Jan Cinert (Středa 4. září 2013)

Jestli to chápu dobře, tak heliatický (tuto koncovku jsem převzal z odborného článku, jinak se používají různé) východ je pozorovatelný jen jednou ročně. Pak se východ souhvězdí objevuje dříve, až se přesune na západ a stane se heliatickým západem. Následně souhvězdí mizí, protože je vidět z přivrácené strany Země ke Slunci a tudíž není v noci vidět.

Všiml jsem si, že u téměř všech internetových pojednání se píše, že "v minulosti byl heliatický východ..." Orientačně, podle 72 roků x 30°, připadalo kolem přelomu letopočtu na jarní rovnodennost znamení Berana. Tak se dodnes používá soustava zvěrokruhu. Jeho původ je to totiž až v dobách posledních staletí př. n. l. Ovšem v době starověkých říší a počátcích záznamů ve 3. tis. př. n. l. to bylo znamení Býka a Lev připadal na letní slunovrat. Kolem 9000 let př. n. l., tedy v počátcích usedlého života, na jaro připadalo znamení Lva. Zároveň prý byla hlouběji v minulosti nejprve stanovena zodiaková souhvězdí Býka, Lva, Štíra a Jižní ryby, odpovídající ve 3. tis. rovnodennostem a slunovratům. Takže je třeba přesně odlišovat jednotlivé epochy a jim příslušná souhvězdí zvěrokruhu, tím také dobu heliatických východů např. Síria. Trochu v tom asi dělá nějaký rozdíl posun bodu otáčení hvězdné oblohy. Snad proto se rozchází jednoduchý výpočet podle posunu o 1° za 72 roků oproti Heliacu, je se dříve ukázalo.

Na odkazovaném Akkadském válečku Býk není. Zprava je Isimu se dvěma tvářema (spíše se to pozná podle dvojích vousů), pak je Enki (Ea). Následuje Šamaš s pilou vystupující mezi dvěma kopci, tedy ve vizíru, na něj míří orel, nyní již identifikovaný jako jeho zoomorfikace. Dále je Innana a lučišník, dosud ztotožňovaný s Enlilem, podle mne prozatím duplicitní Šamaš.