Jan Cinert (Pondělí 8. dubna 2013)

Byla to obecně používaná technika, tedy u rotund i podélných kostelů. Vyzdění zdi jen z opracovaných a pečlivě vyskládaných kvádříku by bylo příliš náročné. Proto se vyzdilo několik řádků lícového zdiva na obou stranách z kvádříků nebo lomového zdiva, pak se dovnitř na vlité maltové lože vyskládaly kameny různých tvarů a velikosti a zase to vše vylilo maltou.

Rotunda je skutečně kompaktnější oproti podélnému kostelu, ale tato výhoda se vyrovná s negativním působením kupole, která tlačí na korunní zdivo směrem ven po celém obvodu. Je-li u podélného kostela dostatečně vyvázán krov, tak zde šikmé tlaky nejsou, jen síly působící svisle do zdí. Proto dostačovalo postavit podélné zdi, které nesly krov, bez zvláštního statického zajištění. Jenže, ono také záleželo na hloubce a kvalitě základů a řádném vyvázání kamenů ve zdivu. Takže se u podélných kostelů stejně raději vytvářely silnější zdi, nežli bylo ze statického hlediska nutné. Jiná věc je pozdější užití klenby v bočních lodích bazilik, kdy vnější zdi musely zachytit šikmý tlak těchto kleneb. Vývoj pak vrcholí složitým opěrným systémem v gotice.