J. Čihák (Středa 24. března 2010)

Katedrála je orientována k východu Slunce o svátku Zmrtvýchvstání. Je sice lákavé hledat v tom původ orientace kostelů, ale v jarním období bylo více důležitých svátků, zejména Nanebevstoupení a Seslání Ducha Svatého. Významnost svátků byla chápána nejednotně a procházela vývojem. Románské a gotické kostely směřují zhruba na východ až severovýchod. Zatím jsem nenašel rozumné vysvětlení pro tak velké odchylky. To se nedá vysvětlit výškovými rozdíly mezi kostely a horizontem, dále rozdílem mezi prvním paprskem a bodem odtržení a ani proměnlivou významností svátků jarního období. Názor, že zakladatelé kostelů byli nedbalí, se zdá nepravděpodobný. Proto zkusme hledat opačný náhled na tuto záhadu.

Dávní mystikové stanovili liturgická pravidla. Myslím si, že bylo hlásáno, aby se lidé modlili směrem k nebesům a přitom klekali čelem tam, kde Slunce vychází v jarním období. Proto také všechny svatyně musely směřovat do této oblasti. Nešlo tedy o přesnost a podle toho se chovala i většina zakladatelů kostelů. Někteří však považovali za nejsprávnější nasměrovat osu kostela k východu Slunce v den svátku Zmrtvýchvstání. Můžeme jenom spekulovat, jak mystikové vymysleli ten správný směr. Možná to věděli jen zasvěcení. Asi se uplatnila transformace některých slunečních mýtů. Jarní východy Slunce symbolicky připomínaly Kristovo vystoupení na nebesa.

Muslimové se modlili směrem k Mekce, což bylo jejich posvátné ústředí. U křesťanů to bylo jiné. Modlili se k všudypřítomnému Hospodinu. Jejich pozice při bohoslužbách snad měla vyjadřovat náboženskou jednotu. Bylo by chybné domnívat se, že křesťané uctívali nějaké místo, které leželo směrem na severovýchod a třeba i mimo pozemský svět. Křesťané měli též svoje nejposvátnější místa na zemi. Duchovní pozornost se upírala k Jeruzalému, k Římu a později k městu zázraků Amsterdamu. Tím lze možná vysvětlit vzácné abnormality v orientaci románských a gotických kostelů.