Kniha HAJDY NA HRAD
Franta (Pátek 3. června 2011)
Jen taková úvaha k lidovému podání svatyně s osmi kůly - je notoricky známo rozdělení roku na čtyři části, které určují rovnodennosti a slunovraty a pak je ještě každý úsek rozdělen na polovinu (řekněme, třeba svátky v keltském duchu - imbolc, beltine, lugnasad a samain). Osmicípá hvězda (znak Venuše) se transformuje na "kolo času" s osmi paprsky.
A svátek v Uppsale, tím se nejspíš myslí to, co je označováno jako blót. A s trochou nadsázky by se to dalo označit jako "celostátní" blót", kterému předcházely "postupová kola", která byla konána na nižších regionálních úrovních. Bylo to tedy něco jako blót blótů.
Blót, starogermánsky blothisojan, anglosasky bletsian, anglicky blessing byl obřad, kdy se krví obětovaného zvířete skrápěly stěny usedlosti, kde obřad probíhal a také přítomní účastníci. Maso obětovaného zvířete se pak podávalo na hostině, při které, jak se věřilo byli účastni i bohové.
Vikingové prý pořádali blót před každou vojenskou výpravou. Byl to základní náboženský rituál, asi něco jako křesťanské požehnání zbraním před bitvou, či válkou. Přítomnost bohů na vlastní hostině jí propůjčovala velmi výsadní postavení. Odrazem této zvyklosti je s největší pravděpodobností jev, který je německy označován jako
Giebelkreuz (Giebelschmuck) - tedy ležatý (Ondřejský) kříž ve štítu budovy (zkřížená prkna, která chrání z profilu došky na střeše), který má na koncích zvířecí (často koňské hlavy). To je v "germánském" teritoriu prastarý ochranný symbol (viz znak jedné známé pojišťovny a byl to i znak, který nosili, jako náševku na rukávu, příslušníci jedné divize Wehrmachtu, která byla naverbována v Dolním Sasku).
Lebky obětovaných zvířat, které posloužily k pohoštění bohů, byly samy posvátné, byly svědkem přítomnosti bohů. Zvířecí lebky pak sloužily jako jakási orákula (údajně princip, kdy se v dutině (zde lebeční) mohla usídlit nějaká "entita", která nepocházela z tohoto světa, viz třeba také vyfouklé velikonoční vajíčko). Věštění prostřednictvím koňské lebky bylo germánským národům, zejména Frankům, prý výslovně zakázáno papežským výnosem. Odkaz na tyto praktiky je snad pohádka bratří Grimmů "O husopasce", kdy hlava princeznina koně (princezna je v tom okamžiku husopaskou), je zavěšena na bráně a povídá si s ní. Kůň se jmenoval Falada, což je prý odvozenina od velleda, tj. věštkyně.
Když si připomeneme legendu o smrti sv. Václava, kdy Václav v předvečer své smrti připíjí na hostině sv. Michalovi (tuším, že to byl sv. Michal), tak se tento popis jeví jako pospis slavnosti, která byla odvozena od blótu (v době podzimní rovnodennosti). Nakonec i součást přilby sv. Václava - ochrana nosu, může ukazovat i na více než jen to, že tato součástka byla zrovna po ruce.
A svátek v Uppsale, tím se nejspíš myslí to, co je označováno jako blót. A s trochou nadsázky by se to dalo označit jako "celostátní" blót", kterému předcházely "postupová kola", která byla konána na nižších regionálních úrovních. Bylo to tedy něco jako blót blótů.
Blót, starogermánsky blothisojan, anglosasky bletsian, anglicky blessing byl obřad, kdy se krví obětovaného zvířete skrápěly stěny usedlosti, kde obřad probíhal a také přítomní účastníci. Maso obětovaného zvířete se pak podávalo na hostině, při které, jak se věřilo byli účastni i bohové.
Vikingové prý pořádali blót před každou vojenskou výpravou. Byl to základní náboženský rituál, asi něco jako křesťanské požehnání zbraním před bitvou, či válkou. Přítomnost bohů na vlastní hostině jí propůjčovala velmi výsadní postavení. Odrazem této zvyklosti je s největší pravděpodobností jev, který je německy označován jako
Giebelkreuz (Giebelschmuck) - tedy ležatý (Ondřejský) kříž ve štítu budovy (zkřížená prkna, která chrání z profilu došky na střeše), který má na koncích zvířecí (často koňské hlavy). To je v "germánském" teritoriu prastarý ochranný symbol (viz znak jedné známé pojišťovny a byl to i znak, který nosili, jako náševku na rukávu, příslušníci jedné divize Wehrmachtu, která byla naverbována v Dolním Sasku).
Lebky obětovaných zvířat, které posloužily k pohoštění bohů, byly samy posvátné, byly svědkem přítomnosti bohů. Zvířecí lebky pak sloužily jako jakási orákula (údajně princip, kdy se v dutině (zde lebeční) mohla usídlit nějaká "entita", která nepocházela z tohoto světa, viz třeba také vyfouklé velikonoční vajíčko). Věštění prostřednictvím koňské lebky bylo germánským národům, zejména Frankům, prý výslovně zakázáno papežským výnosem. Odkaz na tyto praktiky je snad pohádka bratří Grimmů "O husopasce", kdy hlava princeznina koně (princezna je v tom okamžiku husopaskou), je zavěšena na bráně a povídá si s ní. Kůň se jmenoval Falada, což je prý odvozenina od velleda, tj. věštkyně.
Když si připomeneme legendu o smrti sv. Václava, kdy Václav v předvečer své smrti připíjí na hostině sv. Michalovi (tuším, že to byl sv. Michal), tak se tento popis jeví jako pospis slavnosti, která byla odvozena od blótu (v době podzimní rovnodennosti). Nakonec i součást přilby sv. Václava - ochrana nosu, může ukazovat i na více než jen to, že tato součástka byla zrovna po ruce.
