Franta (Čtvrtek 18. listopadu 2010)

citát ze Z. Váňa Svět slovanských bohů a démonů:
Ani nejstarší prameny z českého prostředí - Životy Konstantina a Metoděje z 9. stol., staroslověnské a latinské legendy o sv. Václavu, sv. Ludmile a sv. Vojtěchu z 10.-11. stol. - nepřinášejí nic konkrétního o pohanském kultu v českých zemích. Mluví jen povšechně o modloslužbě, chrámech, idolech a jejich ničení prvními křesťanskými knížaty, aniž by některé božstvo uvedly jménem, takže jejich údaje působí víc dojmem literární stylizace než faktografie.

To platí i pro prvního kronikáře Kosmu z počátku 12. stol., který dává domácím božstvům a démonům vesměs antická jména oreády, dryády, hamadryády, luppiter, Mars, Bellona, Proserpina, Fortuna, zeť Cerery (Pluto). Není přitom zcela jasné, do jaké míry podává římskou interpretaci domácích bohů podobných funkcí anebo zda nesleduje pouze literárně své klasické vzory. Pohanství nebylo v jeho době ještě zdaleka mrtvou věcí, jak sám připouští, když se zmiňuje o vesničanech, kteří dosud ctí přírodní jevy a modlí se k hluchým a němým idolům, jež si sami zhotovili, nebo o opatřeních Břetislava II. v r. 1092, který vyháněl čaroděje, zapaloval posvátné háje, zakazoval oběti démonům a další pohanské praktiky.

Totéž dosvědčuje Homiliář opatovický, jakési kompendium boje s pohanskými bludy, jež vzniklo přibližně ve stejné době jako Kosmova kronika. Při výčtu pověr uvádí výslovně úctu k bohům (dii, quos colunt), kaceřovaná idolatrie se tehdy ještě netýkala pouze bytostí nižšího řádu, nýbrž i skutečných božstev. „Dii“ nelze ztotožňovat s „daemones“, jak se domnívá H. Lowmiaňski, protože v církevní praxi vládla opačná tendence: pohanští bohové byli vždy označování jako démoni, a nikdy naopak.