Jan Cinert (Středa 14. srpna 2013)  ⇑

To bude obráceně. Nejprve přírodní prostory - háje, pak rondely a další vyspělé architektury. Slované nepoužívali kámen a tak přetrvala původní tradice. Je i otázka, jak je to s háji myšleno z pohledu křesťanských autorů znajících kamenné stavby. Ony háje mohly obsahovat i dřevěnou architekturu, jak je to ostatně někdy popsáno. Takže princip ohrazení, vymezení posvátného prostoru byl obecně platný, jenže dřevo se v zásadě nedochovalo. Pak záleží na vyspělosti dané kultury a jejích možnostech, zda ohrazení bylo mohutné (rondely), nebo jen spletený plot mezi stromy.

Oborávání prostoru nebude zase tak prastaré, přímo závisí na používání pluhu, což je v Evropě až během 3. tisíciletí př. n. l. Také v římské pověsti bylo brázdou vymezeno město, ale přeskočení brázdy Remem je mýtické porušení řádu, protože Remus-Stín skočil do Romula-Světla a to nejde.

ZH (Úterý 13. srpna 2013)  ⇑

Když jsem psal: Romulus a Remus "podle pradávných zvyků vyhloubili pomocí pluhu hlubokou brázdu, která byla několikrát přerušena", vzpomněl jsem si na rondely, které ovšem byly praprastaré...
Mohl posvátný háj, popsaný v Janově odkazu, být pozůstatkem takového zvyku?

Jan Cinert (Úterý 13. srpna 2013)  ⇑

Slovo háj souvisí s hájit a hojit.

J. Čihák (Úterý 13. srpna 2013)  ⇑

Na lesosvet.sweb.cz jsem se dočetl, že slovem háj dnes většinou označujeme křovinatý lesík, založený k ochraně a úkrytu zvěře, prostě listnatý, obyčejně malý les. Ale staročeské spojení v lese, v háji, "v lese na zakázaném místě" ukazuje, že háj byl místo, kam se zakazuje vstoupit, popř. celý zakázaný les. Pravděpodobně v pohanské době to byl posvátný les, kam bylo zakázáno vstoupit kromě doby povolené kultem (uctíváním).

Zde píšou, že se v Polsku objevují toponyma Swiaty Gaj. Jádro slovanského posvátného háje nejspíše tvořily prastaré duby. A hned mě napadlo slovo pragaj.

Jan Cinert (Úterý 13. srpna 2013)  ⇑

Já vím, že západní autoři o naší historii a mytologii téměř vždy čerpají z několik desítek let starých knih "z východu". Myslel jsem to z legrace. Kosmas, stejně jako i další autoři zlehčoval pohanství a my se dnes již jen můžeme dohadovat, jaké konkrétní pojmenované personifikace se skrývají za těmi stromy, studánkami a zlými duchy. Taková podání pak společně s etnografickými sběry 19. a 20. století používali Váňa a další té doby pro vytváření slovanských panteónů s přimícháním tehdy líbivého panslavismu. Já jsem na tuto literaturu poněkud rezignoval, dalo by nyní moc práce vše prostudovat a pečlivě oddělit to, co je skutečně hodnověrné.

"V připravované knize" :-) mám podstatu mýtu o moru podrobně zpracovanou. Kristián se v tomto prozradil jako falzátor, přehodil totiž pořadí světového mýtu. Správně je, že byla morová pohroma, pak bloudění, věštecký výrok a nakonec založení sídla a uctívání boha/héroia devatenáctiletého cyklu. On má však nejprve bloudění a pak morovou pohromu. Věštecký výrok ukončuje správně bloudění, nikoliv morovou pohromu. Takže z Libuše zakladatelku třeba bohnické léčebny nepůjde udělat :-), protože správné pořadí je v původním podání v Bödeckém rukopisu z 12. století.

ZH (Úterý 13. srpna 2013)  ⇑

Jan Čihák svého času napsal tohle. Sice jsem v Kristiánově legendě nic takového nenašel, zato jsem si připomněl "Posléze ranou morovou jsouce sužováni na jakousi hadačku se podle pověsti obrátili o nadějnou radu a prorockou odpověď. Dostavše ji založili hrad a dali mu jméno Praha." Tedy motivem bylo uniknout z infekčního prostředí. Nejlíp za řeku, dodávám ;).

ZH (Pondělí 12. srpna 2013)  ⇑

Je to tam trochu zmatečné, protože jde spíš o překlad Zorya, nicméně s národností autorů o velký pokrok nejde... Cosi podobného ale je na str. 61 Váňova Světa slovanských bohů a démonů. Tam je ale Zora zmíněna jen okrajově, ne v pantheonu bohů.

