Franta (Pondělí 3. ledna 2011)

Jan Royt ve svém Slovníku symbolů zmiňuje víru lidí, že duše lidí nejprve pobývá ve světle luny, než se odebere do říše věčného světla - poukazuje na to, že Luna oproti "duchovnímu" Slunci představuje prvek pozemský a tvoří tak pomyslnou hranici mezi nebem a zemí. Proto znamení měsíce (lunulae) v podobě šperku nosili lidé jako symbol nesmrtelnosti. Děti narozené za novoluní byly považovány za děti štěstěny. Ač je jeho slovník věnován smybolům křesťanské ikonografie je více něž polovina textu hesla věnována jiným náboženstvím. I ten text o lunulae působí jako, že se vztahuje k překřesťanským dobám.

Tady by asi stálo za to připomenout lunice - což je slovanská ozboba z 9.-11. století ( viz http://havran.euweb.cz/phtml/ideogramy.phtml)

Pak uvádí:
Jeremiáš (7,16-17) zmiňuje nevěru židovského lidu vůči Hospodinu, protože "ženy hnětou těsto, dělají obětní koláč pro královnu nebes".
Páta kniha Mojžíšova (4,19 a 17,3-5) zakazuje uctívání měsíce pod trestem smrti.
Izaiáš (47,13) kritizuje věštění na podkladu tvaru a zabarvení měsíce.
V knihách Starého a Nového zákona se Měsíc objevuje jako míra času určující čas denní a bohoslužebný.
kniha Zjevení (21,23-24) Nový Jeruzalém nebude mít zapotřebí slunce ani měsíce, neboť jeho světlem je "Bůh a Beránek".
"žena oděná sluncem, s měsícem pod nohami" - oblíbenný výjev u dvora Karla IV, ve výkladech církevních Otců (Ambrož)- je tato žena ztotožňována s Pannou Marií či s církví.
Měsíc pod jejíma nohama byl chápán i negativně ("pozlátko tohoto světa")
Výklady zobrazení slunce a měsíce na obrazech Ukřižování Krista nejsou jednoznačné.