Vzhledem k tomu, že originální stránka(http://www.webprostor.cz/veda_a_vyzkum/ministr/mini4.html) zmizela, byl zde převzat archivní otisk stránky ze serveru google.com, který může časem také zmizet. Autor Zdeněk Ministr.

Orientace kostelů zejména nanebevzetí Panny Marie a dvou hrobek


Věnováno památce pana JUDr. Vladimíra Dvořáka (*30. III. 1929, V 16. X. 1998)

Úvod
Tento příspěvek navazuje na tři předchozí ve Slánském obzoru: dvě pravěké kultovní astronomicky orientované stavby (1993-94), pohansky orientované rotundy (1995) a článek věnovaný mimo jiné pravěkému kalendáři Čech (1997). Příspěvky byly obhájeny na konferencích Evropské společnosti pro astronomii v kultuře (ESAC). Kalendářně-astronomicky orientovaným stavbám od pravěku po středověk je věnováno pojednání v monografii o rondelech (1999) a návod jak postupovat při archeoastronomickém výzkumu je v ročence Pravěk (1998).
Archeologii mohou pěstovat jen odborníci ale archeoastronomicky může bádat každý. Neobejde se však bez základních výpočtů, Hvězdářské ročenky a určení orientace podle Slunce buď na obzoru nebo nad obzorem při zákrytu Slunce ve směru stavby či kolmém. V prvém případě se použije jednoduchý vztah pro azimut A středu slunečního kotouče půl stupně nad ideálním obzorem když jeho výška = refrakci. Pro deklinaci Slunce D a zeměpisnou šířku B je cos A = sin D / cos B.
Pro prvý paprsek na ideálním obzoru je A o 1,2° menší1)

Orientace kultovních a církevních památek

H. Niesen (1906) věnoval třísvazkové dílo ORIENTATION chrámům řeckým, římským a křesťanským. Následoval jej M. Lockyer (1908) a další. Naši kunsthistorici věnovali pramalou pozornost orientaci památek, někdy se omezí na zjištění, že kostel je orientován - východován kněžištěm k zeměpisnému východu.
Kult letního a zimního slunovratu je starší než kult rovnodenností podle nichž byly načasovány i lunární kalendáře. Orientace chrámů a hrobek naznačuje jakým způsobem a s jakou přesností byl načasován kalendář a určovány světové strany. Orientace památek často naznačuje obdivuhodné znalosti stavitelů a přání stavebníků, i snahu překrýt pohanský kult.
Velechrám na Athénské Akropoli zasvěcený panenské bohyni Athéné je orientován k Slunci v den jeho vstupu do znamení - tehdy do souhvězdí Panny, i když Řekové používali pohyblivý lunární kalendář, takže panathénaie se konaly v různou dobu (VII.-VIII.), v měsíci velké oběti hekatombaion (ESAC,1994). I jinde se prastaré výroční slavnosti konají, dosud v Indii, při srpnovém úplňku. V křesťanské Evropě byl kult panenské bohyně překryt nanebevzetím Panny Marie (PM). U Partheonu zasvitlo vycházející Slunce na panenskou bohyni Athéné. U kostelů PM stejně orientovaných je vchod vždy na opačné straně.
Slunce vstupuje do souhvězdí Panny vlivem precese2) nyní až koncem září, což astrologům nevadí.
Z úcty ke starým hvězdářům vstupy do souhvězdí nahradily vstupy do znamení zvěrokruhu.

