Jan Cinert (Neděle 5. února 2012)

Dosud jsem se setkával většinou s nepřesvědčivými výklady o "znacích na kamenech" a nezřetelným či nejasným grafickým podáním. Proto jsem na to zatím rezignoval, neboť zorientování se v této záležitosti vyžaduje dlouhodobé cílené studium.

Vycházím ale z toho, že předpísmové piktogramy, řekněme mající původ v neolitu, by měly odrážet spojení slabikových slovních kořenů a číslovek. Čili měly by být odrazem značek, podle kterých se vyprávěly mýty. Například znak dvou proti sobě obrácených C, v Lučanské válce uříznuté uši, zároveň se vyskytující v irských megalitických stavbách, znamená denní blížence Světlo-Stín. Takový znak je jistým dokladem pravosti. Na disku z Faistu se takovými zdají být vlasatá a holohlavá hlava. Jenže u tamnějších dalších znaků to už tak průhledné není, a proto se ani nemohu rozhodnout, zda k disku přistupovat jako k pravému nebo podvrženému. Pravé posvátné sestavy znaků by měly na prvním nebo druhém místě vyjadřovat denní dvojjedinnost a dvoustrannost, tak jako vzásadě začíná většina mýtů. U Kosmy převedeno na pouhé zachování číslovek v obráceném sledu: "mezi dvěma řekami, Ohří a Vltavou, prvá zřídil sídla ...". Něco jiného jsou samozřejmě pozdní severské runy.

Také si myslím, že pravé znaky by měly být víceméně blízké nerozluštěným piktogramům z harappské kultury a také trochu vyvinutějšímu nerozluštěnému mykénskému lineárnímu písmu A. Těžko předpokládat nezměrnou lidskou fantazii při tvorbě znaků, když mýty po celém světě mají shodné struktury a jsou většinou také shodné základní slovní kořeny spojené se základními zbožnělými principy.