Bedřich Homola foto, kliknutím se zobrazí/skryje zvětšenina
Mládí
Zajetí
Legie
Kariéra
'Puč'
V odboji
Vězení
Odkazy
Literatura
O legiích
Polit. směry
Odboj
2. sv. válka
Řády
Deník
Amerikan
Obžaloba
Fotografie
Návštěv: 37071


31.12.1941 byl zatčen i gen. Homola (a z ON zůstal jen štábní kapitán Morávek, který se však již delší dobu nepodřizoval voj. ústředí a pracoval samostatně). Na gen. Homolu byla gestapem vypsána peněžitá odměna, byl zatčen na Silvestra, přijel ten den do Prahy rozrušený k pí Viktorii Musilové kde měl tajný úkryt (na Vinohradech nedaleko Budče v Humboldtově ul. 11, znal ji z Malostranského Sokola, další úkryt měl u malostranského fotografa Cetla v Hellichově ulici a u pí Viktorie Petrové), po cestě tam potkal zrádného důstojníka, s nímž měl kdysi ostrý konflikt. Odskočil si ještě prý na dvě hodiny na setkání s "profesorem" (mělo být v 18 hodin, snad se jednalo o Ladislava Vaňka-Jindru). Když se přiblížil k smluvenému místu na rohu nám. Krále Jiřího a Vinohradské, obstoupili ho tajní a dopravili na Pankrác. Zde a v Pečkově paláci (proti Smetanovu divadlu) byl dokrvava bit a mučen, jak vyprávěl bývalý starosta Malostranského Sokola JUDr. Stránský, který s ním byl ve stejné cele. Paní Musilovou za 14 dní pustili. Gen. Homola sdělil spoluvězni Ant. Vilimovi o zatčení následující: "Měl jsem sjednanou schůzku s jedním podplukovníkem na nám. Kr. Jiřího. Bylo to o silvestrovském večeru 1941. Obrýlen, s kozí bradkou, pokulhávaje a opíraje se o hůl vidím přicházet přítele. Vcházím mu v ústrety a podávaje ruku, pozdě jsem si všiml nápadných dvou lidí, jdoucích za přítelem v patách. Bylo pozdě chtít uniknout a již cítil jsem hlavně dvou revolverů na spáncích a než jsem se vzpamatoval, měl jsem ruce v poutech. Na místě mně prohledali kapsy a vzali zbraň. Snad nevydržel a vydal mě."

Trvalo téměř rok, než gen. Homolu odsoudil berlínský Volksgericht pro velezradu a nadržování nepříteli k smrti a ztrátě všeh práv. Do září 1942 byl vězněn na Pankráci, odtud převezen do Drážďan a po 14 dnech do Berlína. Ze spolupráce se Sovětským Svazem ho údajně usvědčil staroměstský kramář, agent SD Jaroslav Bednář, který po osvobození utekl do Rakouska, které ho nevydalo. Posledních 100 dní před popravou prožil na tzv. "kandidátce". O chování ve věznici Berlin-Plötzensee napsal spoluvězeň dr. Vlad. Jelínek z Prahy VII.: "Gen. Homola byl od konce září nebo počátku října 1942 ve vězení Berlin-Plötzensee v domě č. III., kde byli pouze odsouzenci k smrti. Byl na téže chodbě č. 2. jako já, v cele číslo mezi 120-125. Na vycházce chodíval v malém kruhu a imponoval svou suverénní povýšeností, se kterou přehlížel všechen vězeňský personál a ignoroval jeho četné hrubosti. Dne 4. ledna 1943 v pondělí byl posledně na společné vycházce. Odpoledne téhož dne rozšířila se (vyklepáváním morseových značek na zeď) zpráva, že brzy po obědě byl vyveden z cely a vyzván, aby si s sebou vzal všechny své věci, poněvadž jest přeložen na jiné oddělení. To byl obvyklý způsob, jímž odsouzení byli převáděni na chodbu č. 8., kde ve zvláštních celách vyčkávali odvedení do sklepní popravčí cely. Popravy byly vykonávány mezi sedmou a osmou hodinou večerní. V úterý naše oddělení vycházku nemělo. Na vycházce ve středu, na níž gen. Homola nebyl, byla předána zpráva, že byl v pondělí večer popraven. Svůj dopis na rozloučenou se svou rodinou uzavírá jedinou větou: O mé oběti nepíši, jest samozřejmá."
Popraven byl (údajně gilotýnou, jak bylo v této věznici zvykem od r. 1937 - ale od r. 1942 se popravovalo i šibenicí, viz zde a odkazy) 5.1.1943 (dle úmrtního listu ve 20 hodin 06 minut v Berlin-Charlottenburg - název berlínské čtvťi).
Poslední dopis na rozloučenou den před popravou je psán česky (předchozí musel psát německy), obsahuje poselství pro manželku, syna, bratra a sestru a přátele, na poslední stránce je pouze výše uvedená věta "O mé oběti nepíši, jest samozřejmá", podepsaná "Gen. Homola".

Plk. Květoň zhodnotil v Národním osvobození Homolovu odbojovou činnost těmito slovy: "Generál Homola byl uvědomělý a nesmlouvavý Čech, legionář, sokol a voják, který nezklamal. Nenáviděl Němce a miloval bratry Rusy. Jako velitel byl přísný, ale spravedlivý. Své podřízené vychovával k lásce k vlasti, k úctě k vojenskému povolání, k zodpovědnosti a svědomitosti."
Václav Hejný z Radnice napsal: "Homola byl šlechetný, skromný a jemný člověk, voják bez bázně a strachu. Počítal se smrtí a toužil po svobodě, které se již nedočkal. Byl to hrdina."
Dle sdělení syna miloval Rusko a často říkal, že až tam přestane nepořádek, chce se s celou rodinou přestěhovat na Altaj. Říkal dále, že chce zaručit, aby po válce zůstala moc původní vládní garnituře a aby v poválečném chaosu nezískal moc někdo jiný, jako se to stalo v Rusku po první světové válce.

 27.9.1945 mu byl Svazem československého důstojnictva udělen Štefánikův pamětní odznak I. stupně in memoriam, 15.12.1945 udělil president Republiky československé v uznání bojových zásluh, které získal v boji za osvobození Republiky československé Československý válečný kříž 1939 in memoriam. 25.10.1946 byl dekretem presidenta republiky povýšen in memoriam s účinností a pořadím od 28.10.1942 na armádního generála. 
Náhrobek má na Vinohradském hřbitově při cestě u spodní zdi v oblasti pod krematoriem společně s manželkou Galinou, která je zde pohřbena. Na sokolovně Malostranského sokola je pamětní deska padlým během války, kde je jeho jméno uvedeno mj. spolu s gen. Eliášem a fotografem Cetlem. Po skončení války byl v sokolovně Malostranského sokola pořádán Memoriál Bedřicha Homoly ve volejbalu do zrušení Sokola v 50. letech.

28.10.1998 u příležitosti 80. výročí založení Československé republiky gen. Homolovi president Václav Havel udělil Řád bílého lva II. třídy in memoriam. (Řád bílého lva má 5 tříd, nejvyšší je první, a dvě skupiny, vojenskou a občanskou.)