Nejstarší sluneční kalendář a svatyně Slunce

Sumérsko-babylonský zvěrokruh je vlastně sluneční kalendář známý z klínopisných tabulek z doby Gilgameše, který vznikl před více jak čtyřmi tisíci lety (W. Papke, 1996). Rozdělení roku dvanácti souhvězdími bylo dokonalejší než u našeho současného, gregoriánského kalendáře, i když slunovraty a rovnodennosti dělily rok na čtvrtiny. Až objev gnómonu umožnil zjistit, že mezi jarní a podzimní rovnodenností není půl roku, ale 186 dnů. Proto staroperský kalendář měl 6 letních měsíců po 31 dnech : 6x31=1863).
Objev kalendářních rondelů v Evropě, kruhovitých svatyní Slunce z 5. tisíciletí, naznačuje však mnohem starší sluneční kalendář a znalost jak letního slunovratu (Byseň), tak rovnodenností, ale určených tehdy nikoliv gnómonem, ale podle návratu Slunce na totéž místo obzoru po půl roce. Takovou rovnodennost jsem nazval "neolitickou". Předpokládá znalost 365 dnů v roce, u rondelu mezi Těšeticemi a Kyjovicemi (okr. Znojmo) podle návratů Slunce nad Děvín, a s dalekým výhledem jen východním směrem.1) 2)
Vedle slunovratů a rovnodenností byly od dob Gilgameše3) důležitými kalendářními dny, hlavně pro zemědělce, vstupy Slunce do souhvězdí Býka a Panny při téže deklinaci Slunce (11,47°), kdy Slunce vychází a zapadá na tomtéž místě obzoru. Den vstupu do souhvězdí Býka byl 31 dní po jarní rovnodennosti a do souhvězdí Panny 31 před (!) podzimní rovnodenností určené gnómonem a nebo ve středověku jako 15. den v měsíci juliánského kalendáře, který se po roce 325 opožďoval. Roku 325 byla jarní rovnodennost 21. III. ale pak se vinou nepochopení návrhu alexandrijských učenců a mylným řazením přestupných let církví kalendář opozdil každých 128 let o jeden den. V dobách vládnoucích analfabetů jediný Beda Ctihodný (V735) věděl, že je kalendář opožděn o tři dny (3,2).
I Kosmas kladl vstupy Slunce do znamení k 15. dni v měsíci, jako by věděl, že v jeho době byl kalendář opožděn o 6 dnů - jarní rovnodennost byla skutečně 15. III. : 15 + 6 = 21.

Reforma juliánského kalendáře

Dominikán Ignazio Danti, člen komise pro reformu kalendáře, zjistil roku 1575 podle přímé stopy sluníčka na podlaze chrámu Santa Maria Novella ve Florencii, že kalendář je opožděn o deset dnů (9,76) a proto bylo při reformě kalendáře vyhlášené papežem Řehořem XIII. roku 1582, vynecháno 10 dnů. V Čechách byla reforma zavedena roku 1584 v době Rudolfa II., Tycho Brahe a J. Keplera.
Kostely založené krátce před reformou a orientované k Slunci 21. III., nejsou odkloněny přesně k zeměpisnému východu, ale 6°od východu k severovýchodu, k Slunci při takové deklinaci jakou má 10 dnů po jarní rovnodenností: +4°.
Způsob určení rovnodennosti podle přímé stopy buď stínu vrcholu gnómonu nebo obrazu sluníčka v temném chrámu byl znám v době antiky i Keltům. Naznačuje to orientace jejich svatyní a kalendář se 186 dny mezi 30. IV. - beltine a 2. XI. - samain - začátek roku Keltů, 40. noc po jarní a 40. po podzimní rovnodennosti. Samain připomíná kult Isis a Osiris 4 dekády po podzimní rovnodennosti po opadnutí Nilu (ESAC, 1994 a 1997).

