J. Čihák (Pondělí 26. listopadu 2012)

Animace oběhu planet a měsíců je velmi užitečná pomůcka, ale my stojíme na zemském povrchu, máme nedokonalý zrak a proto všechno vidíme jinak. Co skutečně vidíme, jsou v podstatě dvě iluze, které ovlivňovaly mystické myšlení.

1. iluze/ Když dáme do poměru dobu otočení Země kolem osy k dobám oběhu planet kolem Slunce, pak otáčení Země musíme vyhodnotit jako rychlé. To platí i vůči době oběhu komet a Měsíce. Pro pozemské pozorovatele se celá obloha také rychle otáčí. Proto hvězdy, planety, komety a Měsíc vidíme plynout jedním směrem. Teprve při opakovaných pozorováních je znatelné, že hvězdy mají stálou rychlost a ostatní objekty mají rychlost odlišnou a kolísavou, avšak nic se nezastaví a nepohybuje zpět.

2. iluze/ Vesmírné objekty jsou velmi daleko. Nejsme schopni odhadnout, co je dál a co je blíž. Nepomůže ani různá velikost a svítivost objektů. Všechno se zdá stejně daleko, jakoby umístěné na kopuli, v jejímž středu stojíme a po které všechno obíhá.

Teprve první myslitelé, kteří měli velmi vyvinutou prostorovou představivost a byli dostatečně houževnatí, se dokázali postupně prokousat od iluzí ke skutečným zákonitostem.

Aristotelés napsal ve spisu O nebesích: Jak tvrdí pythagorejci, v centru je oheň a země je jen jedna z hvězd, vytvářející noc a den krouživým pohybem kolem centra.

Aristarchos ze Samu vypracoval hypotézu: Stálice a Slunce jsou nepohyblivé, zatímco planety a Země se otáčejí kolem Slunce v obvodu kruhu a současně kolem své osy, přičemž Slunce leží ve středu dráhy. Kolem Země se otáčí jen Měsíc.