Vznik Prahy a původ názvu

Praha a okolí v pravěku a na počátku středověku

Pravěkem rozumíme prehistorii, tj. období, o kterém nemáme písemná svědectví (na něj v jižních evropských zemích navazuje starověk, tj. období antiky), v zemích bez převládajícího antického vlivu, jako v Čechách, vzniká pod vlivem křesťanství přímo období zvané středověk; po objevu Ameriky a v souvislosti s renesancí pak kolem r. 1500 novověk.

Území středních Čech bylo obydleno již ve starší době kamenné, severní části Pražské kotliny a zejména přilehlá území poskytují bohaté nálezy z období řivnáčské (v mladší době kamenné) a únětické (ve starší době bronzové) kultury, mj. i v těsné blízkosti Pražského hradu - v Bubenči.
V období mladší doby železné (laténské období) žil na území Čech keltský kmen Bójů (podle něj nazvali Římané tuto kotlinu Boiohaemum (Bohemia)), v oblasti Prahy  vybudovali Keltové největší z osmi známých oppid (opevněných výšinných sídlišť) v Čechách – Závist u Zbraslavi. Na hradčanské stráni v ulici Úvoz byla (při kopání výtahové šachty) nalezena jáma z laténského (keltského) období vyhloubená snad na těžbu železné rudy, která je v ní bohatě obsažena.
Keltové byli vytlačeni po porážce od Dáků a sevřením Germány od severu a Římany od jihu, a území Čech bylo na přelomu letopočtu obsazeno kmenem germánských Markomanů s historicky doloženým vládcem Marobudem, vychovaným jako rukojmí v Římě, který budoval organizované panství po vzoru Říma, jež mělo sídlo patrně ve středních Čechách. Přesná lokalita není známa, mezi jiným se spekuluje o obou blízkých bývalých oppidech (Závist, Stradonice u Berouna), ale i o Bubenči, kde byly zjištěny známky germánského osídlení. Marobud byl nakonec vyhnán vlastními lidmi, kmen Markomanů však na území zůstal několik staletí. 
Pod krutým tlakem Hunů (zejm. Attila) došlo v Evropě k tzv. stěhování národů, během něhož opustily germánské kmeny (nejprve Markomani, pak prošli polabští Germáni a Langobardi) naše území, a byli postupně od první čtvrtiny 6. století nahrazováni Slovany přišedšími patrně z oblasti dnešní Haliče severovýchodně od Slovenska.
Část původního obyvatelstva zůstala patrně asimilována jak v případě Keltů, tak Germánů.

V samotném areálu Pražského hradu nebyly dlouho nalezeny známky osídlení před příchodem (cca 885) prvního historického Přemyslovce - Bořivoje, až v posledních desetiletích bylo učiněno několik skromných nálezů či interpretací nálezů dřívějších, které svědčí o osídlení v pozdní době kamenné a mladší době bronzové a dále byly nalezeny dva keramické zlomky ve východní a západní části areálu patrně z 8. století (slovanského původu). V místě Plečnikova monolitu na III. nádvoří bylo objeveno pohřebiště s více hroby vč. 'hrobu bojovníka' s mečem a dalšími zbraněmi a předměty, datovaný do doby krátce před příchodem Bořivoje. Nakonec byly zjištěny zbytky příkopu snad s palisádou kolem areálu, které jsou datovány do první poloviny 9. století.

Archeology bylo ovšem zatím prozkoumáno jen něco přes 10 procent hradiště, situace je velmi komplikována i pozdější mnohokrát měněnou zástavbou a přesuny zeminy.
Původní úzký a skalnatý terén asi původně nebyl vhodný pro vznik sídliště (jež byla prokázána na zbylých územích Hradčan), naopak však měl výbornou strategickou a obrannou polohu. O jeho využití lze jen spekulovat, předpokládá se, že na Kosmou zmíněném Žiži mohla být slovanská svatyně (a ač o tom v odborných textech nebývají zmínky, mohla zde být dříve i svatyně předchozích kultur, Keltové obzvláště uctívali jak hory, tak jejich prameny), mohla zde být i ostrožna nad brodem.

Prvním historicky doloženým Přemyslovcem je kníže Bořivoj, který se nechal pokřtít (asi v r. 883) na Velké Moravě arcibiskupem Metodějem, vrátil se na své sídlo Levý Hradec (Roztoky u Prahy), kde založil první kostel v Čechách, zasvěcený sv. Klimentovi. Vzápětí však proti novým křesťanským mravům vypuklo povstání, Bořivoj uprchl na Moravu, povstání bylo potlačeno a po novém příjezdu Bořivoj založil dle Kristiánovy legendy "in ipsa civitate Pragensi (na samém sídlišti–hradě Praze" kostel Panny Marie (asi 885). Lokalizace této stavby nebyla dlouho známa, až v l. 1951–2 nalezl hradní archeolog I. Borkovský v průjezdu mezi II. a IV. nádvořím na byvším západním předhradí vedle vlastní akropole základy kostelíku, který  vcelku odpovídá literárním údajům a označil jej za kostel Panny Marie (to ovšem bylo vzápětí jinými z různých důvodů zpochybňováno, jednak pro malý vnitřní prostor lodi, sotva 4x4 m, kde se měl odehrávat obřad jako postřižiny sv. Václava, či kvůli překladu lat. slova civitas; v současné době se o identitě této stavby prakticky nepochybuje; možné pochybnosti viz ).

