J. Čihák (Pondělí 30. dubna 2012)

Křesťané tento zvyk dodržovali o Bílé sobotě. Nejvíce se píše o zapalování ohně před kostelem pomocí křemene. Potom byl oheň posvěcen a od něho zapálena pašijová svíce a další světla. Ovšem zvyky byly různé a bývalo to také opačně.

“Bílá Sobota - o Bílé Sobotě končil čtyřicetidenní půst, slavilo se zvěstování Zmrtvýchvstání Páně. K večeru se opět rozezvučely zvony, které svolávaly farníky k večerní bohoslužbě věnované události Vzkříšení Páně. Před kostelem byl paškálem – objemnou svící zapálen oheň. Lidé si nechávali zapalovat svíce od paškálu a vcházeli do temných prostor kostela. V tento den se doma uhasila všechna ohniště. Před kostelem vložila hospodyně na hraničku vlastní polínko a když kněz oheň posvětil, vzala žhavý oharek domů a zažehnala jím oheň nový.“

“V katolických zemích se na Bílou sobotu nejprve zhasínají světla v kostelích. Pak se pomocí křemene a ocílky a někdy i lupy zapálí velká pašijová svíce, kterou se pak rozsvítí ostatní světla. Na některých místech v Evropě se pomocí tohoto nového ohně zapaluje na prostranství nedaleko kostela posvěcená hranice, lidé si k ní přinášejí dubové, ořechové nebo bukové větvičky. Poté, co v ohni zuhelnatějí, si je odnášejí zpátky domů. Využívají je při zapalování nového domácího ohně a jako Boží ochranu hospodářství před ohněm, blesky, krupobitím, ale také před snětí. Na některých místech se na velikonoční hranici upaluje figura Jidáše, jinde je tento zvyk zakázán.“