Bazilika sv. Víta, sv. Jiří a rotundy sv. Jiří

Vídeňský astronom C. Köberl5) zjistil použitím přesných kompasů a korekcí, že Spytihněvova bazilika sv. Víta je orientována k Slunci v den sv. Víta a bazilika sv. Jiří k Slunci v den sv. Jiří. Svatý Vít překrýval kult letního slunovratu. V den sv. Víta 15. VI. 1060 byla deklinace Slunce taková, jaká je nyní 21. VI. v den letního slunovratu, neboť kalendář byl tehdy opožděn skoro o 6 dní (5,74). Deklinace Slunce o letním slunovratu byla roku 1060 o 7,3´ vyšší než v současné době a pro zeměpisnou šířku sv. Víta 50°5,5´; je azimut východu Slunce půl stupně nad obzorem 51,5°. Köberl zjistil 51,8° u sv. Víta a 65,7° u sv. Jiří. Naproti tomu kunsthistorik J. Jedlička byl přesvědčen, že bazilika sv. Jiří je "konstruována" k Slunci v den letního slunovratu. Absolvent pražské Akademie výtvarných umění působící po roce 1968 ve Švýcarsku, po dva roky, vždy o letním slunovratu fotografoval a filmoval interiér a exteriér baziliky i s plošiny vysoké 27 m, a pak uspořádal výstavu v Tereziánském křídle Hradu (1997).6)
Rozporná tvrzení mne přiměla k přesnému určení orientace (s pověřením Kanceláře presidenta) podle Slunce svítícího dovnitř, kolmo na osu baziliky sv. Jiří. Zřejmě byla orientována 24. IV. 920 k Slunci a to k prvému paprsku (hornímu okraji slunečního kotouče) tehdy 68,5°od severu.
Naproti tomu rotunda sv. Jiří v Lukově není orientována k Slunci nad rotundou sv. Jiří na Řípu tehdy v den sv. Jiří, ale v den vstupu Slunce do znamení Býka (Slánský obzor 1995, ESAC 1994 a 97) zřejmě určeném jako 31. den po jarní rovnodennosti gnómonem. Že to není náhoda dokazuje rotunda sv. Václava v Libouni orientovaná v tutéž dobu (při téže deklinaci Slunce) k Slunci nad Blaníkem, což jsem vypočítal a pak doložili snímky astronomové ve Vlašimi.

Kult pohanských panenských bohyní a nanebevzetí Panny Marie

Před čtyřmi tisíci lety v době Gilgameše vstupovalo Slunce v druhé půli našeho srpna do souhvězdí Panny s nejjasnější hvězdou Spica = klas. Na nejstarším dochovaném řeckém globu hvězdné oblohy na bedrech Atlanta, glóbu zobrazujícího souhvězdí pojmenovaná Chaldejci v Sumeru, dokazuje poloha jarního bodu jeho vznik asi 300 let před n.l.. Vlivem precese se jarní bod mezi hvězdami posouvá. Podle W. Papkeho (1996) znali tento posun již v době Gilgameše. Dosud je objev precese připisován Hipparchovi, který jej zaznamenal právě u kalendářní hvězdy Spica.
Panna s klasem je na zmíněném globu i na všech zvěrokruzích, od sumerského přes alexandrijský i na arabském: tu sedící na zkřížených nohou a v každé ruce třímá veliký klas. Je i na mnoha středověkých vyobrazeních zvěrokruhů. Na obraze A. Dürera (1515) je s křídly a bez klasu v ruce, ale s pozdviženým ukazováčkem, neboť podle jednoho řeckého mýtu se zhrzená bohyně spravedlnosti Astraea, dcera Dia, vrátila na své místo v souhvězdí Panny (Zamarovský, 1965).
Na jednom z nejstarších zvěrokruhů je mořská panna s velikým klasem. Řekové uctívali panenskou Artemis, sestru boha Slunce. Nejslavnější chrám Artemis považovaný za div světa byl v Efesu. Římané Artemis ztotožnili s panenskou Dianou, ochránkyní žen, uctívanou v půli srpna. Její ctitelky v noci na 15. za zpěvu hymnů s pochodněmi putovaly k jejím chrámům, aby nad ránem prosily o její přízeň (R. Hošek: Římské náboženství, SPN, 1986).
Kult pohanských bohyní nahradilo nanebevzetí Panny Marie; původně bylo slaveno 18. ledna, ale rozhodnutím koncilu v Mohuči (813) přeloženo na 15. VIII. (Ottův sl. n. ; heslo assumptio), zřejmě pro přetrvávající kult pohanských panenských božstev. Je známo, že Marie žila u apoštola Jana v Jeruzalémě a pak snad v Efesu, kde vznikla jedna z prvních křesťanských obcí. Pobyt v Efesu je tradován a připomíná jej malá svatyně, domek Turky zvaný Meryem Ana, kde prý navždy usnula a byla vzata k synu Ježíši na nebesa. Podle jiné tradice zemřela v Jeruzalémě, kde ukazují její hrob. Nanebevzetí se stalo hlavním svátkem mariánského kultu již ve 4. století. Procesí věřících putovala v tutéž noc na 15. VIII. ze široka daleka k poutním chrámům nanebevzetí za zpěvu litanií až donedávna, i když papež litanie již roku 1601 zakázal (krom loretánských).