Ač se ve starší literatuře lze dočíst, že dávno před vznikem hradiště bylo na protějším břehu čilé tržiště a základna na křižovatce obchodních cest, archeologové to nepotvrzují; i město na místě dnešní Malé Strany mělo vznikat až po vzniku hradiště, nejvýš krátce před ním. Zprávu Ibrahima ibn Jakub (viz dále), která uvádí očité svědectví asi z r. 966, že Praha byla vystavena z kamene a vápna, archeologové též vyvracejí s tím, že mohlo jít nanejvýš o opukové obezdění hradních valů a město bylo ze dřeva. Ibrahim ovšem také píše: "ve vyšší části (města)  je velká opevněná tvrz a v ní jest pramen vody tekoucí po povrchu a jeho voda prosakuje do rovinaté části  údolí", tj. Prahou zřejmě nemyslel jen tvrz, ale celé město.
Nejen pro období, kdy přes Prahu byla odkloněna (kvůli vpádu východních nájezdníků do Panonie) podunajská východozápadní stezka celoevropského významu a u náročného přechodu přes velkou řeku jistě valná většina karavan přinejmenším nocovala, v případě vyšší vody třeba i delší dobu, a musela doplnit (nakoupit) potraviny, ev. směňovala zboží mezi sebou, by měl selský rozum tendenci přiklonit se spíše ke spekulaci o bohatějším osídlení odpradávna, než k hypotéze o jeho absenci.

Bájná česká knížata

Všichni známe ze školy Jiráskovu pověst o Přemyslu Oráčovi a kněžně Libuši a o bájných Přemyslových následnících na knížecím stolci: Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan a Hostivít, který měl být otcem již historického Bořivoje. Pověst byla převzata z Kosmovy kroniky (asi z let 1119–25) a Kristiánovy legendy (snad 992-4), která hovoří o Přemyslovi a věštkyni, ne však o oněch dalších knížatech. Bájná knížata tedy pocházejí od Kosmy, resp. prý od starců, které Kosmas slyšel vyprávět.

O tomto všem není žádný historický doklad a tak vznikly různé spekulace.

Pozoruhodná leč pochybná teorie pochází od autorů adorujících Velkou Moravu, kteří interpretovali malby ve znojemské rotundě, jež jsou považovány za ilustraci Kosmovy kroniky, ale dle autorů byly namalovány ještě před Kosmovým narozením, a v křesťanské svatyni by prý stěží mohly mít místo pohanské postavy jako Přemysl. Dle této teorie je první historický přemyslovec Bořivoj synem moravského Rostislava, který byl symbolicky označován za oráče v křesťanském slova smyslu, když povolal Konstantina a Metoděje ke křesťanské kultivaci svého lidu. Kristián i Kosmas, kteří, stejně jako jejich panovníci, sloužili již západnímu latinskému obřadu a byli odpůrci obřadu východního, velkomoravského, přejmenovali prý Rostislava na pohanského Přemysla a dle starořímských předloh přidali patřičnou pověst.

Jména bájných knížat jsou jednou vykládána jako přetvořené názvy dnů v týdnů, jindy (Karbusický) jako úryvek z textu adresovaného Čechy Frankům: „Crocco kazi lubo premysl nezamysl mnata voyn unizla kresomysl neklan gostivit.“ ('Zastav kroky a radši přemýšlej, nezamýšlím na tebe vojnu ani zla, kříži my se neklaníme, hosty vítáme.' V originálním Kosmově latinském zápisu zněla jména: Nezamizl, Mnata, Voyn, Vnizlau, Crezomizl, Neclan a Gostivit.) 
Ač byly v Kosmově kronice hledány různé nevěrohodné anagramy (jinotaje v přesmyčkách), tento spekulativní text se prý dostal do kroniky nějakým omylem; kdyby už v kronice jinotaje byly, tak by šlo jistě především o tento.

