ZH (Středa 7. listopadu 2012)

Nechtěl jsem vás rozčílit, je to jen odkaz ;).
Tvrzení dotyčného Rawlinsona o klínopisných záznamech o měsících S a J neumím posoudit (písmo snad ještě ale nebylo rozluštěno?), nicméně sedmý měsíc Saturnu byl v novověku objeven až 1789, objevy šly ztuha i při relativně dokonalém vybavení.
Co se týče prstenců Saturnu, ve Wikipedii píšou, že většina lidí k jejich pozorování potřebuje dalekohled, aspoň 20x zvětšující, z čehož lze dedukovat, že ta menšina s vynikajícím zrakem, při příznivých atmosférických podmínkách a opozici Saturnu vůči Slunci, by mohla prstence vidět i prostým zrakem. Znám teda lidi, kteří vidí řádově mnohem lépe než já, a brýle nosit nemusím.
Co se týče prostředků na zostření zraku, umím si představit, že pomocí např. pilocarpinu dojde k miose, tj. zaclonění, čímž se zostří zrak, v noci je to ale problém, protože proniká méně světla a tím se vidění zase zhorší, vzájemnou míru nevím. Zda se dá drogami zlepšit zpracování signálu posílaného ze sítnice, se mi nezdá.

Starověké čočky opravdu vypadají omšele, ale i moje lupa po babičce není nic moc... Ale taky nevěřím, že by mohly mít takovou kvalitu, aby zlepšily pozorování oblohy.

Zato jsem se v noci dozvěděl, že pravěké dalekohledy byly zhotoveny z bambusu či dutých kostí zvířat, v předu opatřeny čočkou ostrovida i s ciliárním aparátem, který byl napojen na střevo, kterým byl vystlán vnitřek roury, střevo bylo vyživováno otvory v trubici, které jsou mylně považovány za zařízení k tvorbě tónů, ze slepého zvířete stojícího vedle. Na místě okuláru byla čočka z oka ostříže, taktéž umně vyživovaná, aby se oddálily cadaverosní procesy.