Jan Čihák (Neděle 15. března 2020)  ⇑

Mně se převážně stává, že něco začnu číst, zrychluji, pak navíc přeskakuji a pojednání nedočtu. To se ale netýká jen článků o historii. Za posledních 10-15 let se kvalita webových informací velmi zhoršila. Hledání dobrých informací na Internetu je stále obtížnější. Promarní se tím hodně času.

Jan Cinert (Neděle 15. března 2020)  ⇑

Teď jsem si uvědomil, že jsem se dostatečně nevcítil do myšlení vypjatých žen. Dotyčná dáma by napsala: Zlý muž se převlékl za jelena, aby ho nikdo nepoznal, a třikrát odložil Šmolíčka v chaloupce, aby ho Jezinky sežraly. Vždy se lekl, když Šmolíček volal, a aby hodné sousedky na jeho špatný záměr nepřišly, raději Šmolíčka zachránil. :-)

Jan Cinert (Neděle 15. března 2020)  ⇑

Ještě dodatek. Kliknul jsem na infanticide, kde je na začátku odstavec zase podle nějaké ujeté femnistky: Častou metodou infanticidy ve staré Evropě a Asii bylo prostě opustit dítě a nechat ho umřít vystavením (tj. podchlazení, hlad, žízeň nebo útok zvířat).

Ve skutečnosti se jedná o čínský mýtus o hérojovi Chou Ťi. Jeho matka jednou šlápla do otisku palce velkého boha a tím otěhotněla. Protože se bála, že narozený chlapec bude nosit smůlu, tak jej nejprve odložila na pěšinu, po které chodí dobytek. Zvířata mu neublížila, tak jej podruhé položila v lese, aby zemřelo podchlazením. Lidé jej zachránili a potřetí chlapce položila na led. Ptáci jej opět ochránili a zahřáli. Pak se matka rozhodla, že jej bude vychovávat.

Zkrácenou obměnou je vložení matkou Mojžíše do košíku na vodě a pak řízením osudu návrat Mojžíše k jeho matce, která jej vychovala. Čínský mýtus má mnoho obměn po světě, u nás je znám jako třeba O jelenu Zlaté parohy. Vše je o třech zkouškách/lunacích mezi narozením héroje za zimního slunovratu a jeho vystoupáním nad nebeský rovník při jarní rovnodennosti.

Kdyby dotyčná dáma znala "naši" pohádku, napsala by: Jelen Zlaté parohy třikrát záměrně odložil Šmolíčka v chaloupce, aby ho Jezinky sežraly. Protože Šmolíček hodně křičel, tak ho raději vždy zachránil, aby ho ostatní jeleni a laně nepomluvili.

Má tedy nahoře uvedený odkaz "dočítat"?

Jan Cinert (Neděle 15. března 2020)  ⇑

Vyslovil jsem se formulací "nečíst to" poněkud zkratkovitě. Správnější je "nedočíst to a neřešit" po zjištění, že to je neobjektivní výklad třeba feministky nebo jinak názorově zaměřeného člověka. Dále nemá smysl dočíst práce založené na snaze velkou formální dokonalost, jako je používání cizích slov nebo vršení citací jiných autorů jednu za druhou. Pak je jasné, že dotyčný/-ná nemá na téma vlastní názor nebo právě vybírá neustále nějaké citace hodící se pro dopředu zvolený výsledek. Dalším znakem pro "nedočíst" je, když už jsou hned na začátku nějaká za vlasy přitažená nedokládaná tvrzení, obzvláště když už je člověk dříve mnohokrát opsaná četl.

Protože jak pořád něco vyhledávám a "začínám číst", tak jsem už na to alergický. Omlouvám se, jestli to vyznívá jako moc příkré odsuzování.

Franta (Neděle 15. března 2020)  ⇑

Jan Čihák: No jo, no, svět není jednoduchý. Lidem nezbývá než si vytvářet zjednodušující teorie, které svět popisují alespoň trochu uspokojivě. A o lidském chování už pravděpodobně nemá vůbec smysl spekulovat. A doporučuje-li Jan Cinert nějaké věci nečíst, vnucuje se otázka jak to má člověk poznat když není Jan Cinert.

A diplomové práce zjevně nejsou 100% vědecký zdroj

Navíc bych si tipnul, že spoustu lidí z vědecké komunity by varovně zvedala obočí při dotazu, zda číst to, co píše Jan Cinert.
Prostě se zdá, že ignorování něčeho, o čem nevím, co si mám myslet, či co je v rozporu s mojí teorií, je osvědčená technika.

Alternativní teorie se prostě těžko prosazují

Jan Cinert (Sobota 14. března 2020)  ⇑

Jan Čihák: Přesně tak. Navíc byla představa, že naši předci byli takové nějaké dospělé děti. To pak umožnilo vymýšlet o nich logicky nepřijatelné teorie.