Původ názvu "Praha"

Před staročeskou změnou g v h zněl název Praga. Ibrahim ibn Jakub, patrně židovský vyslanec córdóbského chalífy al-Hakama II. z arabského Španělska ke dvoru Oty Velikého v Quedlinburgu (dle jiných pramenů mohl být obchodníkem s otroky), nazval hradiště v r. 965 či 966 Fáraga (Frága, Fragha) nebo Báraga (Bragha, Paraga) (existují dva přepisy této části jeho zprávy). Jedná se ovšem o citace arabského textu opět v arabštině o 100 let později a jejich pozdější přepis do latinky. (Uvedené opisy sepsali arabský geograf Al Hímjarí, jiný geograf Al-Bakri a možná i Ali Al Masudí, který však spíše údajně psal dle vyprávění otroků zakoupených u západních Slovanů.)

Postupně vzniklo více výkladů, počínaje Kosmovým "uvidíte muže an teše práh domu", přes prahy (slapy) v řece, prahy jako stupy v brodu nebo dřevěné pontony, vyprahlý nebo vypálený kopec, pražení železné rudy aj.

Intuitivně vzato se nezdá pravděpodobné, že by kopec převzal název od slapů právě v tom místě Vltavy, kde žádné nebyly, neb podloží je tvořeno štěrkopísky (leda by šlo o umělé náspy pro přebrodění), řeka byla naopak rozlitá do šířky a mělčin. Prahy (pragy) jakožto možný vorový most a hatě na obou bažinatých březích) by mohly být už více typické pro toto místo, 'sluncem vyprahlý kopec' nezní moc přesvědčivě vzhledem k tomu, že byl naopak 'prostoupen vodou' ze čtyř nebo pěti pramenů. Náhodně spálené nebo úmyslně vyžďářené místo, jak tomu mohlo být z obranných důvodů u hradišť, je již pravděpodobnější, byť v druhém případě by dřevo bylo spíše použito na stavbu srubů a opevnění.

Kopec ležel v místě, kde obchodní stezka překračovala Vltavu a procházela přes hradní návrší poměrně prudkým převýšením, na vrcholu byla zmíněná studánka a skalka (jménem Žiži). Území dnešní Prahy bylo před příchodem Slovanů osídleno Kelty a pak Germány. Lze očekávat, že tak pozoruhodné místo mělo svůj název již v předslovanské době.
Odtud plynou spíše amatérské teorie o keltském původu jména, kterých bylo vysloveno též více. Pozoruhodné je, že zmíněný Ibrahim byl překvapen tím, že Bújímové (Češi) jsou (zřejmě na rozdíl od okolních kmenů) snědí a černých vlasů. Braga je starokeltsky patrně bahno, špína, bragi je řetěz, braighe vršek (např. kopce), irsky braga je zajatec, wragi je ohrada. Zajímavé je původně keltské město jménem Braga v portugalské Gallicii, u něhož je také mnoho pokusů o etymologii, ale i tam - čím více jich je, tím méně jsou přesvědčivé. Zřejmě je nazváno podle keltského kmene Bracarů, kteří nosili krátké kalhoty (starokeltsky braka jsou kalhoty, řecky brachys je krátký, lat. bracatus je nosící kalhoty - o barbarech). Braga je v keltských nářečích i slad (ve slovanských domácí pivo), to uvádím jen pro zajímavost.

Aha (ahwa) je markomansky (germánsky) řeka (ah(w)a i keltsky), německy brod je Furt, od Fahrt (jízda) z keltského (a starogermánského) faran (jíti, jeti, jeden z mluvnických tvarů je far). Souvisí s latinským porto (dopravuji), portus (přístav), řeckým peran (na protější straně), poros (brod) (to vše z indoevropského per - přes). A starogermánky faran je brod. Tedy dohromady far-aha – přechod přes řeku. A jsme kousek od Ibrahimova názvu Prahy Faraga. Kolik měst se jmenuje Brod, Furt, Ford atd., brodem to vždycky začalo, pak se začaly tvořit na březích servisní a obchodní osady.
Ale za zmínku stojí i, že germánsky phragen (čti fragen) je trh (staročesky fragnář byl hokynář), což souvisí s německým fragen = ptát se, a údajně starogermánsky fraga bylo oraculum, tedy věštírna, kde se ptali bohů na budoucnost.
Na severozápadě Pyrenejského poloostrova jsou desítky lokalit s názvem Fraga či základem Frag-. Fraga (od frangere-lámat) znamená španělsky hornaté, strmé, kamenité místo, pokryté houštím. Na Pyrenejský poloostrov však dorazily i germánské kmeny Vizigóti a Svébové.

Na opačném břehu Dněstru proti hradu Chotim, kde vedla přes řeku význačná stezka, je osada Braga (čti braha), což by mohlo vést ke spekulaci, že jde tam (a i  v našem případě) o Záříčí (per-aha). A z jiné strany: prý už od 8. století se po Vltavě plavily lodě se solí. Pokud by pro ně byla v Praze mýtnice - v podobě jakéhosi jezu s kůly, jaký je vidět na vedutách o tisíc let později, mohli by místo loďaři nazvat práh, praha – buď jakožto práh, zábranu, ev. možná staří Germáni cosi jako fahr-aha (splavné, poplatek za splutí).

