J. Čihák (Pondělí 7. května 2012)  ⇑

Spojnice od hrobu sv.Václava k zaniklému sv.Martinu (Révové nádvoří) má azimut cca 113˚. Je tedy symetrická ke spojnici hrob sv.Václava-kostel sv.Václava podle východního směru. Nelze přehlédnout, že sv.Martin byl postaven krátce po 1.přestavbě proseckého kostela.

J. Čihák (Pondělí 7. května 2012)  ⇑

66˚ a Beltine - to je pohanská záležitost, ale našel jsem přinejmenším zajímavé informace o Kristově monogramu. Úhly 90˚-23,5˚=66,5˚ a 90˚+23,5˚=113,5˚ mohly mít význam i pro křesťany.

ZH (Neděle 6. května 2012)  ⇑

Zkombinoval jsem asi dvě věci dohromady - východní a západní rituály.

Velikonoční slavnost Svatého ohně pořádá v Jeruzalémě ortodoxní církev (a duchovní jiných církví se prý marně pokoušeli zázrak nadpřirozeného vzplanutí vyvolat). Obřad je dokumentován od začátku 12. století, nevím, zda vždy touto církví a ve stejné formě.
Kapličky Božího hrobu, rozeseté po i Západní Evropě, jsou kopií jeruzalémské, a vzhledem k těm průduchům jsem nabyl dojmu, že se v nich mohly dít podobné rituály jako v Jeruzalémě.

Jaké církvi vlastně petřínská kaplička patřila? Pokud, jak předpokládám, katolické, mohly se tam dít rituály podobné jeruzalémským? Mohly být eventuálě kontaminované zde známými zvyky?

Jan Cinert (Sobota 5. května 2012)  ⇑

Přidal bych k tomu ještě, že původní se jeví zapalování "vánočního polena", neboť k jeho zapalování o zimním slunovratu je motiv. Zhaslo staré světlo - rok a zrodí se nové světlo - rok. V době vzniku křesťanství ale byl počátek roku na jaře, tak se tento zvyk přenesl i na Velikonoce, neboť tehdy umírá Kristus a rodí se nový.

Kočičky by pak měly být původně výzdobou spojenou s vítáním jara a teprve za křesťanství převzít to, co příslušelo vánočnímu polenu.

Franta (Sobota 5. května 2012)  ⇑

Paškál je svíce, která v západním křesťanství symbolizuje vzkříšeného Ježíše Krista (jeho světlo rozráží temnoty smrti). To je asi to první, co je potřeba si uvědomit při "možných spekulacích" o jeho zapalování. Současná praxe je taková, že se venku u kostela rozdělá oheň, ten je požehnán a od něj se zapálí paškál.
To se tedy děje mimo prostor vlastního potemnělého kostela, tedy bez účasti lidí, kteří se velikonoční vigilie účastní. Když je pak vnášen do ztemnělého kostela je zúčastněným třikrát oznámeno "Světlo Kristovo".

Vlastní rozdělání ohně je poněkud problematická záležitost, která, zdá se do křesťanství nějak moc nepatří - nejpravděpobněji jeho zapálení není rituálním zapalováním ohně (i když se někdy uvádí, že se zapaluje křesáním). U pravidelně opakovaných pohanských rituálů je uváděno, že jejich hlavním smyslem bylo pomoci udržovat řád světa. Tedy i rituální rozdělání ohně při těchto slavnostech bylo bráno jako "pomoc". To už ovšem v "křesťanském pohledu na věc" je poněkud nadbytečné. Zdá se, že až do doby než je oheň požehnán, že je to obyčejný oheň.