Jan Cinert (Pondělí 12. srpna 2013)  ⇑

Na wikipedistickém článku o Zoře je zajímavé, že je napsán podle knih amerických autorů. Jak to ti Američané všechno tak přesně vědí, když tady na východě o tom žádné hodnověrné informace nejsou?

ZH (Pondělí 12. srpna 2013)  ⇑

Mimochodem, v Kosmově kronice jsou k r. 1092 popsány pohanské obyčeje: "Břetislav Mladší ... roznícen jsa velikou horlivostí pro křesťanské náboženství, vyhnal pryč ze své země všechny čaroděje, hadače a věštce, rovněž dal pokácet a spálit i háje nebo stromy (lucos sive arbores), které na mnohých místech prostý lid ctil. Též i pověrečné zvyky, jež vesničané, ještě napolo pohané, zachovávali v úterý nebo ve středu o letnicích tím, že přinášeli dary, u studánek zabíjeli oběti a zlým duchům obětovali, dále pohřby, jež se děly v lesích a na polích, a hry, jež podle pohanského obřadu konali na rozcestích a křižovatkách jako pro odpočinutí duší, a konečně i bezbožné kratochvíle, jež rozpustile provozovali nad svými mrtvými, volajíce prázdné stíny a majíce škrabošky na tvářích, tyto ohavnosti a jiné bezbožné výmysly vyplenil ten dobrý kníže, aby se již budoucně nedály v lidu božím."

Lucus je v překladu posvátný háj (viz).

J. Čihák (Pondělí 12. srpna 2013)  ⇑

Nevíme, jestli praha a brana byly synonyma. Přesto bude dobré upozornit na slovanskou bohyni Zoru, která strážila nebeskou bránu. Hinduistická bohyně Ušas plnila stejnou úlohu. Otevírala bránu pro sluneční vůz, který řídil její bratr bůh Súrja. Nejen Janus a svatý Petr byli strážci nebeské brány, každá kultura měla svého.

ZH (Neděle 11. srpna 2013)  ⇑

Libuše byla přece v té době už v návi... Ale připouštím, že by se v Jiráskovi našly i další námitky takového rázu ;).

Jan Cinert (Neděle 11. srpna 2013)  ⇑

No jo, ale jak to, že Ctirad se projížděl šáreckým údolím, kde na něho nastražili Šárku a dívky si na druhé straně řeky také postavili Děvín. Jaká tedy pustina a divoši? :-)

ZH (Neděle 11. srpna 2013)  ⇑

Bůh Janus byl tedy bohem počátku a přechodu. Práh je vlastně symbolem téhož.
Předpokládejme, že Libuše stála opravdu na Vyšehradě, jak si myslel Jirásek (ev. na Rybníčku či na Gröbovce), na obdělaném území svého kmene. Za řekou byla pustina s kopcem obývaným strašlivým Perunem, odkud přicházely bouřky, žili tam nějací divoši.
Když jsem byl malý, nesměl jsem přes a za Svatovítskou třídu, kde jezdily tramvaje, vystrašili mě, jak je to nebezpečné, tak jsem to respektoval, no oni byly taky takové fylogenetické děti... Přejít Vltavu nebylo jen tak, navíc do nebezpečného území.

No a Libuši její duch zjevil, že bude dobré ten práh překročit a otevřít nový svět pro její kmen.
Myslím, že ta Kosmova metafora mohla mít takovýhle význam.

Jan Cinert (Sobota 10. srpna 2013)  ⇑

Musím upozornit, že ten článek na Wikipedii o Janovi/(J)Anovi nemá hlavu ani patu. Jedná se spojení protikladů Světlo-Stín do jedné personifikace, proto má dvě obrácené tváře a někdy je jedna bezvousá. Ze stejného důvodu byl Janus posazen na práh domu aby hlídal, protože venku je světlo a uvnitř stín. Práh domu je tedy rozhraním mezi světlem a stínem. Nejedná se pak o Slunce a Měsíc, jak tam píšou.

ZH (Sobota 10. srpna 2013)  ⇑

Zajímavé, v kontextu s tím, co říkal Jan Cinert. V encyklopedii antiky píšou, že měsíc Januarius byl zasvěcen bohu Janovi zřejmě proto, že následuje po zimním slunovratu.
Je tam mimochodem dementováno, že by tzv. Ianus Quadrifrons na foru boariu v Římě byl chrámem boha Jana, ale čestný oblouk z doby Konstantina I. .