948. Praha 1990

PEJSKAR J., Poslední pocta, sv. 1. Památník na zemřelé čs. exulanty. Curych 1982

PICHLÍK K., KLÍPA B., ZABLOUDILOVÁ J.,Českoslovenští legionáři (1914-1920). Praha 1996

PRÁŠEK V., Historie 12. čs. střeleckého pluku M. R. Štefánika. Praha 1938

RADOSTA P., Protikomunistický odboj. Praha 1993

RAJLICH J., SEHNAL J., Stíhači nad Kanálem. Praha 1993

SLOVNÍK PRVNÍHO ČESKOLOVENSKÉHO ODBOJE 1914-1918. Praha 1993

TÁBORSKÝ E., Prezident Beneš mezi Západem a Východem.Praha 1993

V BOJI ZA SVOBODU ČESKOSLOVENSKA. Praha 1990

VOJENSKÉ DĚJINY ČESKOSLOVENSKA, III. díl. Praha 1987

VOJENSKÉ DĚJINY ČESKOSLOVENSKA, IV. díl. Praha 1988

ZA OBNOVU STÁTU ČECHU a SLOVÁKU 1938-1945, Slovníková příručka. Praha 1992

Za laskavou pomoc a spolupráci děkuji panu Ivanu Lachovi z Prahy.


Aktualizace 01.11.1999.