Nejstarší kostely Panny Marie v Čechách

Po pokřtění na Velké Moravě arcibiskupem Metodějem zakládá Bořivoj I. první kostely v Čechách. Nejprve rotundu sv. Klimenta na Levém Hradci, později zbouranou pro její pohanskou orientaci (Slánský obzor, 1995), poté kostel Panny Marie (PM) na pražském hradišti na pohanské akropoli. Jeho základy objevil I. Borkovský a podle plánu A. Marhautové odhaduji, že byl tehdy orientován k Slunci v den nanebevzetí PM.
Druhý kostel PM na Budči ( 950?) byl orientován jako rotunda s apsídou odkloněnou o 70° od severu, později zbouranou a nahrazenou obdélným kněžištěm. Základy kostela PM jsou nyní vyznačeny plochými kameny položenými na maltu. Archeologové zjistili, že nejstarší hroby u kostela byly orientovány shodně, ale pozdější k zeměpisnému východu. To dokazuje, že lidé si byli vědomi pohanské orientace, kterou zavrhli, a také, že uměli určit východní směr.
Nejkrásnější zachovalá románská rotunda v nedalekých Holubicích zasvěcená narození Panny Marie mi umožnila velmi přesné určení orientace podle Slunce svítícího doprostřed rotundy prostředním okénkem apsídy. Apsída rotundy je odkloněna o 69,6° ± 0,1°od severu. Byla založena po roce 1200 a dokončena 1225. Roku 1221 byl juliánský kalendář opožděn o 7 dnů, takže v den nanebevzetí v době založení byla deklinace Slunce taková, jaká je nyní 22. VIII. (15+7). Při východu Slunce byla 12,0°a pro zeměpisnou šířku rotundy 50°12,2´je podle uvedeného vztahu azimut Slunce půl stupně nad obzorem 71,0° a pro prvý paprsek, tu nad údolím (na rozdíl od Budče) 69,7°což je vzácná shoda s orientací apsídy.

Kladenské kostely nanebevzetí PM a kostel sv. Jana Křtitele

Původní kostel nanebevzetí PM připomínaný již roku 1358 (B. Škorpil: Paměti chrámu Kladenského, 1897) byl založen tam, kde nynější, s dalekým výhledem na Říp a Středohoří. V téže době stavěl Petr Parléř katedrálu sv. Víta a Karel IV. položil základ mostu přes Vltavu (r.1357).
Když kostel nepostačoval prudce rostoucímu průmyslovému městu, byl zbourán a na tomtéž místě, ale kolmo na osu původního kostela, byl postaven nový, s osou odkloněnou o 17° od severu k západu. Osa původního kostela byla tedy 90°- 17° = 73° od severu k východu. Roku 1358 byl kalendář opožděn o 8 dnů a 15. VIII. byla deklinace Slunce taková, jaká je nyní 23.VIII. v den vstupu Slunce do znamení Panny. Pro zeměpisnou šířku kostela 50° 9´a deklinaci Slunce při vstupu Slunce do znamení Panny 11,47° je azimut 71,9° pro Slunce půl stupně nad obzorem a pro zvýšený zalesněný obzor Dubí 73° což potvrzuje, že původní kostel stál kolmo na nynější, pro který vycházelo Slunce 2° vpravo od kostela sv. Jana Křtitele4).
Poutní kostel sv. Jana Křtitele patřil zaniklé vsi Újezdec a byl založen dříve než kostel kladenský. Podle J. Kačíře prvý farář Bedřich zemřel před r. 1356. Dle buzoly je kostel odkloněn o 55°, což by naznačovalo, že je orientovaný k Slunci v den patrona 6. VIII. Podle Slunce je odkloněn o 69,6°, jako rotunda na Budči, ve Vrapicích a Holubicích. Tento velký rozdíl způsobuje magnetické podloží.

