J. Čihák (Sobota 19. ledna 2013)  ⇑

Tady jsou dva kruhy se soustřednými kružniceni. Spletl se kameník nebo to znamená 9 x 8 = 72 let?

J. Čihák (Sobota 19. ledna 2013)  ⇑

Arabské astroláby měly průměr až 35 m. To umožňovalo měřit úhly s přesností lepší než jedna úhlová minuta. Takže během 30 let bylo možné změřit posun jarního bodu dost přesně na to, aby se dala dopočítat přesnější hodnota délky precesního cyklu.

ZH (Sobota 19. ledna 2013)  ⇑

Franta: to jste mě o minutu předběh ;). S těmi pylony je to zajímavé.

ZH (Pátek 18. ledna 2013)  ⇑

Já jsem v tom taky laik. Hipparchos prý objevil precesi podle polohy Spicy, která se změnila oproti záznamům předchůdců o 2° vzhledem k podzimní rovnodennosti. Též porovnal délku tropického roku (období mezi rovnodennostmi) a siderického (Slunce získá stejné postavení vůči hvězdám).
Nicméně důležitým okamžikem roku býval heliaktický východ hvězdy, to taky mohlo sloužit k poznání vlivu precese.
Ale pořád vidím problém v tom přesném určení, kdy jsme schopni zjistit jen nepatrný zlomek cyklu, a bez dnešních přístrojů se z toho dá těžko spočítat plný cyklus přesně.

Náhodně jsem narazil na stránku o kříži, která by nás mohla zajímat, je tam ovšem mnoho keců a málo faktů...

Franta (Pátek 18. ledna 2013)  ⇑

Já myslím, že k objevení precese přispělo více pozorování hvězd než Slunce. Také k některé někde zaslechl, že egyptské chrámy byly orientované k hvězdě - snad Canopus a že bylo pravidelně sledováno objevení se hvězdy mezi vstupními pylony. A také, že po čase, kdy se hvězda neukazovala tam co tradičně, že došlo k přestavbě vstupní části chrámu - aby byla opět nastolena shoda. Co je na tom pravdy, nevím

Tady je kruh rozdělený ležatým křížem jako hieroglyf

Jan Cinert (Pátek 18. ledna 2013)  ⇑

ZH: Třeba je to laický pohled, ale jestli jsem to dobře pochopil, tak se jedná o otáčení hvězdné oblohy vůči pozemskému pozorovateli. Potom by se poznatek nemusel nutně získat podle východu Slunce za jarní rovnodennosti. Potom po objevení jevu se mohlo pokračovat ve zkoumání podle Slunce.

J. Čihák: Platónský měsíc se týká astrologie, takže asi nebyl původně stěžejní časovou jednotkou. Vychází to všechno proto, že se vlastně jedná o hrátky s čísly v šedesátkové soustavě. Nicméně je i v tomto případě čtyřicítka zajímavá a je otázka jak byla vlastně Bérossova čísla vytvořena. Podle mne z nějakého nižšího základu. Již dříve mě napadlo, že nejdříve byla představa o pěti dnech (cyklech) kdy byl tvořen svět, tím pak poslední cyklus v délce 86 400 roků připadá na současnou éru po dotvoření světa. V Bibli Bůh tvořil svět 5 dnů a v šestém stvořil člověka. Víc jsem to ale zatím neřešil. Hlavně si myslím, že nemůžeme brát všechno přesně tak, jak to známe dnes.

J. Čihák (Pátek 18. ledna 2013)  ⇑

ZH: Obě rytiny na ládevských skalkách jsou prokazatelně novodobé graffiti z 80. a 90. let. Význam je mi zatím záhadný. Rytiny se hodně podobají alchymistickému symbolu pro realgar a románskému symbolu pro denár. Co si však o tom budou myslet badatelé za 100 let? Možná budou tvrdit, že se pravděpodobně jedná o středověké kamenické značky.

J. Čihák (Pátek 18. ledna 2013)  ⇑

Nepřesná měření asi byla upravována podle nějakých matematicko-mystických pravidel. Asi se myslelo, že délka precesního cyklu musí být magická. Prostě se uplatňovalo propojení vědy a mystiky. Níže jsem se zmínil o tom, že číslo 2160 lze ukázkově rozložit do šedesátkové soustavy, která byla základem posvátné matematiky. Může mi někdo vysvětlit, proč je Bérossovo číslo celým čtyřicetinásobkem platónského měsíce dlouhého 2160 let?
86400 = 40 x 2160
25920 = 12 x 2160
86400 : 25920 = 10 : 3 = 3,333...