Franta: Nejde ani tolik o to, jestli se obřad v římské době odehrál opravdu fyzickým vyzdvižením. Ale původ názvu je patrně ve skutečném dávném provádění rituálu, byť nemuselo být pozdvižením ze země. Proč by se jinak takto nazýval?

Podle mého názoru začalo být důležité kdo zdědí obdělané pole (nemovitost) v neolitu. Pokud vím, tak nejstarší přímé záznamy o adopcích jsou na hliněných destičkách z Ugaritu doby bronzové cca 1200 př. n. l. Adopce do pozice prvorozeného syna dělali už nejstarší Přemyslovci.

Hlavně jde o to, že M. Eliade a ona aktivistka měli na mysli liberos tollere v popisované podobě a podvodně předělali jeho smysl na „substanciální jednotu“ lidského pokolení a země.

Jan Čihák (Sobota 14. března 2020)  ⇑

Před chvílí jsem četl v jedné diplomce, že uctívání Matky země bylo kultem pravěku. Z formulace vyplývá, že je to skutečnost, ale těžko lze domýšlet, kde k tomu autor přišel. Takové práce mohou uvést v omyl, neboť informace se zdají být pravdivé a dokázané.

Mnohokrát jsem se setkal s tím, že se podle současných divochů usuzuje, jak se žilo a myslelo v pravěku. Je to sporné. Dejme tomu, že současní divoši používají stejné nástroje jako pračlověk, avšak mentalitu nelze srovnávat s odstupem desítek tisíc let.

Franta (Sobota 14. března 2020)  ⇑

Existovalo vůbec něco jako "libero tollere". Existuje názor, že je to romantická báchorka.
Třeba tady: Pater familas
nebo tady: Právní subjektivita v římském právu
se nic takového neobjevuje.

O římských adopcích vím jen to, že Caesar adoptoval Octaviána...

Jan Cinert (Sobota 14. března 2020)  ⇑

Franta: S etnografickými sběry z 19. století je potíž, že už nejsou zcela přímým odrazem pradávné skutečnosti, ale jsou kontaminovány přídavky. Někdy se projevuje i určité nepochopení zapisovatele, co že je mu vlastě sdělováno. Proto se musí postupovat opatrně. I my můžeme básnicky vyjádřit, že Česká kotlina, čili naše země, je naší matkou, protože jsme se zde narodili a patrně budeme i pohřbeni. Ale Podkarpatská kotlina už naší matkou není.

Středobodem myšlení byl začátek jara. Když Marduk roztrhl Tiámatu a z jedné poloviny učinil nebesa a z druhé zemi, byl to jakoby počátek světa. Ve skutečnosti to roztržení je počátek rozdílných poloh Měsíce za protikladných fází po jarní rovnodennosti. To je spojeno s probuzením Rostlinné síly a vše je počátkem světa, ale ne prvotním počátkem světa jako takového, jen nového světa/období/roku. S přibývajícím počtem literátů, dramatiků i básníků není divu, že se začalo psát o Matce jakoby zemi, z jejíchž tělesných částí vzniklo to či ono.

Našel jsem si tu práci, ze které citujete. Tentokrát ji nepsala feministka, ale nějaká ekologická aktivistka. Prolétl jsem tu práci do ploviny, navíc jsem už neměl sílu. Hned před Vaší citací je odstavec převzatý od M. Eliadeho, který jasně ukazuje, jak tito lidé pracují. (M. Eliade byl žákem G. Dumezila, který se proslavil teorií o trojfunkcionálním uspořádání indoevropské společnosti a jejího božského panteonu. Teorie je skrytou obhajobou nadřazenosti Evropanů v době kolonialismu. Po 2. světové válce byl M. Eliade nucen opustit rodné Rumunsko kvůli svým fašistickým názorům.)

Citace: M. Eliade poukazuje též na rituál pokládání narozeného dítěte na zem, který je také rozšířen napříč kulturami. Dítě je položeno na zem, aby tato jeho matka potvrdila skutečnost zrození nového člověka a poskytla mu ochranu. Rituál poukazuje také k „substanciální jednotě“
lidského pokolení a země, je symbolickým vyjádřením toho, že země je matkou lidí a lidé jsou její částí.

Ve skutečnosti se jedná o obřad "pozdvižení dítěte" (libero tollere), který je také v římském právu. Dítě je položeno na zem před otce a ten rituálním pozdvižením v rukách přijme dítě do rodiny a uzná jej svým potomkem. Opakem je nepozdvižení, tedy odložení dítěte. Úkon se netýkal jen vlastních dětí, ale i adoptovaných. Proto ten rituál, v němž samotný porod nebyl dostatečným právním aktem.

Tak si dovolím položit otázku: Nejsou takové práce vlastně na zvracení? Osobně s tím mám potíže, proto také to mé dřívější doporučení takové práce raději nečíst.

