Jan Cinert (Středa 24. října 2012)

Řekl bych, že seskupování planet bylo celkem k ničemu, obzvláště jestli k němu došlo během dne. Nikdo by nic neviděl. Za základní považuji postavení těles za úsvitu/východu Slunce, protože to byl vždy nezaměnitelný okamžik, při kterém se posun těles dal porovnávat. Takže postavení pěti těles v roce -46 není důležité, ale podstatné je, že v roce -47 došlo k heliakálnímu východu všech těles. Tedy bez Merkura (?), protože ten v Azoru není, tak to nemohu posoudit při svých znalostech.

Piktogram šesticípé hvězdy má různé podoby i v různých kulturách, ten složený ze dvou trojúhelníků je vlastní až kamenným reliéfům snad od raného středověku, kdy se na Blízkém východě uplatnily stylizované geometrické dekorace, jako náhražka za zpodobnění živých bytostí.

Skutečně se nejedná o naší dvojkovou soustavu. Matematik by se musel vyjádřit, o jakou soustavu vlastně jde. Základem byl protiklad denních blíženců Světlo-Stín, vyjádřený protikladem samohlásky a souhlásky. Z toho hláskový základ *ai pro Já-jedna, ale *D/T pro Ty-dva. Název čtyřky je pozdější, protože je složen ze dvou slabik, ale ne opět podle našeho chápání. Tehdy byly slabiky tvořeny dvěma souhláskami, mezi něž byl pro lepší výslovnost vložen vokál. Takže *gait-tar, kat - tyr, kvat-tro, ketyre, četyre. Takže čtyřka je složena z jiných slabik vyjadřující stín, čili Stín-stín = Dva-dva.

Základ soustavy tedy byla čísla 1, 2, 4 a 8. Čtyřka bylo to, co je pro nás pětka (polovina 10) a osmička, co je pro nás desítka (základní celek). Nemuselo se máchat rukama, mohly se položit klacíky nebo udělat čáry. Toho je zřejmě pozůstatek původní římské zapisování, kdy čtyřka byly čtyři čáry a až pětka byla V, jako vyjádření toho, co už k číslům do čtyř nepatří, neboť se jedná o druhou polovinu Venušina osmiletého cyklu.