ZH (Pátek 18. ledna 2013)  ⇑

Nezpochybňuju ale schopnost přesného pozorování, třeba i přes nějaký vizír (třeba horu) na obzoru.
Jenže k okamžiku astronomické rovnodennosti nedochází skoro nikdy v šest hodin ráno, když vychází Slunce v naší lokalitě, ale kdykoli během dne. K tomu ještě přistupuje proměnlivá refrakce, která azimut východu posouvá. Při rovnodennosti se posouvá azimut východu Slunce víc jak o průměr disku za den. Každý rok se východ posouvá přibližně o čtvrt disku, což J a G kalendář jednou za čtyři roky s nepřesností kompenzuje, ale jak to bylo před Juliem Caesarem? K tomu je nutno si uvědomit, že neznali princip. Takže mě nepřekvapuje, že se v antice objevovala čísla jako 15000, 36000, dokonce 600 a 2484 let. Ale již Newton to napsal přesně, kde to vzal Milankovič, nevím.

Jan Cinert (Čtvrtek 17. ledna 2013)  ⇑

Myslím si, že se k tomu došlo na základě dlouhodobějšího pozorování. Etapy starověkých civilizací trvaly stovky let. Zaměřování provázkem nataženým od kůlu za východu Slunce je velmi přesné, na desetiny stupně. Zkušený matematik :-) může spočítat jaký metrický rozdíl udělá 1° - 2° ve vzdálenosti 10 - 20 metrů. Ten je pozorovatelný, obzvláště když byl astronomický princip zakotven do zděné stavby přetrvávající věky.

ZH (Čtvrtek 17. ledna 2013)  ⇑

Mimochodem, uvažovali jste, jak za starých časů mohli určit trvání Platonova roku? Mám pocit, že ještě Milankovič počítá s 19 a 21 tisíci lety (jestli jsem to dobře pochopil). Nemluvě o hausnumerech, která jsme tu citovali koncem roku.

Předpokládám, že neuměli určit jarní bod jakožto průsečík ekliptiky se světovým rovníkem, tak nejspíš určovali polohu Slunce na obzoru při jarní rovnodennosti. Ta je ovšem proměnlivá dost výrazně vzhledem k tomu, že inkriminovaný okamžik průsečíku nastává mezi 19.-21. 3. a že mezidenní krok východu Slunce na obzoru je o rovnodennosti mohutný. Přitom posun jarního bodu je pouhý stupeň za 72 let. Mohli se vůbec dobrat tak přesného výsledku?

Jan Cinert (Čtvrtek 17. ledna 2013)  ⇑

Při tvorbě hláskových kořenů slov někdy v aurignacienu před 30 - 40 tisíci lety došlo ke ztotožnění číslovek s "božskou" podstatou. Jedná se o již dříve zmiňovaná: A - já, jedna a Jas, T/D - ty, dva a Stín, Al, Ag, Ar - on, tři a Bůh ZO. Tento pravěký princip se v tomto smyslu dodnes uplatňuje v tzv. indoevropských jazycích, ale nikoliv v sofistikovaných matematických poselstvích. Alespoň jsem si toho nikde nevšiml.

Mimochodem, dříve sem dal J. Čihák: Našel jsem jiné vysvětlení čísla 25 920. 2+5+9+2+0=18=3x6, t.j. číslo šelmy 666. Je zjevné, že každý si “správnou“ délku Platónova roku upravoval podle svých představ.

To by mohlo platit, "číslo šelmy" by pak byl soudný den na konci cyklu. Ale už jsem zmínil, že osobně jsem Zjevení sv. Jana odložil na jindy. Pracuji teď na Strettwegském vozíku a Cernunnovi, pojal jsem to jako "revizní výzkum", takže začínám zcela od začátku s prověřováním všeho souvisejícího a s přihlédnutím k novým vědeckým výsledkům. Takže je to zdlouhavé, ale budou nové poznatky :-).

Franta (Čtvrtek 17. ledna 2013)  ⇑

J.Čihák - s tou číslicí jména jsme to myslel tak, že když má "něco" číslo jména 666, tak i ostatní mají nějaká svá čísla jména. Myslel jsem to tak, že když bude na reliefu třeba žába, tak by ta žába taky měla mít nějaké číslo svého jména, se kterým by se dalo eventuálně taky počítat.

J. Čihák (Čtvrtek 17. ledna 2013)  ⇑

Ve výpočtu se postupně objevuje platónský den 8x9=72, dekáda 72x10=720 a měsíc 720x3=2160. Číslo 12 nelze najít a proto v matematickém poselství nemá platónský rok význam. Spíše je důležitý vztah platónského měsíce k Bérossovu číslu.

J. Čihák (Čtvrtek 17. ledna 2013)  ⇑

Na reliéfu dominuje Kristův monogram XP. Písmeno P (řecky ró) rozděluje kruh jakoby na dvě poloviny a písmeno X (chí) mě navádí, abych ho považoval za krát a počítal 3 x 3 kvítky. V levém kruhu je 8 lístků a v pravém 10. Kruhy jsou celkem 3.
8 x (3x3) x 10 x 3 = 2160

Franta: Určitě není náhodou, že rozklady platónského měsíce jsou vzorně šedesátkové. V rozkladu můžeme spatřit i "číslici jména".
2160 = 6 x 360 = 36 x 60 = 6 x 6 x 60 = 6 x 6 x 6 x 10