Kniha HAJDY NA HRAD
Jan Cinert (Neděle 16. listopadu 2014)
Jak čas umožní, pročítám si finský národní epos Kalevala. Jen obvykle zapomenu, co jsem četl, když se k tomu zase dostanu. Epos byl uměle složen z jednotlivých etnograficky sebraných zpěvů v 19. století, a tak jsem měl nejprve obavu, jestli to nebude podvrh, jako Píseň o pluku Igorově. Přítomnost číslovek mne z toho hned vyvedla. Je to náročné čtení, neboť epos je ve verších a obsáhlý, ale vyplatí se.
Několikrát je tam i zde diskutovaná šestko-sedmička. Na začátku je kachna, která vyseděla šest vajec zlatých a jedno železné. Takže opět princip již zmiňovaných sedmi nezbedných kůzlátek. V Kalevale je na to nepřesně přilepen kosmogonický mýtus o vzniku světa z kosmického vejce, ale to je právě asi tím umělým slepováním různých písní. V té souvislosti mi konečně došlo, proč Kronos má jen šest dětí, které pozře a chybí sedmý potomek (kůzlátko). Tím sedmým elementem je totiž kámen (železné vejce z Kalevaly, oproti šesti zlatým), který je Kronovi podstrčen místo Dia. Dávný mytograf si z nás takhle udělal šprťouchlata. Škoda, že je vždy vše tak jasné a jednoduché až na konci po určitém vyvinutém úsilí, a ne hned na začátku. :-)
Je tam Joukahainen, čili héroi 100 lunací, nám známý jako „zubr“, „převeliký muž“, Goliáš nebo Hektór, který je přemožen héroem podzimní rovnodennosti Väinömöinem. Byť jména v eposu připomínají soupis hráčů finského hokejového týmu, jméno Väinömöinem obsahuje „indoevropské“ kořeny *VAN(D) – voda a *MIN - mínit. Je to tedy Moudrý Vodňák, jako třeba sumerský Enki s vodou stékající s ramen.
Narazili jsme tu i na skoky dívek se skály severozápadním směrem do vodoteče z nenaplněné lásky a nebyla zcela jasná astronomická vazba. V Kalevale novolunní dívka Aino jednoznačně skáče do moře a stává se rybou za podzimní rovnodennosti, protože si nechce vzít za muže héroa podzimní rovnodennosti starého Väinömöina.
I pražský tesař či keltský Essus tam je co by nepojmenovaný pidimužík, který porazí dub, jenž zastiňuje Slunce. Že je pidimužíkem potvrzuje oprávněnost dřívější rozpravy, zda Kosmas skutečně mohl mínit nízký práh, vytvářený tesařem, ale že by se mohlo jednat ve skutečnosti o vchod, když se musí i velcí páni sklánět, jak tuším uvedl ZH. Já jsem se s tím již dříve ztotožnil a zapracoval do připravované knihy. Nyní je to pidimužíkem z Kalevaly dále potvrzeno, musí být malý, aby se protáhl nízkým jarním vchodem. Jedná se o „nulovou“ výšku Slunce za rovnodenností, když si letní úrovně představíme jako plusové a zimní jako mínusové.
I obětování velikého býka, čili zoomorfikace héroa podzimní rovnodennosti, tam nalezneme. Děje se tak při jarní svatbě a býka zabíjí opět nepojmenovaný pidimužík.
Jinak se musím přiznat, že s Kosmovými sestrami, jakož to třemi fázemi Měsíce, jak jsem převzal a dále uváděl co by keltský "vynález", to bude složitější. V jiných mýtech jsou totiž ženské postavy více rozvrstveny a vícegenerační. Jako například Nastěnka v Mrazíkovi nebo Popelka, která je tatínkovou dcerou z prvního manželství a starší sestra je dcerou macechy z jejího prvního manželství. Je to opět běh na dlouhou trať a není čas to teď řešit.
Několikrát je tam i zde diskutovaná šestko-sedmička. Na začátku je kachna, která vyseděla šest vajec zlatých a jedno železné. Takže opět princip již zmiňovaných sedmi nezbedných kůzlátek. V Kalevale je na to nepřesně přilepen kosmogonický mýtus o vzniku světa z kosmického vejce, ale to je právě asi tím umělým slepováním různých písní. V té souvislosti mi konečně došlo, proč Kronos má jen šest dětí, které pozře a chybí sedmý potomek (kůzlátko). Tím sedmým elementem je totiž kámen (železné vejce z Kalevaly, oproti šesti zlatým), který je Kronovi podstrčen místo Dia. Dávný mytograf si z nás takhle udělal šprťouchlata. Škoda, že je vždy vše tak jasné a jednoduché až na konci po určitém vyvinutém úsilí, a ne hned na začátku. :-)
Je tam Joukahainen, čili héroi 100 lunací, nám známý jako „zubr“, „převeliký muž“, Goliáš nebo Hektór, který je přemožen héroem podzimní rovnodennosti Väinömöinem. Byť jména v eposu připomínají soupis hráčů finského hokejového týmu, jméno Väinömöinem obsahuje „indoevropské“ kořeny *VAN(D) – voda a *MIN - mínit. Je to tedy Moudrý Vodňák, jako třeba sumerský Enki s vodou stékající s ramen.
Narazili jsme tu i na skoky dívek se skály severozápadním směrem do vodoteče z nenaplněné lásky a nebyla zcela jasná astronomická vazba. V Kalevale novolunní dívka Aino jednoznačně skáče do moře a stává se rybou za podzimní rovnodennosti, protože si nechce vzít za muže héroa podzimní rovnodennosti starého Väinömöina.
I pražský tesař či keltský Essus tam je co by nepojmenovaný pidimužík, který porazí dub, jenž zastiňuje Slunce. Že je pidimužíkem potvrzuje oprávněnost dřívější rozpravy, zda Kosmas skutečně mohl mínit nízký práh, vytvářený tesařem, ale že by se mohlo jednat ve skutečnosti o vchod, když se musí i velcí páni sklánět, jak tuším uvedl ZH. Já jsem se s tím již dříve ztotožnil a zapracoval do připravované knihy. Nyní je to pidimužíkem z Kalevaly dále potvrzeno, musí být malý, aby se protáhl nízkým jarním vchodem. Jedná se o „nulovou“ výšku Slunce za rovnodenností, když si letní úrovně představíme jako plusové a zimní jako mínusové.
I obětování velikého býka, čili zoomorfikace héroa podzimní rovnodennosti, tam nalezneme. Děje se tak při jarní svatbě a býka zabíjí opět nepojmenovaný pidimužík.
Jinak se musím přiznat, že s Kosmovými sestrami, jakož to třemi fázemi Měsíce, jak jsem převzal a dále uváděl co by keltský "vynález", to bude složitější. V jiných mýtech jsou totiž ženské postavy více rozvrstveny a vícegenerační. Jako například Nastěnka v Mrazíkovi nebo Popelka, která je tatínkovou dcerou z prvního manželství a starší sestra je dcerou macechy z jejího prvního manželství. Je to opět běh na dlouhou trať a není čas to teď řešit.
