Franta (Čtvrtek 18. listopadu 2010)

pokračování citátu:

Teprve v Neplachově kronice ze 14. stol. se objevuje božstvo jménem Zelu, o němž se zmiňuje i současná německá veršovaná kronika a v 16. stol. také Václav Hájek z Libočan. Vzhledem k pozdnímu výskytu a nevysvětlitelnosti jména, jež nemá nikde obdoby, považuje se tento údaj vesměs za pochybný. Pouze V. V. Ivanov a V. N. Toporov v něm spatřují bohyni, jež souvisela se zelení a kultem rostlinstva (staročesky zelie). Zcela vymyšlená jsou božstva, která jmenuje ve své kronice z r. 1541 Václav Hájek z Libočan (Krosina, Krasatina, Klimba) nebo jeho následovníci v 17. stol. P. Stránský, J. Středovský a G. Papanek (Vesna, Lada, Děvana, Morana apod.).

U českých Slovanů jsou ve rčeních a v pořekadlech nepřímo doloženi pouze Perun a Veles, známí i odjinud, a to již v textech z 15.-16. stol. Je otázkou, zda legendisté a kronikáři z 9.-12. stol. nejmenovali domácí bohy pouze z neznalosti či zda se jim nevyhýbali záměrně, z opovržení vůči „nomina odiosa“ (nenáviděným jménům). Rozhodně nemůžeme považovat toto mlčení za důkaz neexistence polyteismu a kultu antropomorfních božstev, jak soudí H. Lowmiaňski, neboť obojí dožívalo pod povrchem křesťanství po celý raný středověk. Knížecí zákazy z konce 11. stol. a církevní dokument v podobě Homiliáře opatovického z počátku 12. stol. podávají neklamná svědectví o tom, jak hluboce byly v lidu zakořeněny staré představy.
Titulní stránka... Seznam odkazů... Literární prameny...