Nejpravděpodobněji se tu promítají prastaré rituály, které lokálně přežívají, podle hesla "tisíce let dobré, pořád dobré", jen jsou prezentovány s jinou legendou. Byly zmíněny přinášené větvičky a jejich "zuhelňování". K tomu snad jen to, že o Květné neděli se našich zemích světí "kočičky". Ty jsou pak odnášeny domů a mají onen ochranný a léčebný účinnek. Příští rok se posvěcené kočičky spálí a jejich popel se používá na Popeleční středu (kněž s jeho pomocí dělá značky ve tvaru kříže na čelech lidí zúčastněných na bohoslužbě - "udílí Popelec" - od toho "Popeleční středa".

66 stupňů bych viděl jako, v našich končinách, tradiční směr, kde Slunce vychází na konci dubna - tedy v jednom z osmi posvátných směrů, který byl významný tím, že tam začínala teplá polovina roku.

J. Čihák (Sobota 5. května 2012)  ⇑

Teď jsem zjistil, že ZH už to našel, ale neuvědomil si možnou souvislost. V Nápadech a hypotézách píše: "Kostel sv.Václava na Proseku je stranou v azimutu 66°, nicméně, jak bylo řečeno, je v ose zimního slunovratu při pohledu od rotundy Sv.Kříže směrem ke Staré Boleslavi". Azimut 66˚ lze přibližně vypočítat jako azimut východu minus 23,5˚. Je to náhoda?

J. Čihák (Sobota 5. května 2012)  ⇑

Arabští astronomové určili celkem přesnou hodnotu precese a sklon ekliptiky také znali. Je pravděpodobné, že tento úhel měl nějaký symbolický a nejspíše i magický význam. V článku se uvádí úhel 23,5˚ s tolerancí 1,5° a tak mě napadlo, jestli to není jenom cca 1/16 z 360˚ (1/4 z pravého úhlu). Zatím nemám důvod si myslet, že “rituální úhel“ byl používán ve středověké Praze.

ZH: Oheň z ledu? Nevěřil jsem tomu, ale s trochou černého prachu to dokáže každý, viz YouTube.

ZH (Čtvrtek 3. května 2012)  ⇑

Hm, to asi musíme přelouskat, od maturity z němčiny jsem tu řeč skoro nepoužil, tak to půjde ztuha. K mému překvapení ale translate.google.com umí přeložit i pdf.

Burning glass - píše se tam i o zapalování svatých ohňů v chrámech.

Jan Cinert (Čtvrtek 3. května 2012)  ⇑

Nevím jestli znáte tohle.

J. Čihák (Čtvrtek 3. května 2012)  ⇑

Rozdělat oheň pomocí vhodné lupy je snadné. Když je možné takto zapálit ztrouchnivělé dřevo, potom musí začít plápolat i paškál z včelího vosku.

ZH (Středa 2. května 2012)  ⇑

Pamatuju se, jak jsme jako děti zapalovali papír jednou obyčejnou lupou ze šuplíku. Jak je to na velké vzdálenosti, nevím.

Paškál stojí nedaleko oltáře, možná tedy tam měl mířit paprsek, eventuálně soustředěný lupou (podezříval zde před časem soustavu skel v monstranci).

V tom odkazu je uvedeno "Svíce má být pro pravdivost znamení zhotovena z vosku,..."

J. Čihák (Středa 2. května 2012)  ⇑

ZH: Našel jsem řadu užitečných informací a ty mě přesvědčily, že pašijovou svíci je možné zapálit lupou, ale osobně s tím nemám žádnou zkušenost. A kdyby to přeci jen nešlo, tak bych pomazal knot třeba fosforem.

Informace:
Když vezmu dvě lupy, konkrétně hodinářské o stejném průměru čočky cca 25mm, jedna má zvětšení 3x a druhá 12x a promítnu sluneční svit na papír, tak ta lupa 3x mě vytvoří v ohnisku bod cca 15 mm, druhá lupa 12x mě udělá bod o průměru cca 3 mm a pochvilce papír hoří. Vysvětluji si to tak, že lupa s 12x zvětšením sice propustí stejné množství energie jako druhá, ale koncentruje ji na mnohem menší plochu, tudiš vznikne vyšší teplota , která papír zapálí dříve než u lupy 3x ( mimochodem ta papír nezapálí vůbec).

