Jan Cinert (Čtvrtek 11. prosince 2014)

U skoku se skály nejde jen o místa východů a západů Slunce a Měsíce, ale o výšky drah těchto těles na obloze. Připomeňte si staroegyptský obrázek, na němž jarní Šov gestem rukou kyne, aby Nut vyklenula své tělo. V létě jsou nejvyšší polohy novoluního Měsíce výše než dráhy Slunce, v druhé polovině léta obojí klesají, o podzimní rovnodennosti se minou a pak se polohy novoluního Měsíce dostanou níže, nežli jsou dráhy Slunce během zimy. I při západu Slunce a Měsíce by tento efekt měl být s malým posunem pozorovatelný.

Skok se skály (do moře) je podzimní pokles umístění novoluního Měsíce pod "nulovou úroveň". Novoluní Dívka tedy skáče do nižší úrovně v mraky, božského podsvětí či sumerského "moře sladké vody Apsú", a zároveň je to obydlí podzimního boha Enkiho, kterému stéká voda s ramen.

U těch pozdních podob trpaslíku je otázka, zda je to nějak závazné. Ve starověké ikonografii se špičaté čepice "mithrovské" objevují, ale spíše šlo o "roh" jarní rovnodennosti. Krajní postavy (slunovratové) na Strettwegském vozíku ovšem také mají špičaté čepice.

Souvislost trpaslíka s "trojí smrtí" já nevidím. To bude spíše oběť jednoho člověka třem bohům, proto utlučení, pověšení a vykrvácení.