Že z toho není člověk moudrý? Autor tohoto textu se jednoho ráno probudil ze sna a náhle mu bylo vše jasné: poutník, znavený třítýdenní cestou po rovnoběžce z Krakova, šel od dnešní Prašné brány stále po oné rovnoběžce po prazích, které pomáhaly překonat bažinu (braga), a byl poněkud napjatý, zda je v řece málo vody, a po nákupu na tržišti (Phragen) přebrodí (faraha) po kamenném prahu, který byl v řece pro tento účel nasypán, nebo bude balancovat na plovoucích dřevěných prazích spojených řetězy (bragi), ukovanými ze železa vypraženého pod kopcem (ten se při tom párkrát nešťastnou náhodou sám také vypražil). Napiv se na tržišti (phragen) místní břečky nazývané pivo (braga), vystoupil na vršek (braighe) kopce a nalezl tam mezi jinými otroka (braga), který v kalhotách (braka) opracovával práh paláce, stavěného v těsném sousedství svatyně s věštírnou (fraga) keltské bohyně–matky Brighid, kterou možná slovanské jazýčky přezdily na Prahu, a bohyně kojení jménem Žiži. 
Praha se prostě nemůže jmenovat jinak ! :-)

Snu jsem se napřed zasmál – doufám, že vy také. Ale co když na tom něco je!

Pražská kotlina s brodištěm přes velkou řeku a mračnem ostrovů musela být pozoruhodným místem od pradávna, však také v bezprostředním okolí jsou nalézány stopy osídlení od doby kamenné (a odhadl bych, že by se našly i v centru města, kdyby nebyly zničeny a zastavěny).
A jistě měla Praha nějaký název již od onoho neolitu. Když nějaký nájezdník obsadil nové místo, mohl ho buď nazvat nově po svém, nebo převzít název původní – a to bych v případě věhlasného místa s brodem očekával spíš. Při dobytí území docházelo zpravidla k asimilaci, k prolnutí nového a původního  obyvatelstva (které bylo nejspíše zotročeno), vybiti bývali, předpokládám, jen odbojní muži.
Představuju si tedy, že se název dědil z generace na generaci, od národa k národu, jen si ho ten nový lid přizpůsobil podle schopnosti jej vyslovit a podle toho, jaké slovo jeho jazyka mu připomínal.
Bůh ví, jak mluvili Pražané doby kamenné, ale dejme tomu již nějakým indoevropským dialektem, a řekněme, že nazvali brodiště nějak jako per-aha (přes řeku).  Každý další národ předpokládal dle své lidové etymologie v názvu nějaký svůj kořen - naposledy Čechové onen práh...

(Mimochodem – nepředstavujte si práh jako dnešní dveřní prkno na zemi, Kosmas výslovně uvádí, že se u nízkého prahu i velcí pánové sklánějí. Kosmova věta "invenietis hominem in media silva limen domus operantem" by se třebas dala přeložit jako: najdete člověka, který ve středu (posvátného) háje zhotovuje bránu do (např. soudního) dvora (takový dvůr míval dvě brány a obě strany, které přišly k soudu, se musely sehnout, aby si byly před soudem rovny. Zajímavé je, že Kosmovo limen (které může znamenat a) práh, b) vchod, dveře, c) příbytek, dům, d) metaforicky brzký příchod, začátek) vůbec nepřipomíná slovo Praha či Praga, čímž latinský text nemá logiku jako v češtině – "a protože se u nízkého prahu i velcí pánové sklánějí, podle této příhody hrad, jejž vystavíte, nazvete Prahou".)

Není moc známo, že levý břeh Vltavy v Praze, zejména Petřín, byl střediskem hutnictví železa, pod Petřínem byly nalezeny tavicí pece. Při Hladové zdi jsou dodnes ložiska železné rudy, ve výši Nebozízku uhelná vrstva. Stopy po výrobě železa byly nalezeny i na úbočí hradního hřbetu. Východní stráň Petřína je vykousnutá jako obří lom, resp. je pravděpodobné, že se stráň sesouvala do odlámaných míst. Když byly zásoby uhlí i dřeva (ze kterého se vyrábělo dřevěné uhlí) vyčerpány, bylo místo u řeky předručeno k tomu, aby se po Vltavě dopravovalo dřevo z dálky. Prvotní příprava želené rudy k tavení se dnes nazývá pražení, v primitivních podmínkách se může provádět i ve stejné peci jako následné tavení, kdoví, zda pražení nemělo obecnější význam. Což tedy Praha jako středisko pražení?