Franta (Sobota 5. května 2012)

Paškál je svíce, která v západním křesťanství symbolizuje vzkříšeného Ježíše Krista (jeho světlo rozráží temnoty smrti). To je asi to první, co je potřeba si uvědomit při "možných spekulacích" o jeho zapalování. Současná praxe je taková, že se venku u kostela rozdělá oheň, ten je požehnán a od něj se zapálí paškál.
To se tedy děje mimo prostor vlastního potemnělého kostela, tedy bez účasti lidí, kteří se velikonoční vigilie účastní. Když je pak vnášen do ztemnělého kostela je zúčastněným třikrát oznámeno "Světlo Kristovo".

Vlastní rozdělání ohně je poněkud problematická záležitost, která, zdá se do křesťanství nějak moc nepatří - nejpravděpobněji jeho zapálení není rituálním zapalováním ohně (i když se někdy uvádí, že se zapaluje křesáním). U pravidelně opakovaných pohanských rituálů je uváděno, že jejich hlavním smyslem bylo pomoci udržovat řád světa. Tedy i rituální rozdělání ohně při těchto slavnostech bylo bráno jako "pomoc". To už ovšem v "křesťanském pohledu na věc" je poněkud nadbytečné. Zdá se, že až do doby než je oheň požehnán, že je to obyčejný oheň.

Nejpravděpodobněji se tu promítají prastaré rituály, které lokálně přežívají, podle hesla "tisíce let dobré, pořád dobré", jen jsou prezentovány s jinou legendou. Byly zmíněny přinášené větvičky a jejich "zuhelňování". K tomu snad jen to, že o Květné neděli se našich zemích světí "kočičky". Ty jsou pak odnášeny domů a mají onen ochranný a léčebný účinnek. Příští rok se posvěcené kočičky spálí a jejich popel se používá na Popeleční středu (kněž s jeho pomocí dělá značky ve tvaru kříže na čelech lidí zúčastněných na bohoslužbě - "udílí Popelec" - od toho "Popeleční středa".

66 stupňů bych viděl jako, v našich končinách, tradiční směr, kde Slunce vychází na konci dubna - tedy v jednom z osmi posvátných směrů, který byl významný tím, že tam začínala teplá polovina roku.