Zápalná teplota papíru je kolem 220˚, novinový 185˚C.

Vosky používané na svíčky mají bod tání mezi 55-70 °C, bod vznícení je lehce pod 200 °C. Hoří voskové páry, nikoliv samotný vosk.

Včelí vosk má teplotu tání od 62 do 64 ˚C. Nevaří se, ale otepluje se až do vzplanutí kolem teploty 120 ˚C.

ZH (Středa 2. května 2012)  ⇑

Jan Cinert: to jsou pěkné konstrukce.

Kopule chrámu Božího hrobu má věnec 24 oblouků, ve čtyřech patrech nad sebou. Druhá řada od shora má oblouky zazděné, pouze v jednom je okno, menší než oblouk (viz). Tím proniká paprsek Slunce. Jde o druhé okno od osy kaple, mělo by být v azimutu 230°, pokud zaoblená část kapličky míří přibližně k západu v azimutu 260°, jak jsem spočítal. Uvedená fotka má čas 2009:08:06 07:26:40, což je ale divné, ba opačné. Tak z toho nejsem moudrý.
Nicméně to okno tam je bezpochyby proto, aby jím paprsek na kapličku pronikal.

J. Čihák (Středa 2. května 2012)  ⇑

ZH: Sluneční paprsky ve vzduchu vidět nejsou ani ve tmavé místnosti. Pouze osvětlí místo dopadu. Jev, který je vidět na fotografiích, vzniká jenom v případě, že místnost je trochu zakouřená nebo je v ní pára či zvířený prach.

Jan Cinert (Úterý 1. května 2012)  ⇑

Na případné hodiny jsem se ptal proto, že jsem si více ujasnil smysl pohanských svatyní s osmi kůly po obvodu. Nevyjadřují jen počet roků Venušina cyklu, ale vůbec obsahují prastarý princip počítání 2 - 4 - 8, tedy i původní dělení dne s nocí na 8 tříhodinových úseků. Svatyně, tedy i svastika vyjadřuje jižní polovinou denní pouť Slunce po obloze (4 x 3 hodiny), severní zase cestu nazpět podzemím. Egyptský bůh Re to již činí během 12 hodin ve dne a 12 hodin v noci, což je vyvinutější a založeno na šedesátkové soustavě odvozené ze znalosti Jupiterova dvanáctiletého roku.
Zde je článek o orientaci kostela na Pohansku, předchozího dvorce a pohřbů koní. Autoři se bohužel dopustili chyby na niž zde často upozorňuje Z. Homola. Domnívali se, že astronomický sever je svislice na mapových listech, a tak jim vyšlo, že orientace zmíněných útvarů je podle azimutu Slunce za letního slunovratu. Smutné je, že teorie postavená na této chybě byla publikována i v zahraničí. Správný azimut je 45° a protože odchylka mapových listů je u Břeclavi +6°, vyšlo jim 51°. Když se opraví tato chyba na Abb. 3, tak jsou oba pohřby koní (ty malé kaňky na konci čar ve směru JZ a SZ) přesně umístěné na principu kruhu děleném po 45°, čili na principu svastiky. Protože kůň je zoomorfikací síly způsobující pohyb Slunce, jsou koňskými pohřby vyjádřeny poslední čtvrtka dne a první čtvrtka noci. Nejedná se tedy o orientaci podle slunovratu, jak chybně vyšlo autorům.
Umírání Krista na kříži je rovněž děleno podle tohoto archaického principu čtvrtin dne a je zajímavé, že se to uplatnilo v době znalosti a používání šedesátkové soustavy. Totéž se pak mohlo odrazit i ve velikonočních zvycích, ale naše doba je zřejmě již vzdálena a zapalování ohňů je snad jenom "svícení na cestu" Slunci během pouti podzemím, bez dělení na čtvrtiny dne.