Jan Cinert (Sobota 10. září 2011)

Já bych se na to díval více z pohledu vývoje, protože křesťanství nevzniklo náhle. Nejprve oplodňoval deštěm Matku zemi, později její Letní dceru, bůh ZO, např. Hermés (Merkur). Ten byl později poslem hromovládného Dia (Jupiter). Takto se ale rodila úroda a nemohla se zrodit personifikace ročního oběhu Slunce (Ježíš). Takže Hermés (Duch svatý) z vůle Jupitera (Hospodin) pouze sestoupil k Letní bohyni (P. Marii) a bez deště (neposkvrněně) do ní vstoupil. Jestliže svatyně původně směřovaly vchodem (lůnem) k východu, porodila Letní bohyně Slunce, které se objevilo na obzoru. Kristovo původní úmrtí za zimního slunovratu přesunuté na tehdejší konec kalendářního roku na jaře, s tím nemůže mít nic společného. Tedy i oltář s Kristovou obětí a jeho umístění v presbytáři je pozdní. Právě chrámy v Mnajdře dokládají, jak se jedná o prastarý princip a není vynálezem křesťanství. Problémy se zatoulanými ovečkami či oslicemi (planetami) museli mít jejich pastýři (hvězdáři) již dávno a vzájemný nesoulad mezi jejich oběhy znali. Proto již dávno přišli na to, že by byl nejlepším základem kalendáře solární rok.

Před zpohanštěním křesťanství byly všechny kostely P. Marie, protože to ani jinak nejde. Například sv. Jiří měl těžko lůno. Takže jste to celkem s prenatálním stádiem Ježíše trefil. Jenže Ježíš nebyl v hlavě svatyně (presbytáři), tam byl když tak Duch svatý, ale byl vlastně ve vchodu do svatyně a tím vchodem po svém zrodu vcházel.