Franta (Sobota 14. března 2020)  ⇑

Jan Cinert:

„Žádáte mě, abych oral půdu. To mám vzít nůž a rozříznout prs své
matky? Až zemřu, nepřijme mě pak k odpočinku na své hrudi.
Žádáte mě, abych vykopával kameny. Mám vykopávat kosti pod její
kůží? Až zemřu, nebudu pak moci vstoupit do jejího těla, abych se
znovu narodil.
Žádáte mě, abych sekal trávu, sušil seno, prodával ho a bohatl jako
bílí. Ale jak se mohu odvážit sekat vlasy své matky?“

to má být výrok indiánského náčelníka Smohally z kmene Nez Percés, jako reakce na požadavek obdělávání půdy po způsobu bílých lidí.

Deukalon a Pyrha házeli na Diův pokyn za sebe kameny, kosti matky Země

Jan Čihák (Sobota 14. března 2020)  ⇑

Také byl názor, že pravěký člověk věřil v existenci astrálního světa, kde žili duchové zemřelých. Vysvětlení bylo zase jenom spekulativní. Pračlověk si měl vysvětlovat sny tak, že se na chvíli ocitá v onom světě a po smrti tam odejde natrvalo. Pak si do onoho světa přidával bohy. Dalo by se to srovnat s představami Indiánů, že po smrti odejdou do věčných lovišť.

Jan Cinert (Sobota 14. března 2020)  ⇑

Já jsem si původně také myslel, že byla v pravěku přirozená představa o stále rodící Matce zemi. Dnes to vidím tak, že božské je jen nahoře a to co je neuchopitelné a neviditelné. Nemůže být Bohyně země, když po ní lidé šlapou, kálejí na ni apod. Otylé neolitické sošky jsou bez hlavy, nebo bez očí, případně se zavřenýma očima. Tak jsou podle mne zosobněním neuchopitelné škaredé zimní noci. U štíhlých se jedná o letní noc, kdy je v nejvyšších polohách novolunní srpek. Prostě vše je o nehmotných časových úsecích a velká přefilosofovaná věda v tom není.

Jan Čihák (Pátek 13. března 2020)  ⇑

O neolitických soškách žen kdekdo píše, že jsou Magna mater nebo Matka země, prý nejstarší bohyně. Ale vysvětlení některých autorů je pouze nesrozumitelné žvanění, to se ani přečíst nedá.

Jan Cinert (Pátek 13. března 2020)  ⇑

Průběžně se setkávám s výklady typu: Achilles a Patrokles byli homosexuálové, mužská postava na artefaktu je ve skutečnosti ženou a to že nemá prsy je způsobeno tím, že asi odpadla, že je něco dokladem dávného matriarchátu apod. Vždy se jedná o výklady dam, které přestalo bavit pálení podprsenek na demostracích a staly se vědkyněmi. Taková pojednání nečtu a neřeším, protože nejsou objektivní. Proto jsem si dovolil doporučit nečíst to, kde se píše o vymyšlené Magna mater atd.

Korpulentnost původních etnik narůstá přechodem na evropský způsob života, s nímž si jejich metabolismus těžko vyrovnává. U žen je přirozený sklon k otylosti, takže je u nich výraznější.

Důležité je přihlédnout k pohlavnímu dimorfismu. V gravettienu cca 30.-20. tisíc let př. n. l. (lovci mamutů) byli muži vysocí kolem 180 cm, ženy do 150 cm. Tehdy muži obstarávali potraviny, což si vynutilo potřebu jejich větší fyzické schopnosti oproti ženám, které byly v příbytku a starali se o domácnost. V neolitu se rozdíl snížil, protože i ženy se zapojily do tvorby potravinových zdrojů. V současné industriální společnosti se průměrný rozdíl dále snižuje, protože způsob života žen se velmi přiblížil mužskému. Kam do tohoto vývoje lze zařadit, byť umírněnou formu matriarchátu?

Přijde mi přirozené, že u některých oddělených společenstev se původní "vláda" žen kolem ohniště v příbytku přeměnila vývojem ve výraznější postavení v některých oblastech života. Nepřirozené mi přijde, když ojedinělá feministka etnoložka takové střípky zveličuje a vydává za doklady matriarchátu. To hraničí s hoaxem.

Nechci zde nikomu upírat právo na názor, ale navykl jsem si brát vážně to co je viditelné, je ověřené, je spočítatelné, mající jiné analogie apod.

ZH (Pátek 13. března 2020)  ⇑

Pěkné video o několika entitách v Asii a Americe, které dotyčná etnoložka navštívila.
V poslední větě je možná klíč, muži jdou do světa vydělat nějaké peníze a zkušenosti, někteří se nevrátí, někteří jo, jediná jistota je mateřské hnízdo. V zapotécké společnosti jsou ženy silné, rozhodné, korpulentní, muži vyžlata, tak se vychovávají. Představuju si Věru Bílou... Mezi olašskými Romy, abychom nechodili daleko, se takové vztahy vyskytují.

Ještě bych dodal, že ono "-archát" pochází z řeckého arkhein, tj. vládnout.