Poutní kostel nanebevzetí PM v Tuřanech

Podle R. Kollera byl snad založen na místě pohanského kultu. Stojí na skalnatém návrší, které skýtalo široký a daleký výhled. Podle místní pověsti byl původní kostel tam, kde je nyní boží muka, ale lidé stále chodili obětovat na návrší. Tuřany připomínají praslovanské túrice, slavnost se zvířecími maskami (Ottův sl.) na Slovensku překryté svátky svatodušními.
Kostel je vzdálen jen jeden kilometr od byseňského rondelu, veliké svatyně Slunce z 5. tisíciletí orientované tehdy k Slunci na úpatí Řípu o letním slunovratu. Rondel zanikl na počátku doby bronzové. Podle A. Knora byl převrstven pásem knovízských střepů. Tuřanské návrší s kostelem, zmíněný rondel nad Bysní, nedaleký Řípec a Říp jsou ve slunovratovém směru. Na Řípci byla nedávno letecky objevena pravěká stavba - neolitický "Erdwerk". Je vysoce pravděpodobné, že kultovní poslání pravěkých staveb převzalo nebo mělo již tehdy i skalnaté návrší v Tuřanech.
Podle buzoly není však kostel orientován k Slunci o letním slunovratu, jako byl rondel; kostel je odkloněn podle buzoly o 70° jako rotundy, ale podle Slunce o 80°! To dokazuje silný vliv magnetického podloží a naznačuje, že kostel byl orientován k východu v době, kdy byla místní magnetická deklinace (odchylka od poledníku) asi -10°5).

Kostel nanebevzetí v Družci a chrám ve Zlonicích

Podle A. Podlahy k nejznamenitějším barokním chrámovým stavbám v Čechách patří chrám nanebevzetí PM ve Zlonicích, vystavěný r. 1738, na místě středověkého kostela (1359) vedle legendárního královského hrádku Štáf (856?). Chrámová loď dlouhá přes 30 m s kněžištěm mezi věžemi je nad potokem na údolní terase. Odklonění lodi podle buzoly je 70°a podle Slunce 70,0°. Chrám je zřejmě orientován jako původní kostelík k Slunci nad údolím v den nanebevzetí při tehdejším zpoždění kalendáře 8 dnů, tedy při takové deklinaci Slunce jakou má 23. VIII. (15+8).
Naproti tomu poutní kostel v Družci byl zřejmě orientován podle kompasu. Je z prvé poloviny 14. století a na konci 17. byl prodloužen a přestavěn (E. Poche, 1977) takže nemáme jistotu, že je orientace původní. Kostel v údolí Kačáku (370 m) je natočen k Veselovu (424 m), poněkud vlevo od vrcholu. Podle buzoly je kostel odkloněn o 80° a podle mapy při pohledu z Veselova o 78°, což naznačuje opět orientaci podle kompasu při magnetické deklinaci asi -10°.

Kostel sv. Isidora a hrobka Kinských v Budenicích

Barokní kostel sv. Isidora byl založen (1680) na návrší s dalekým a širokým výhledem, ale nyní je obklopen stromy. Je zaštítěn znaky Kinských a Harrachů. V půdorysu má tvar odstupňovaného kříže ve směru světových stran, s vchodem od západu. Rod Kinských měl k tomuto místu a světci blízký vztah. Biskup Isidor se zapsal do dějin rozsáhlou vědeckou činností: kromě teologicko-filosofických knih napsal pozoruhodné stati o astronomii, světové dějiny i dějiny vizigótských králů ve Španělsku (A. Bauerová 8) , 1992).
Asi sto kroků východně je veliká hrobka Kinských, kterou nechal postavit kníže Rudolf (V1836). Má impozantní široký vchod otevřený k východu /!/ pod nápisem: "Zde gsme ó Pane čekagice hlasu tvého". Do zamřížované hrobky se sestupovalo po 18 schodech. Hrobka má tvar kříže jako irské hrobky-mohyly zakládané před pěti tisíci lety. Podle M. Brennana sloužily i kalendářním účelům.
V hrobce Kinských pod skleněnou kopulí kráčí na vlnách rozbouřeného moře Ježíš s pravicí napřaženou k tonoucímu Petrovi. Dle Matouše Ježíš pravil: "Ty malověrný, proč jsi pochyboval?" Stavebník byl asi inspirován vyobrazením ve zpěvníku literátského bratrstva v Unhošti (1379). Dojemný je také unavený anděl u vchodu se štítem a erbem Kinských a s vyhaslou pochodní. Vpravo sedící Římanka má na klíně rozevřenou knihu s nápisem RUDOLPH. Palacký pro něj sbíral paměti rodu sahající až do 13. století. "Největších zásluh si však dobyl založiv Matici českou" (Ottův slovník věnuje rodu téměř 6 stran).
Pozoruhodná je i zničená hrobka Kinských na severu Čech ve Sloupu na Českolipsku. Ta není natočena k východu, ale byla snad záměrně umístěna tak, že o rovnodennosti vychází Slunce nad Ještědem, což jsem doložil dia-snímky.

Boží hrob nad Slaným - Kvíčkem

Na tehdy bezlesém návrší (313 m) s výhledem na západ, jej nechal postavit Bernard Ignác Martinic (1665), který založil ve Slaném františkánský klášter i gymnasium. Návrší bylo po letech (1885) zalesněno. Nyní je vidět jen mezi stromy Smečno (372 m). Boží hrob není kupodivu orientován k východu, ale vchodem k Slunci o letním slunovratu a velkou lucernou k západu Slunce o zimním slunovratu. Lucerna má orientální ráz a stavba je raně barokní.
Orientace hrobu zřejmě není náhodná - nesměřuje k rodovému sídlu ve Smečně - Muncifaj - Mons Fagi - Hora buková, ale poněkud vpravo, k západu Slunce o zimním slunovratu nad Muclavskou loukou, vzdálenou od hrobu 7 km. Bukolickou krajinu s pasoucími se ovcemi a košatými buky, měli Martinicové ve velké oblibě, neboť právě zde (406 m) vztyčili (1865?) vysokánský obelisk - pyrám na oslavu rodu Clam - Martiniců. Dříve než pyrám, tu stál sv. Januarius (nyní v depositáři). Připomíná prastaré římské božstvo Janus-e se dvěma tvářemi, které znamenají konec a začátek všeho i roku (pojmenováním prvého měsíce). Pro starověký Řím byl Janus bohem světla i Slunce a jeho koloběhu. Jeho dvě hlavy jsou na nejstarších 1/4 kg litých bronzových mincích z konce 4. století před n. l. 
Božstvo s dvěma hlavami stálo v apsidě svatyně Keltů-Bójů u Libenice pod Kaňkem, snad ze 4. století před n.l., která byla orientována k Slunci nad vrcholem Železných hor začátkem roku Keltů, 2.XI., čtyřicátou noc po podzimní rovnodennosti (ESAC, 1997). Takové božstvo se našlo i na oppidu u Nasavrk. Božstvo se dvěma hlavami uctívané v době Gilgameše, patřícími minulosti a budoucnosti, světu před potopou a po ní, je vyryto na válečkovém pečetidle z 24. století před n.l. (W. Papke3)).

Závěr
Tento příspěvek není ani nemohl být vyčerpávající. Naznačuje nové možnosti bádání v oboru archeoastronomické orientace kultovních a církevních i světských památek a také prastaré poznatky světových kultur, doznívající i v našem kraji.



Poznámky:
1) Deklinace Slunce - odklon od nebeského rovníku, je o rovnodennosti nulový, o letním a zimním slunovratu největší, roku 2000 je ± 23°26´21,4´´. Před tisícem let byl ± 23°34´8´´ /sin D = 0,4/.
Náročnější než pozorování Slunce na obzoru je pozorování zákrytu Slunce ve směru kostela apod. K výpočtu orientace je třeba znát zeměpisné souřadnice stanoviště a data ve Hvězdářské ročence: rektascenze a deklinace Slunce i hvězdný čas. Vypočtená orientace je astronomicky přesná. Je-li zákryt určen na minutu je i orientace přesná na úhlovou minutu: Slunce postoupí na obloze o jeden průměr slunečního kotouče (32´) za 128 vteřin.
2) Precese nepůsobí že "rovnodennost nastává každý rok o něco dříve" (L. Klimeš, Slovník cizích slov, SPN, 1981), ale, že hvězdy vycházejí o něco později. Dnes známé zpoždění naznačuje, že souhvězdí byla pojmenována v Sumeru Chaldejci.
3) Astronomicky přesná orientace naznačuje buď znalost světových stran podle hvězd a nebo podle gnómonu s indickým kruhem umožňujícím vytýčení Z - V směru podle tětivy kruhu a nebo podle Slunce na obzoru v den "přímé stopy" stínu vrcholu gnómonu a nebo přímé stopy obrazu sluníčka na podlaze temného chrámu.
4) Podobně původní kostel PM v Úhonicích, nejstarší v širokém okolí, z počátku 14. století, byl orientován k V, ale nový (1897) k J. (Listy z Unhošťska, č. 19/20 /V/1998, str. 41).
5) Některé kostely naznačují orientaci podle kompasu v době, než byla známa magnetická deklinace - odchylka od poledníku. Geofyzikové odhadují tuto deklinaci pro středověk i starověk podle vzorků vyzdívek pecí, láv z Etny apod. V západní Evropě klesla deklinace v letech 1580 - 1810 z +10° na víc jak -22°, tedy za 230 let o víc jak 32°! Nulová byla v Paříži roku 1666 a odhadem bude opět kol roku 2100. V Čechách byla nulová kolem roku 1975. Magnetické izogony spojující místa stejné deklinace, se podobají poledníkům a přesouvají se zvolna z východu na západ. Místa téže východní délky mají zhruba stejnou deklinaci: Praha na 14°24´má deklinaci jen o málo posunutou oproti Etně na 15. poledníku (V. Bucha, 19837)).


Literatura (která nebyla uvedena ve starších pracích autora)
1. Z. Ministr: Archeoastronomie, aneb jak postupovat při archeoastronomickém výzkumu; PRAVĚK, nová řada 8/1998. Ústav archeologické památkové péče Brno, 1999, str.241-254.
2. Z. Ministr: Astronomická orientace a kalendářní funkce pravěkých staveb str. 237–255; In: Pravěká sociokultovní architektura na Moravě, Ed. V. Podborský, katedra archeologie a muzeologie, fil. fak. Masarykovy univ. Brno, 1999, 320 stran.
3. W. Papke: Die geheime Botschaft des GILGAMESCH, 4000 Jahre alte astronomische Aufzeichnungen entschlüsselt; Weltbild Verlag GmbH, Augsburg, 1996, 400 stran.
4. M. Brennan: The Stones of Time; Iner Tradition International, Vermont, 1994; Kameny času - kalendáře, sluneční jeskyně a mohyly; Volvox Globator, Praha, 1997, 201 stran.
5. C. Köberl: On the astronomical orientation of st. Vitus Cathedral and st. George s Church in the Castle of Prague; Bull. Astron. Inst. Czechosl. 35 /1984/, 216 - 219.
6. H. Hlaváčková: Basilika sv. Jiří při bývalém klášteře benediktinek na Pražském hradě; In: katalog výstavy "Jan Jedlička: Basilika sv. Jiří na Pražském hradě"; Správa Pražského hradu, 1997.
7. V. Bucha: Magnetic Field and the Processes in the Earth´s Interior; Academia, Prague, 1983. a dopis téhož V.B. z 12.10.1998.
8. A. Bauerová: Tisíc jmen v kalendáři; nakl. Šulc a spol.,1992, 231 stran>
9. ESAC - sborník Evropské společnosti pro astronomii v kultuře.

Odbornou pomoc poskytly badatelky: dr. Anna Bauerová, dr. Zora Dvořáková a Elsa Maria Roth, Schönberg, Bavorsko. Ve Státní vědecké knihovně v Kladně Jana Mariánková a dr. Jakub Pavlík. Dr. Václav Bucha z Geofyzikálního ústavu a dr. Zdislav Šíma CSc. z dynamického oddělení Astronomického ústavu AV ČR v Praze, na Spořilově., a také RNDr. V. Moucha z Vlastivědného muzea ve Slaném.